I.
RŮZNÉ ZVĚSTI A ZKAZKY.
5
V HORSKÉM DEŠTI.
Úvodem.
Prší – nebe samé mraky –
až přetéká žlab,
ani psa bys v nečas taký
nehnal pod okap;
kvočna v strachu křídla klopí,
by jí kuřat na půl kopy
nevzal deště slap.
Prší, prší, jen se lije
těžký déšť jak rtuť,
pod římsou řad jiřic kryje
hlavu pod peruť;
z dálky se to žene, valí,
domů spěchá velký, malý...
Za mnou, kdo máš chuť!
7
Do světnice! Pryč z té zloby;
k dešti přišel chlad!...
V síni horal šindel robí
z rozřezaných klad,
tříska s třískou s obřeznice
pod pořízem víc a více
svíjí se jak had.
V koutě kočka hlídá mladé,
kocour zvedá hrb;
hospodyně dříví klade
na začadlý krb;
stehlík v kleci křídla příčí,
pýří se a hněviv křičí:
„Hospodář byl skrb!
Nedal vody do nádobky,
v sklence nic; mám hlad!
Za potravy jeho drobky
chce, bych zpíval snad?
Věru bych mu, jak jsem tady,
kdybych nenáviděl svády,
mohl vycinkat! –”
8
Dědeček, jenž dechu strádá,
zdřím’ a hlavou kles’,
babička však v hlavě spřádá
různých zvěstí směs;
víť, co se kdys přihodilo,
a jak všecko jinak bylo
ondy nežli dnes.
Odkašlá a vypravuje –
tichne ten i ten –
měsíček, jenž nebem pluje,
hledí do oken;
z různých zvěstí těch, kdož tuší,
rozvíjí se v lidské duši
pestrý žití sen! –
9
BÍLÁ LAŇ.
Sedí mladý myslivec
na šumavském právě,
že prostřelil bílou plec
lani na Vltavě.
Nebyla to laň – ó hřích –
krasavice byla,
jež mu ohněm očí svých
bratra poranila.
„Zastřelil jsi z pomsty snad
laňku krasavici?”
„Věru, vždyť mi pro ni brat
vad’ a blednul v líci!
10
Stopoval ji dlouhý čas
bez štěstí a zdaru,
až ho našli v spletí řas
ležet v suchopáru.
Ležel, jak by usnul jen,
vlas mu čelo skrýval,
s mateří já rozžalen
k ňadrům se mu díval.
Z hloubi srdce na povrch
rudá krev se lila,
purpurový její sprch
zvadlá tráva pila.
Pod zámkem jsme myli jej
tamtě chyška stála,
kde matička pro ten děj
hořem umírala.
Košili jak bílý den
bratru v rakev dali –
a matičku za týden
k němu pochovali. –
11
U večerní stál jsem čas,
na jich hroby patře;
z bratrova zněl hrobu hlas:
„Msti nás, milý bratře!
Ztrestej dívčí klam a pych,
ztrestej dívčí zradu,
bílou laní v alejích
bloudí kolem hradu!”
Od hřbitova mocí zlou
divně mne to táhlo,
srdce steskem do polou,
z polou hněvem prahlo.
Viděl jsem ji: na ústech
milcových se pásla;
moje hruď, až ztajen dech,
chvěla se a třásla.
Zakypěl jsem, zahořel,
jiskra k pánvi sjela –
laň, pro kterou brat mi mřel,
ránu v srdci měla.
12
Stalo se, dost! Prosím vás,
proč se dále ptáte?
Otázkami zas a zas
hruď mi rozrýváte!
Raděj k milé jděte hned,
ať mne poblíž strání
nečeká již na zálet
večer po klekání.
A můj křížek s granátem,
za ňadry jejž skryla,
aby k smíru se zvonem
„umíráčkem” slila.
Aby zněl jak zbožný vzdech,
na vše širé strany,
až tam na těch stinadlech
budu pochovaný.
Vínek z růží šípkových,
s bílým květem hloží,
svitý pásmem vlasů svých
na můj hrob ať vloží!
13
Ale nyní máme chvat;
pojďte, pojďte, páni,
na laň já stál, na mne kat
stojí na čekání!”
14
MLADÝ ZBOJNÍK.
Nad myslivnou sivý mrak,
měsíc dolů svítí,
v spánku šepce vřes a mech,
hlavu kloní kvítí.
V prosté síni krbu blíž
žena svěží krásy
bílou rukou uplétá
havraní své vlasy.
Nač as myslí? – A kde muž?
Z rána vyšel z domu
na lov s puškou nabitou
vrchů do průlomu. –
15
Před myslivnou pod oknem
ponuré kdos tváře,
z temna zraku šlehá to
jako siná záře.
Ruku o zbraň opřenou
na ženu se dívá,
jakby soustrast cítil s ní,
smutně hlavou kývá:
„S tebou chtěl jsem šťasten být,
vsadil jsem svou lásku,
vsadil jsem i duši svou,
on však vyhrál sázku.
Snad že na mne vzpomínáš,
snad že myslíš na mne;
nevzpomínej! Odvrh’ jsem
svoje žití klamné.
