Márinka.

Márinka. Pověst z okolí Zbírovského.
U Radče studna maličká, a když v ní zář dlí měsíčka, stojí u studně pradlena a pere, pere umdlená. Panenko, kdy pak vypereš! – Márinka není panenkou, Márinka pyká vinu svou, a hořem zblednul její líc, pradlena nemá vínek víc. Márinko, kdy pak vypereš! Za živa překrásně jí stál, až jí jej bídný svůdník vzal, svět posud nic by nevěděl, leč měsíček to pověděl. Márinko, kdy pak vypereš! Ach, než ty plénky vypere, do krve ruce rozdere, a než ty plénky usuší, pláčem snad srdce umučí. – Márinko, kdy pak vypereš! Márinka měla jehňátko, jehňátko, malé děťátko, ach měla, měla ovečku, 108 tam tajně leží v hrobečku. Márinko, kdy pak vypereš! Jehňátko mělo mamičku, ta uřízla mu hlavičku, krev tekla v plénky, – v noční čas vyprala matka plénky zas. Márinko, kdy pak vypereš! Krev nedala se z plénky smýt, a chtěla stát tam, rudnout, být, a děvče pralo dál a dál, až milý bůh je zavolal. – Márinko, kdy pak vypereš! Tož pere posud plénku jen, a nemá pokoj, spánek, sen, a pere ještě po smrti, div jí to srdce nezdrtí. Márinko, kdy pak vypereš! A pere sobě na úlev, a vidí krev jen, krev a krev, a pere stále noc co noc a nikdo nejde na pomoc, Márinko, kdy pak vypereš! Kdy vypere, kdy usuší na plénce skvrnu, na duši? Ta skvrna z plénky nechce ven, Márinka pere den co den, Márinko, kdy pak vypereš! – 109