Kovář.
Náš zeman se dnes raduje,
náš zeman má dnes hody,
dvůr drobným pískem vysypán
a pokryty jsou schody.
Pan zeman víno podává
a hudba k tomu hraje,
a kovář ve vsi naříká
a proklíná a laje.
Pán zajal krávy kováři,
že spásly jeho pole,
a prodal je a prohrál je,
a zapíjí to v kole.
Jen u kováře pláč a křik,
i malé dítě vříská,
a starý buše u ohně,
svou pěsť na srdce stíská.
Pak klna chytne kladivo
a zpříma letí k hradu,
a do síně, kde v hýření
zří zběsilou tu řadu.
I zarazí se, skloní se –
a prosí mocným hlasem:
126
„Ach, dejte zpět mi výživu,
já dluh vám splatím časem!“
V tom hluk a smích a smích a hluk
a šlechtic, chopiv číše,
vrhne ji muži v obličej,
jenž žalem sotva dýše.
„Ty luzo, že mi splatit chceš?
Snad věcmi kradenými?
ty vetřelče, ty padouchu,
ty pse i s dětmi svými!
Teď klekni, chlape, pak se kliď,
sic vymrskat tě kážu,
a v boudě se svým silným psem,
s tím pospolu tě svážu!“
V tom kovář divě vyskočí,
a cítě zlost svou růsti,
své kladivo, hle, napřahne
a na šlechtice spustí.
A jistá rána, jistá smrt, – –
i zvednul rámě zase,
a utíkal a utíkal
vzdor honící jej chase.
A utíkal až lesa kraj,
kde kaple s vršku hledí,
a bujný skok – kam se as děl?
jen boží soudy vědí.
127