Modlíš se; rád s tebou též
modlil bych se, ženo,
modliteb mých pásmo však
už je roztrženo.
16
Zarostla mi dávno už
hříchem v nebe stezka,
zabil jsem ho; tebe mít
musím aspoň dneska.
Krev má s tvou se potká přec,
jako vlna s vlnou;
tebe chci, jak duši mám,
náruč míti plnou.
Vrcholem to žhavých snů,
vrcholem všech přání;
štěstí svoje nepovím,
vraždu zvědí páni.
Pak, až rakev mužova
zaklopí se víkem,
půjde kněz a půjde kat
k právu se zbojníkem!”
17
VLAK DUCHŮV.
Pověst.
Noc před vánočním božím dnem.
Trať volna. Slyš, tu kladivem
zvon tepnut třikrát zasténal,
a chorý strážník z lože vstal.
„V ten čas se nejezdilo přec,
jeť noci půl, to divná věc,
snad přelud jen, snad pouhý klam!”
Tu na domku zas: bam, bim, bam.
„Vlak ještě v dálce bude as!...
Ten divný zvuk!” a strážník žas’,
či zvonkem ostrý táhne jih?
leč ne, zvuk roste v kolejích.”
18
A strážnou svítilnu než zžeh’,
zřel stroje jiskrnatý dech...
Vlak stanul, strážník křik’ a bled’:
řad nepřehledný vozů zhléd’.
Je přízrak to? Ó hrůzo hrůz!
Pln bílých postav – každý vůz,
žen, mužů, duchů valný roj,
a duchy řízen také stroj.
Hle, z osvětlených oken ven
zří známé tváře, ten i ten,
a vůdce vlaku na stupněch
dí strážci: „Vsedni, máme spěch!
Jsi zapomenut zde a sám,
pojď, prázdné pro tě místo mám,
v dům rodný zavezu tě; pak,
pojď, dnes juž poslední to vlak.
Spěš, na půlnoční jedem dnes!” –
Zrak strážník vytřeštil a kles’,
zvon zasténal – a druhý den
jest strážník bezduch nalezen.
19
CHORÁ KNĚŽNA.
V noci kolem hrádku, když se v půlnoc kloní,
jezdí bílý jezdec bílém na komoni.
Pod kněžnina okna tajemně se plíží,
divně komoň řehce pod jezdcovou tíží.
Kněžna z lože vstává, k oknu ji to pudí,
ruje zlaté vlasy, tiskne ruce k hrudi.
A když z okna hledí, staví komoň v kroku,
jezdec rudou ránu ukazuje v boku.
Velká rána rudá od hrotu až k jilci
dýky, kterou paní dala ondy milci.
20
Kněžna u výkřiku v komnatě se kácí,
jezdec bledne, mizí – mladý den se vrací.
Chora, kněžna, chora, není paní líku,
dnem i nocí čistí zkrvácenou dýku. –
21
ZDÁRNÝ SYN.
Pán zbil sluhu; sluha vetchý, starý
snesl těžké ono pohanění;
viděl hanbu sluhy synek jarý,
čistil zbraň a mlčel ve zachvění.
Pán bil zase – starý hlavu sklopil,
do šedivých vousů mlčky plakal,
divoký však pocit syna chopil,
náhle k pomstě za otce ho lákal.
Pán chtěl vyjet s souložnicí svojí,
vstoupit chtěli na bujného oře,
v podnož měl dát sluha rámě dvojí,
stařec šel a nes’ i toto hoře.
22
Polo v stáří, polo zmíral v haně; –
pán už nohu k hlavě starci vznesl,
viděl syn to, napnul bystře zbraně –
nevstoupil pán – mlčky k zemi sklesl.
23
PYTLÁK.
V lese kolem letohrádku
byla honba veselá,
pytlákovi poslal hrabě
ostrou kulku do čela.
Nekopali pytlákovi
ani hrobu v pospěchu;
nechali ho tak, jak padnul,
v houští ležet na mechu. –
S hostmi hrabě v letohrádku
večeřel a vesel pil,
o půlnoci u jídelny
kdos na okno pěstí bil.
24
Vyšel sluha před dům ruče...
hleděl – viděl postavu:
nehnula se, nemluvila,
ruku tiskla na hlavu.
„Hej, kdo jsi, co žádáš asi?”
Zahrozil – a zmizel zjev; –
pod okny však, kde stál v noci,
našli ráno stydlou krev!
Nedbal hrabě, za dne lovil,
u večer se veselil,
o půlnoci zas jak včera
kdos na okno zabušil.
„Zpupní smělci!... Stíhejte je,
strážce dejte před vrata,
žerty ještě z nás si tropí
pytláků sběř proklatá!...”
Běžel sluha před veřeje,
tutéž spatřil postavu:
nehnula se, nemluvila,
ruku tiskla na hlavu.
25
„Čeho žádáš, odvážlivý?”
Zahrozil a zmizel zjev;
pod okny, jak dřív se stalo,
našli ráno stydlou krev!
Zase hrabě za dne lově
lesy křížem přeměřil,
při večeři do třetice
na okno kdos udeřil.
