Kněžna vražednice.
U večer kněžna na koni
vyjela v cestu křížovou,
a vzala kněžna churavá
s sebou jen jednu služku svou.
A když přijely do pole,
tu bělouš bujně skáče,
dí kněžna: „Vidíš pachole,
jež tamo v křoví pláče?
Vidíš-li, jak se halí v plášť,
na němž ten kříž tak jasný,
vidíš, jak řasný je ten plášť,
kříž červený jak krásný?
Můj kůň je vidí, děsí se
a jiskří zrakem, skáče, –
vidíš to malé pachole,
jež v bujném křoví pláče?
To bylo dítko křižáka,
a já jsem máti byla,
a dítko bylo tajný plod,
a já je tajně skryla
tam pod tu olši – kdož to ví? –
Můj kůň to ví a skáče,
vidíš to malé pachole,
jež v bujném křoví pláče?
74
Řetízkem, jejž má na krku,
tím život jsem mu vzala,
on svatým mečem kopal hrob,
já s křížem plášť mu dala.
Pak s svatým mečem odešel
ten rytíř na rouhače,
mne a své dítko nechal zde, –
vidíš, jak v křoví pláče?
Tam pohanku vzal svatý muž,
a láskou jí zas platí,
vidíš to dítko zabité?
on otec, já jsem máti. –
A dítko kývá prstíčkem,
a hrozí matce, pláče,
a běloň dupnul, zařehtal,
sepíná se a skáče.“
A služka, celá zděšena,
zpět vybízí svou paní,
ta, obrácené oči sloup,
hledí jen bez ustání,
kde na keř svítí měsíček
a po větvičkách skáče,
a jedno jenom mluvit zná:
„Slyšíš, jak dítko pláče?“
75