Markrabí Karel před Potštejnem
1339.
Před Potštejnem Karel Čtvrtý
táborem se položil:
„Mikuláši, pane krutý,
čas, bys poslušen nás byl.
Pán chceš být a dílo tvoje
vražda, lupičství a pych,
v kraj jsi rozlil nepokoje,
z vůle mé si tropíš smích.
Pláč jsi poslal na dědiny,
blahobyt jsi vyhnal z měst,
zhanobil jsi svými činy
panny cudnost, ženy čest.
Mikuláši, mysli hrdá,
slyš a dej se na milost,
jinak padne hlava tvrdá,
jinak života jsi prost!“
„„Slyš králíku, chlubný, hladký,
s takovou jsi přišel sem?
my ti ale cestu zpátky
ukážeme palcátem.
76
Krákoráš mi jako sova,
pěkná řeč to, pěkný plat,
u tebe jsou hrdá slova,
u nás skutek, čin a mlat!
Nejsme ve Vlaších, můj zlatý,
my umíme bojovat,
pojď, chceš-li se, boubelatý,
jako v Pise v outěk dát.
Naše zdě jsou pevné, tuhé,
pevná pěst, v ní pevný mlat,
pojď a můžeš ráno druhé
svoje trupy spočítat!
Vypadáš jak žebrák chudý,
který tluče na dvéře,
prosím tě, kdes sebral všudy
strakaté své žoldnéře?
Chceš-li chytnout Mikuláše,
musíš lepších „Mikšů“ mít,
mým železným tvoji z kaše
musí, brachu, ustoupit!
Jdi radš čítat v písmě svatém,
meč, ten není pro děti,
nechť je třeba v pouzdře zlatém,
černá smrt mu v zápětí.
Slyšíš, hochu, obrať vrance,
vrať se Karloušku můj, vrať,
77
piš radš verše svojí Blance,
loutkami si chvíli krať!
Brňkej raděj na varito,
jako jiný francký troup,
bylo by mně věru líto,
kdybys na věčnost se zhoup!
Chceš-li ale, vytas z boku,
zkus to, prosím, zkus to, zkus,
jen se, Karle, při útoku
na můj hrádek neudus!“neudus!““
„Zkusíme to, Mikuláši,
zda zůstane právo tvým,
pozdě poznáš sílu naši,
věř, však tebe neživím!
Nuž můj lide, z vůle boží,
vykonej zde přísný soud,
zteč ty valy, vyhub hloží,
obrať hnízdo v rum a troud!“
Hnáno, bito v zbrani třesku,
zas a zas, až po dvakrát
plný měsíc v čárném lesku
dal se nový na návrat.
Hnáno, bito s dorážením, –
pevné hradby, – dobrý meč, –
až Mikuláš otevřením
brány Karlu schystal leč.
78
Vstoupli voje, zrádně ale
Mikuláš je porubal,
za těmi však dál a dále
Karel s novým šikem stál.
Třeno, bito, neživeno,
z loupeže co skrýval hrad,
Potštejn stal se ohně věno,
z vůle Karla v rumy spad.
Potštejnský však ukryl v věži
zlost svou vztekem kypící,
v věži, která příkře leží
nad Divokou Orlicí.
„„Vidíš, zotavím se chvíli
v dobrovolném zajetí,
z hnízda svého, Karle milý,
orel tak hned nesletí.““
„Sletí, sletí, sletět musí,
musí slétnout, při sám bůh!
zbojníku, tvůj rozum kusý
zaplatí poslední dluh!
Nuže chaso, tuž své plece,
rychle do práce se dej,
v základech mi dravčí klece
bez meškání podkopej.
Podkopej a podkopání
v základech mi podestav,
79
zítra ale v době ranní
ohněm podpor věže zbav!“ –
Podkopáno, podpíráno,
v ohni stála dennice,
Mikulášův hrad a hnáty
vzala Divá Orlice.
80