Chopil pušku rozlícený
hrabě nechav večeře,
ze dvorany chodbou kvapí
ke dveřím a před dveře.
Ha, co vidí? Proti němu
pytlák krvavých pln lat;
nemluví, jen ruku tiskne
na čelo, jak když byl pad’...
„Aj, ty posud žiješ, chlape?
pro novou-li kulku jdeš?
na lotry mám ránu vždycky!
Vida, chámy, vida, spřež!”
26
Hvízdla kulka – hvízdla druhá –
„Pane hrabě, hola hej,
za padlého kamaráda
bez odmluvy život dej!”
Křikl hrabě, klesá, padá;
čeleď k pánu letěla;
hrozno! kulka pytlákova
vryla se mu do čela.
Dvojím zvoní umíráčkem
na velký i malý zvon –
ve vsi děli: „Hon byl dobrý,”
v zámku však: „Byl špatný hon!”
27
HROBNÍK.
Ráno jej našli na stromě,
a já mám z toho zmatek,
dnes jest mi první kopat hrob,
na nešťastný den – v pátek,
a ještě v půdě nesvaté,
to věru dílo proklaté!
A zejtra? – Máme svátek.
Leč starý uměl čarovat,
já od něho se učil,
kdož ví? – nu, snad to pomůže,
zač životem mně ručil.
Vždyť mrtvola je v kostnici,
tož utneme jí pravici –
proč bych se v světě mučil!
28
Šel, utnul ji a s večera
vzal na rozcestí k dílu,
a při měsíčku natrhal
si květu z černobýlu.
Pak z prken rakví zpuchřelých
a z kostí lebek necelých
chystal si čarnou sílu.
Na kostech dřevo uchystal,
a posypal to květem,
pak ruku na střed postavil
a babím pálil letem.
Pak mluvil řečí podivnou:
„BuďBuď, rukoruko, pracovnicí mou,
ať lehce žiji světem!”
Tu div! V ráz ohník zplápolá
a modrojasně kmitne,
a ruka v kobce uťatá –
jak živá – špičák chytne,
a kope, kope rychle hrob
a než se probral hrobař z mdlob,
už stojí dílo hbitné.
29
Vzal ruku zas i kosti vzal
a ukryl v mrtvých kobě,
pak ulehnul, až noční čas
mu stížil oči obě.
Však nespal dlouho – snad to sen,
že množství lidí u oken,
jež kosti žádá sobě.
V jich středu muž je z kostnice,
jenž večer ztratil ruku,
i žádá, oč byl oloupen,
při stálém v dveře tluku.
A jiní křičí: „Zdali, zdaž,
nám naše kosti nevydáš,
u věčnou klesneš muku!”
Hrobník se křížem posvětil,
a, jak by v ohni leže,
modlil se hlasem lítostným
až dvanáct bilo s věže,
a modlil se a modlil zas,
až přišel mladý jitra čas,
zlou muku z činu těže.
30
Hned z rána spěchal ke knězi,
ten posvětil zas kosti,
i do kostnice ruku dal
a čarné spálil chvostí.
Leč hrobník stále churavěl,
aniž by snu a spánku měl,
až smrt kynula: dosti!
31
ZRÁDCE.
Za bídný peníz prodal vlast, svou matku,
an po bohatství toužil – lačný chrt,
a pak, když on i ona zbyli statku,
tu zděsil se a učinil si smrt.
A tak jej našli s vyděšenou tváří,
pak na hřbitově vykopali zem,
a o půlnoci při měsíčné záři
mu naházeli kámen příkrovem.
Leč podivno, – hned na ráno den druhý
vyvrhla země siný jeho trup,
o tělo sporný vedli boj a tuhý
lakotný vlk a krvelačný sup.
32
Ten první chutě v srdce zaťal zuby,
a druhý kloval vyvalený zrak,
ten první hledal zrady různé vruby,
a zkamenělé slzy hledal pták.
Vlk našel vše – leč nevzal srdce zrádce,
pták pátral dlouho, nenašel však nic,
a vztekem, že se nezdařila práce,
svým pevným zobem kloval v tvář vždy víc.
Tak zohyzděné našli lidé tělo,
a novou naň zas nasypali zem;
kat silným mečem rozpoltil mu čelo
a drobný kámen byl mu příkrovem.
A ráno zase, podivno to sluchu,
kde nový hrob, tam ležel naznak trup,
a vedle toho trupu na povrchu
při hodu šerý vlk a černý sup.
A zase oba vzdálili se spolu
a lid zas tělo zohavené skryl,
leč dříve než je zahrabali dolů,
kat jasanový kůl mu v prsa vryl.
33
Tak ležel zase do půlnoci tiše,
leč dvanáctou když zvon byl oznámil,
tu z středu povstal strážce mrtvých říše,
jenž naposled dnes v rakev vložen byl.
A v bílém hávu po hrobech se plouží,
a na hrob každý tluče pěstí svou,
„nuž vstaň, kdo svého vraha shlédnout touží,
vstaň; – zrazený –” a vstávající jdou.
