Markrabí Karel před Potštejnem

Markrabí Karel před Potštejnem 1339.
Před Potštejnem Karel Čtvrtý táborem se položil: „Mikuláši, pane krutý, čas, bys poslušen nás byl. Pán chceš být a dílo tvoje vražda, lupičství a pych, v kraj jsi rozlil nepokoje, z vůle mé si tropíš smích. Pláč jsi poslal na dědiny, blahobyt jsi vyhnal z měst, zhanobil jsi svými činy panny cudnost, ženy čest. Mikuláši, mysli hrdá, slyš a dej se na milost, jinak padne hlava tvrdá, jinak života jsi prost!“ „„Slyš králíku, chlubný, hladký, s takovou jsi přišel sem? my ti ale cestu zpátky ukážeme palcátem. 76 Krákoráš mi jako sova, pěkná řeč to, pěkný plat, u tebe jsou hrdá slova, u nás skutek, čin a mlat! Nejsme ve Vlaších, můj zlatý, my umíme bojovat, pojď, chceš-li se, boubelatý, jako v Pise v outěk dát. Naše zdě jsou pevné, tuhé, pevná pěst, v ní pevný mlat, pojď a můžeš ráno druhé svoje trupy spočítat! Vypadáš jak žebrák chudý, který tluče na dvéře, prosím tě, kdes sebral všudy strakaté své žoldnéře? Chceš-li chytnout Mikuláše, musíš lepších „Mikšů“ mít, mým železným tvoji z kaše musí, brachu, ustoupit! Jdi radš čítat v písmě svatém, meč, ten není pro děti, nechť je třeba v pouzdře zlatém, černá smrt mu v zápětí. Slyšíš, hochu, obrať vrance, vrať se Karloušku můj, vrať, 77 piš radš verše svojí Blance, loutkami si chvíli krať! Brňkej raděj na varito, jako jiný francký troup, bylo by mně věru líto, kdybys na věčnost se zhoup! Chceš-li ale, vytas z boku, zkus to, prosím, zkus to, zkus, jen se, Karle, při útoku na můj hrádek neudus!“neudus!““ „Zkusíme to, Mikuláši, zda zůstane právo tvým, pozdě poznáš sílu naši, věř, však tebe neživím! Nuž můj lide, z vůle boží, vykonej zde přísný soud, zteč ty valy, vyhub hloží, obrať hnízdo v rum a troud!“ Hnáno, bito v zbrani třesku, zas a zas, až po dvakrát plný měsíc v čárném lesku dal se nový na návrat. Hnáno, bito s dorážením, – pevné hradby, – dobrý meč, – až Mikuláš otevřením brány Karlu schystal leč. 78 Vstoupli voje, zrádně ale Mikuláš je porubal, za těmi však dál a dále Karel s novým šikem stál. Třeno, bito, neživeno, z loupeže co skrýval hrad, Potštejn stal se ohně věno, z vůle Karla v rumy spad. Potštejnský však ukryl v věži zlost svou vztekem kypící, v věži, která příkře leží nad Divokou Orlicí. „„Vidíš, zotavím se chvíli v dobrovolném zajetí, z hnízda svého, Karle milý, orel tak hned nesletí.““ „Sletí, sletí, sletět musí, musí slétnout, při sám bůh! zbojníku, tvůj rozum kusý zaplatí poslední dluh! Nuže chaso, tuž své plece, rychle do práce se dej, v základech mi dravčí klece bez meškání podkopej. Podkopej a podkopání v základech mi podestav, 79 zítra ale v době ranní ohněm podpor věže zbav!“ – Podkopáno, podpíráno, v ohni stála dennice, Mikulášův hrad a hnáty vzala Divá Orlice. 80