Stance.

Stance.
1. 1.
Ty budeš se mnou až na konec žití, vždyť srdce mého posvátný jsi díl, jenž nad mým hrobem v písních bude bdíti a věštit zápal milostných mých chvil( a nechť i v času bouřném vlnobití můj zpěv i míjel určený svůj cíl, mé srdce navždy obejme tu dobu, v níž jsem tě ctil a miloval až k hrobu. 2. 2.
Tys byla mou, a moje srdce celé tvým líbáním zas pohledělo v svět, a kdyby žilo věčných světů déle, jen k tobě v tluku vzalo by svůj let( vždyť lásku tvou, co svého spasitele opěval tiše horoucí můj ret, a z mého srdce čarovného zvěstu má píseň našla nejkrásnější cestu. 3. 3.
Vše umírá, zda láska trvá věčně, i lásku s sebou proudný beře čas, 40 a uletá a uletá bezděčně zas novým dobám nový strojit kvas( leč pokud žijem pravé lásce vděčně, neztratí srdce oněch bujných krás, tak často nám vše milé připomíná a zašlé chvíle s budoucími spíná. 4. 4.
A každým rokem zpomínka se blíží, a každým rokem o krok spěchá dál, tak jako hvězda, když se v soumrak níží, jakby se k smrti chýlil zištný král, jenž na své skvosty kol kolem pohlíží, jakby se o tu velkou ztrátu bál, a všecko, všecko, všecko zpět si přeje, a ještě hlouběj v srdce své to kreje. 5. 5.
Ach každý v duši časem zachvěje se, a oko jeho zkalí slzí proud, a milý sen mu nazpět lásku nese, a rozum jeho nový počne soud( pak jako strom, když omlad z jara v lese, zas k nebes báni svěží zvedá oud, tak v zamyšlení rámě k nebi zvedá, a štěstí své a mládí svoje hledá. A přeje si zas opravdově, vřele, tak z plné duše ještě milovat, 41 a nésti lásce zase srdce celé, a všech těch citů porozkvětlý sad, by než mu lůžko blízká smrt ustele, co v světě cítil, mohl lásce dát, v jíž objetí by tiše odpočinul, a milován a poznán byl a zhynul. 6. 6.
Jak toužebně jsem volal jmeno tvoje, když smutkem těžkým jařmen byl můj duch, a z těžka spánku palčivého znoje vybouřil mysl srdce mého ruch( tu k ukojení všeho nepokoje tvůj obraz předved zraku mému bůh, i viděl jsem, že srdce tvého plání mně nese vstříc své svaté milování. 7. 7.
Mně souzeno, že nesmím tebe míti, leč budeš žíti povždy v srdci mém, nechť velí osud různou cestou jíti, vždy ponesu tě v toužném srdci svém( tam tvoje láska rubínem se třpytí, a až mne v lůno vezme matka zem, pak osvítí mi tesknost mého rovu až k době té, kde spatříme se znovu. 8. 8.
Už nikdy tebe nezabudu, ty vždy mne budeš provázet, 42 buď v radosti to, buď si v trudu, až k ukončení všech mých let( tys byla jiskrou svatých pudů, tebou má píseň našla vzlet, já tebe rád mám nekonečně, a bůh ti bude žehnat věčně. 9. 9.
Tys na úskalí mého přání mně dala ruku vodící, tys byla jiskrou milování, a srdci mému světicí, tys jako mladé slunce jarní z jasného oka slzící, – mám tebe rád a chci tě ctíti po celé, celé živobytí. 10. 10.
Můj duch tě bude sprovázeti, a ostříhati kroků tvých, vždyť city mé jsou tvoje děti, jež z hloubky duše tvé jsem zdvih( má ústa tobě musí pěti z všech útrob srdce horoucích, a zvěstovat to šíru světu, že tebou láska má je v květu. 43