A jdou až tam, kde zrádce spočívá,
a každý zvedá k hroze ruky oud,
a celý sbor svou hlavou hněvně kývá,
když mluvčí zrádci ten pronáší soud.
„Ne, tady není místo tvé,
ty hanbo zlotřilá,
ne, tady není místo tvé,
to věz!
Tys zradil matku vlast, svou zem,
my trpět tě zde nebudem,
ty’s upír jen a běs!
34
Hle, máti pláče ubohá
a úpí v okovech!
hle, máti pláče ubohá
a mře!
Kat vkročil do měst, do dědin,
nám zvražděn otec, bratr, syn,
jich krev k nám pomstou vře!
A cože je té země hřích,
že taký trpí trest,
a cože je té země hřích?
nuž – suď! –
že dříve tebe zrodila,
než jarmo svoje shodila,
tož navždy proklet buď!
Nám v hrobu krutý byl tím žal,
my sníme hrozný sen,
nám v hrobu krutý byl tím žal,
i smrt,
náš národ celý, žel, ach žel,
tvou zradou krví zaslzel,
květ urval mu msty chrt.
35
Tvé tělo nikde nespočiň,
kde člověk má svůj stan,
tvé tělo nikde nespočiň,
ty bluď:
bluď jako nejbídnější vrah,
všem lidem, tvorstvu na postrach
a věčně živým buď!
Buď živým, ale bez srdce,
jen děsným větrem spěj,
buď živým, ale bez srdce,
buď prach,
jenž v divé bouři rozptýlen,
se toulat musí v noc i v den,
a věčný buď tvůj strach!
Buď jako sámum ohnivý,
buď moře divá bouř,
buď jako sámum ohnivý,
buď k let!
Tvé království buď větrů říš,
ni zrnkem k zemi nespadniž
a věčný buď tvůj let!” –
36
Pak mrtví rychle do práce se dali,
a každý zvedl uvadlý svůj hnát,
a sotva z půdy zrádce vyhrabali,
bil jednu zvon a mrtví šli zas spát.
Tak našli lidé, muže na hřbitově
a na cestu jej nesli křížovou,
by pod kamenem Bůh mu lehčil v rově
a v klidu čekal příště na mzdu svou.
Leč sotva hrob byl hlínou pokryt znova
a velký kámen na hrob přivalen,
bouř strhla se a divá řvala slova:
ten hrob je můj, co v něm je, beru v plen.
A o ten velký kámen opřela se,
až velký kámen zpět se převalil,
pak vzala hlínu z nové jámy zase,
až trup jen u dna černé jámy zbyl.
„Tys hlíny prost, – hleď, žhavý sprovázeči,
zde odkaz můj – nuž proměň mi jej v troud!”
I zahřmí hrom a divě vítr ječí:
„Nuž, bratře blesku, vykonej svůj soud.”
37
V tom žhavý blesk v ráz v mračnech zachvěje se,
jak shledával by největších svých sil,
a šlehna mečem, zemi níž se nese –
a v rachocení v zrádce udeřil.
A zas, a opět – po třikráte v zlosti
namířil pomstou rozohněný meč,
až v jámě v prach se rozpadnuly kosti.
„Nuž, sestro bouře, prach ten dál si vleč!”
I blízká řeka vlnami se zdmula
a k hrobu sáhla chvatnou rukou svou,
by znesvěcenou hlínu opláchnula
a. kal ten stal se mračen potravou.
A s divým chechtem bouře prach si vzala,
a v černém mračnu sprovází ji hrom.
Tak kletba duchů těch se vykonala,
i bloudí zrádce světem v prachu tom.
Když lodník zří jej v mraku, křižuje se,
i pouště syn, i divá její zvěř;
v dál skalám strach a lesům zhoubu nese,
vždy v mraku vpřed a za ním zradců zběř.
38
Kam přiletí, tam slunce skryto bývá.
a strachem chví se starověký dub,
i noční sova v skaliskách se skrývá.
a vyděšena nestíhá svůj lup.
39
OTCOVSKÁ RADA.
Z horského města.
Pan kontribuční Mlsák v městě
kdys svého syna navštívil,
by posilnil ho při studiích,
a takovou mu radou byl:
„Slyš, synu, nadšeným jsi tuze
pro mus a uměn plachý rej,
máš letos dělat maturitu,
tož jenom toho sobě dbej;dbej.
Či nadšení tě v světě spasí
a citu plamenitý vznět?
z práv vykonáš-li státní zkoušky,
je otevřen ti celý svět.
40
Hleď aspoň dvorním radou býti
a chytře oženit se hleď,
vše, co ti v cestě, odstrč směle,
to potřebí je, pane, teď!”
Syn váhal sic, leč otec hodný
dal synáčkovi peněz dost:
„Nech veršů,” děl, „radš tu a tamo
pij sklenku vína pro radost.”
A syn – ač zpočátku se vzpíral
krás křídly ovanutý duch –
včas učinil, jak otec radil,
až znikl srdce čárný ruch.
Leč úřad dostal velmi brzy,
a rychle šlo to výš a výš,
a za pár let jej přání vlasti
i národ omrzely již.
Byl rád, že konal podle rady,
vždyť v pravdě dvorním radou jest,
má řád a šlechticem je k tomu
a „von“ se píše; jaká čest!
41
Von Mehlsack; to je přece něco,
a za heslo má: „Froh und frisch!”
a provdal dceru za majora
a koupil si dva domy již.
Má pro své syny stipendiastipendia,
ač neumějí psát ni číst,
a pro každého na vybranou
má napřed několik už míst.
A po cestách, kde sám dřív kráčel,
chce, aby syn též děti vlík’;
tak skonal zbožně, zaopatřen
co věrný Čech a. katolík.
42
CIZINEC.
Znal jsem jej dobře, vždy byl zamyšlen
a lesy bloudil často celý den,
i v krčmě sedal noční hodiny,
ač vypil pohár pouze jediný.
Přišel sem z daleka, už jaksi chor.
Měl lidi rád, leč s životem měl spor.
při řeči jeho oko ohněm plálo,
leč v srdci něco tajného se dálo.
Tkvěl podivný tam asi sršňů roj,
rád čítal noviny a čekal boj;
ten nepřišel, on churavěl a vad’
a říkával: „Rád účelně bych pad!
43
Mám žití dost a nechci žíti dýl
a klid svůj rád bych krví vykoupil,
můj život dosti dlouho vřel a vřel,
co zbylo mi, nestojí za výstřel.
Leč přece zkusím to, ať je už dost,
sám sebe chci být konečně už prost,prost,“
a s zbraní v ruce na život si sáh’,
kde pad’, tam pohřbili jej ve skalách.“skalách.
44
POMSTA MEČE.
Starý vůdce jedné strany
přišel žádat o příměří,
druhý vůdce leb mu srazil
a trup poslal v tábor k dceři.
Z lebky kázal pohár robit.
pomstu na pohár dal vrýti,
a meč starcův vedle lože
nad stěnu upevniti.
Vítězství pak připíjeno,
v kruhu divém vesel žije;
z bílé lebky zabitého
v smíchu rudé víno pije.
45
Dopito a domluveno,
a když vše se v stany bralo,
slabým vojům zabitého
nových zrad se uchystalo.
Ve svém loži spitý vůdce
s obnaženým tělem ležel,
těžce vzdechl, jak by strašný
těžký sen mu srdcem běžel.
Vzkřiknout chce, už ret se hýbe,
ale meč mu zdusil slova,
upadl meč s bílé stěny
černá prsa ve vůdcova.
46
STRÁŽ NALEZENCOVA.
Stál ponejprv jsem na stráži
tam dole u hřbitova;
šly srdcem staré pohádky
a stará milá slova.
V ně duši svou jsem ponořil
a v srdci mi to plálo,
já nevím, bděl-li jsem neb snil,
leč slyšte, co se dálo.
Kde věž je, z hrobu opodál
výš pozvedla se žena,
jak mlhu tiše krok ji nes’,
kde chrámu končí stěna.
47
Tu na maličký klekla hrob
a bez vzdechův a lkání,
jak hledala by pokladův,
se dala do hrabání.
A hledala a hrabala,
až z hrobového stínu
dvé malých dítek stulila
do mateřského klínu.
I zlíbala je v tvář i ret
a hejčkala jich těla
a kolébavku pěla jim
a k srdci přivíjela.
A k nebi zřela – zazněl zvon –
a dvanáctá než padla,
zpět matka poklad dětí svých
hloub hrobu v rakev kladla.
I zavál vítr travinou,
a duši mé se zdálo,
že křídlo vánků poletných
ta slova ke mně válo:
48
„Nuž s Bohem, květy duše mé, –
čas prchá, den se nítí –
dnes naposledy přišla jsem,
vás v spánek skonejšiti.
Dnes naposledy v světě tom,
leč v nebes věčném jase
vždy mít a líbat budu vás
a vy svou matku zase!” –
A v mlhu rozplynul se zjev,
hrob sám se zavřel za ní –
já nevím, bděl-li jsem či snil
o bílé s dětmi paní.
Leč dumal jsem: „Ó, bože můj,
tak matka dětí chrání,
že klidu sobě nepřeje
ni v hrobě po skonání.”
A myslil jsem vždy dál a dál,
kde má jest asi máti,
leč hlava má a srdce mé
zpráv nemohly mi dáti.
49
Na ústa pušky hruď jsem dal
a na kohoutek nohu – –
tu bylo mně, jak slyšel bych:
„To zanech Pánu Bohu.
Tvá matka v nebi čeká, věz,
a zná tvých útrap roje
a bere tesknou duši tvou
pod bílá křídla svoje!”
Nuž klidně v žití boj a vír!
Vímť, v životu že zmatku
mám záštitou vlast hrdinův,
a v smrti drahou matku.
50
RUSALKA.
Jel mladý zeman z hradu v důl,
kde svatební byl chystán stůl;
bouř lká a sténá, zlá je noc,
vše padlo v kruté zimy moc;
jak stříbro stkvěl se vůkol sníh,
leč měsíc smál se v oblacích.
A mladý jonák dál se bral
a vesele si notoval:
„Ó, vábná luno, jasně hleď
a na bílou mi cestu svěť,
ať ve blažený, krátký čas
svou milou zlíbám zas a zas,
ať, co mne blažilo jen v snách
se skutkem stane: ať jsem blah!”
51
Tu v křižovatce – pán se lek’ –
královnu spatřil rusalek,
šat zlatý byl, z úst zvonil zpěv:
„Což není jezdci vhod můj zjev,
či nechce slyšet písně as
a zvuků harfy luzných krás?
Proč nechce dolů v hebký mech
a okřáti mých na ústech?”
A hrála; ohlas lesem zněl,
tu jara vánek stromy chvěl, –
když druhý souzvuk ze strun hrál,
tu kde který strom v květu stál,
když třetí zvuk se z harfy vznes’,
hned bylo ptactvo jeden ples.
A jezdec zváben, stavil spěch,
kůň zpěněn je a jonák vzdech’,
plášť řásný s beder padá níž,
on zmámen k rusalce jde blíž
a objímá ji, líbá již!
Vždy víc jej láká ženin stín
a jonák padá v ladný klín.
Zrak jeho plá, jak ohně zář,
hoch líbá, láská ženku v tvář
a kolem pasu ruku dal,
až žhavou láskou plápolal
52
a zmámen hořel jako nach –
leč měsíc skryl se strachem plach.
Nevěsta vzdechla ranních chvil
a z hradu blíž zněl její kvil. –
53
ORUŽNÍK.
Za dlouhým v jihu průhonem
skála, skal královna stojí,
ke skále v staré kronice
prastará pověst se pojí;
dědeček jednou večerem
zkazku nám vyprávěl dětem, –
z duše chce; je tam zavřena,
může-li, ať letí světem.
Ve skále jednou do roka
v půlnoční zrození Pána
zaznívá v zvučném kování
mohutná perlíku rána;
zaznívá, v les se rozléhá,
zaznívá, havrany vzbudí,
dřív však, než v kraji dosténá,
klid je zas v skály té hrudi.
54
Tajný je otvor do skály,
mlází kde nejvíce bují,
zlaté kdo najde veřeje,
octne se v čarovné sluji:
ze stříbra, zlata ryzího
jeskyně nitro se svítí,
na krbu zlatě roztopen
nádherný pancíř se nítí.
Není však oheň obvyklý;
ten, kdo své oči veň vnoří,
spatří, že siným plamenem
démanty na krbu hoří;
kovadlo, kleště, perlíky
lesknou se z ryzího zlata,
z rubínů rudých násady,
z modravých safírů dláta.
Opřena stranou o stěnu
obrovská postava stojí;
v prostou jen řízu oděna,
oči však slunce jsou dvojí;
dumavě hledí do ohně,
myšlením zrovna leb puká,
sevřena tíhou perlíku
svalnatá chvěje se ruka.
55
Vzdechne-li, strachem na skále
dub pětkrát věčitý padá;
kývne-li šedým temenem,
balvan s ní s balvanem padá;
vzhlédne-li kolem, na stěnách
nádherná klene se duha;
ten, kdo v té skále uschován,
tajemný vlasti je sluha.
K velkému dílu ukryt je
v nitru té zázračné sluje,
brnění v žáru vědomí
českému rekovi kuje;
kuje již dlouho: pět set let
tomu, kdo bídy nás sprostí,
pět set ran dal juž v oruží,
pět set a přec není dosti!
Bůh ví, kdy bude skončeno,
Bůh ví, kdy dílo se zdaří,
Bůh ví, kdy plátví porůzné
v čarovný pancíř se svaří,
Bůh ví, kdy chomol přeletí
nad hlavou století, věků,
než upne věčnost oruží
na prsa novému reku.
56
Oružník, platnéř, mračí se,
od ohně hasnou mu oči;
mračí se, čeká zas a zas,
pro plát kdy rek k němu kročí,
jemuž by silou poslední
v pukléře vydutou stranu
srdnatě zlatým perlíkem
zakoval poslední ránu!
Až odnož dubu Žižkova
do výše stromem se vzmuží
a větve kmene v mohutná,
obsáhlá ramena ztuží,
přijde sem rolník s toporem,
do silných větví jej vseká,
synkovi zrobí kolébku –
rekovi, lid jehož čeká.
V kolébce hošík pospí si
s hvězdičkou na jasném čele,
ten najde v skále náhodou
brnění hotovo celé;
připne si k ňadrům oruží,
na hlavě přílbu si vztyčí,
volně a přímo do nebes
pro meč se Michalův vztyčí.
57
Chytne si oře slunného,
spoutá ho stuhami duhy,
vítězně bude objíždět
lesy a pole a luhy:
na křídlech slávy jásavých
slétne k nám svoboda ručí – –
Bloudil jsem kdysi po kraji,
odnožek dubu-li pučí?...
58
ZÁPASNÍCI.
V Pošumaví hora
černým lesem krytá,
na temeně hory
brázda bleskem rytá,
porváno je hrudí
od bouře a hromu;
vyhýbá se chůdce
v noci místu tomu.
Příšerno a smutno
v šumajícím lese,
o půlnoci – strašno! –
pahorek se třese,
kámen s hůry padá,
skalní žebro puká,
jak by Perunova
bušila v ně ruka.
59
Ulehl jsem kdysi
u pat oné hory,
poslouchal jsem ptáků
drobné rozhovory,
obrátil jsem hlavu,
údy mdlobou spaly,
v srdce mi však ptáci
zkazku štěbotali.
Dva nevlastní brati
v bílém dvorci byli:
starší rodným, mladší
ve zlou přibrán chvíli,
starší – mysli přímé,
mladší – mysli svodné;
obrati chtěl druha
o dědictví rodné.
Starší pole oral,
mladší lál své chatě;
starší v huňce chodil,
mladší v panském šatě;
avšak i tu huňku
v nešťastné kdys době
toužil míti mladší
za podnožku sobě.
60
Ale starší, věru,
takým vzkazem zhrdá;
ačtě srdce měkké,
hlava byla tvrdá,
a tak svářili se,
až kdys v hoře lysé
na temeni v soumrak
druzi potkali se.
Jeden uhnout musí,
ale nechce žádný,
slovo k slovu chytlo
náhle v oheň svádný,
zavířil a vířil –
až na strmé stráni
dal se mladší prchle
druha do rubání.
Rval mu vážnou bradu,
bil ho v snědé líce,
prostou čapku strhnul
s vrané jeho kštice;
strh’ mu huňku s plece,
i ty pro okrasu
řetízky a spony
s bederního pasu.
61
Udeřil druh starší
smělce v klenbu čela,
že krvavá slza
do tváři mu sjela;
rozlítil se mladší:
„Zde jsou moje díky!”
děl a vetknul druha
v skálu po kotníky.
Vzpjal se starší ruče –
na rtech syčí pěna –
chyt a vrazil druha
v skálu po kolena;
ale mladší znova
vášně v divém kvasu
vetknul skáloborce
do žuly až k pasu.
Vyskočil druh z žuly:
„Silnějším jsem přeci!”
V pasu druha lapil,
v skálu vbod’ až k pleci
mladší vyprostil se:
zloba rozpálená
vetkla zápasníka
v skálu po ramena.
62
Jako zemník ze skal
starší se vyvíjí –
a juž vetknul druha
do země až k šíji;
mladší ruku zvedá,
nelze! Zle se děje – –
jak les bouří rvaný
kštice se mu chvěje.
Nelze juž, by rámě
bylo vybaveno,
níž a níže klesá,
klesá po temeno;
tuží se a vzpíná,
skála vydouvá se –
marno! Nebi hrozí – –
skála zavřela se.
Sevřely se tuho
spáry hory srázné,
v neudolné žule
sveřepý druh vázne:
čím se více vzpírá,
čím se více katí,
tím víc neustále
do skály se tratí.
63
Vzdorovité srdce
víc a víc ho tíží;
rameny se šíří,
patami se níží;
čím se více vzpírá,
tím víc v opak robí;
roste, stále roste
hoře do útrobí! –
Tich-li uvnitř? Není!
V stálém vzdoru vření,
v křemen lebka tvrdne,
plece do kamení;
v mech se vlasy mění,
klínem nehet vzpírá –
na věky ho věkův
hora uzavírá.
Pyšný krutý obr
do skal nitra vzrůstá,
v zlobném zadumání
vlčí mluví ústa;
a když zlolajícný
samohovor vede,
jako hrom to duní
v nitru skály šedé.
64
Když se hora trhá
při vichoru hlase,
to druh o skal stěny
uvnitř opírá se;
opírá se plecí,
opírá se hlavou,
a hněv jeho dravčí
rozléhá se vřavou.
Když se chvěje země,
do skal hrom když rube,
to přibránek hrozný
zlícen sebou škube,
a když vzteklý vichor
kmeny s hory vrže,
ven prý dobývá se
jatec temné strže. – – –
Starší soudruh klidně
rodná pole kosí
a svou prostou huňku
tisíc let juž nosí;
do blankytu volá
vroucí duše přání:
„Kéž druh ze skal vzdorný
juž se nevymaní!”
65
Ale zbojník v skalách
škube sebou, trhá,
balvany a kmeny
kolem sebe vrhá,
lítí se a dupá,
však, kde noha stála,
níž a níže klesá
žulovitá skála.
Čím víc úsměv slunce
druhu dvorec zlatí,
tím víc zdurná mysl
lítí se a katí;
když druh starší zpívá,
mladším zloba třese; –
půjdete-li mimo,
sami přesvědčte se! –
66
ZKAZKA PRACHATICKÁ.
V prachatické pláni
zřícenina šedá,
na omšenou hlavu
havěť mlh jí sedá;
sedá, neuniká,
sedá, nedělí se,
v sivý rubáš halí
zbytek stěny lysé.
Neveliká stěna,
zbytek hradu Husi,
však kdo na vrch stoupá,
v ňadrech ho to dusí;
šlehá mu to z oka,
v čelo ho to mrazí,
smutně hlavu skloní,
v tůně hvozdů vchází.
67
Vyplašený krahuj
z rozvalin se vznáší,
s hlinou drobný písek
s křídel se mu práší;
polekaný hřivňák
jinam letí plaše...
Skrýš to bohatýrská
z Husi Mikuláše.
Pan Mikuláš z Husi
zle se v hradě troudí,
ze slz jeho hněvů
Blanice se proudí;
vzdechy jeho zloby
se skal sosny sráží,
blesky mečem třímá
v svalovité paži.
Jinému kdys v Praze
odzvonili hrany,
pan Mikuláš tajně
ujel pohněvaný;
roztoužil se kruto
na ty pražské škůdce,
nevhod mu i Žižka,
Táboritů vůdce.
68
Děl: „I ten mě zklamal,
věřil lsti a svodu,
mezi panáky šel
do radnice k hodu;
smlouval se a smlouval,
až ho lapli hbitě,
jak číhaři orla
v lživých slibů sítě!”
Pan Mikuláš hněviv
ujel v rodné strany,
kletby metal v radu,
konšely i pány;
v pohněvu a vzdoru,
Praze mečem hrozí:
„Škoda! Kéž mám s sebou
houfnice a vozy!”
Na tvrz osamělou
těžké srdce nese,
po komnatách chodí,
že se hrádek třese;
i to denní světlo
odporno mu bývá,
vzdorně Mikuláš se
do temnice skrývá.
69
Líp-li mu tam? – Není!
Marna všecka těcha,
z temnice v ráz hlouběj
v tajné chodby spěchá,
vousy růst nechává,
meč nedává z ruky,
hrozí, vzdychá, sténá
z pohněvu i muky.
Nepije a nejí,
pás nedává s boků – –
Posavad tak chodí
přes čtyři sta roků;
věže tvrze spadly,
stěny v dol se kácí,
pan Mikuláš ve dne
v sklepeních se ztrácí.
Za noci však hněviv
do skal lesa chvátá,
kde spí rozemleta
slávy „Stezka zlatá”;
rozhlíží se kolem,
na jih mečem hrozí:
„Škoda, že zde nemám
houfnice a vozy!”
70
Kletbu v zrádu metá
v žárném srdce zdmutí,
do skal tluče: „Vzdore,
měj se k procitnutí!”
Tluk v ohlasu sterém
hromem v horách zlotí,
sosny v půli láme,
skály dolů hrotí.
Cizí řeč kdy slyší,
prsa rukou stiská,
hlavou do skal buší,
v nebe zrakem blýská;
tepna jeho čela
zalívá se krví,
mračna plná bouře
posunují brvy...
A tak každé noci
u své tvrze stojí,
hněviv kšticí třese,
těžkou duní brojí;
když si požaluje,
v bouřku slova splynou,
a jak vichor letí
vzdechy úžlabinou.
71
V soumraku když mlhy
chorovody vedou,
postať zřít blíž Husi
Mikuláše šedou;
z rána pak když slunce
dálné kraje zdraví,
červánek se leskne
kolem jeho hlavy.
Leč když slunce z rána
v bílý den se nítí,
ztrácí se a v „Husi”
slyšet kroky zníti,
slova rozléhat se,
jak když někdo hrozí:
„Škoda! Kde jsou moje
houfnice a vozy?!”
72
VODNÍK Z PLEKENŠTEJNA.
Kolem Plekenštejna
vánek mlázím duje,
drobné zlaté listí
s bujných vršků ruje;
padá listí, padá,
popěvky si skládá,
šumí, lká a suslí
jako hovor huslí.
Slyšíte, jak šepce
kypré ono bučí?
Jak se to v něm chvěje,
jak to vůkol zvučí,
jak to lkavě zpívá,
až se les zachvívá,
a těm srnům v lese
hlas se žalem třese?
73
Či kdos při měsíčku
podvečerní chvílí
tak bolestně jásá
a tak sladce kvílí?
Či v tak pozdní době
prozpěvuje sobě,
nebo k hodu v mlází
lesní panny vchází?
Nejsou lesní panny,
ani nejsou víly,
by na lesním luhu
v kole poskočily,
ani to rusalky
nepřiběhly z dálky,
aby u té vody
vedly chorovody.
Ale na tom břehu
pod košatou mladkou
švarný šohajíček,
husličky pod bradkou,
zpívá si a hýká,
zlatým smyčcem smýká,
temnou hlavu kloní,
hrdlem písně zvoní.
74
Zelený kabátec
s rudým vyšíváním,
klobouk na tři strany,
vodní růži za ním;
po kolena spodky,
z líčí nové botky,
stužky na rameni,
v strunkách sladké znění.
Vidíte ho tamo,
v prostřed ptáků hejna?
Juž tam zase hraje
vodník z Plekenštejna,
a kdo kolem kráčí,
nutí ho to k pláči,
v srdci ho to píchá,
rozhlíží se – vzdychá.
Všetečně se kolem
ptačí chasa druží,
vypravuje divy
o maličkém muži,
o tom divném hráči,
jenž tam sedět ráčí
a zpívá pln svodu,
jak by byl z jich rodu.
75
Hoj, kterak ta chasa
v outlých ňadrech střádá
vše, co malý šohaj
do své písně spřádá,
a zas bez rozpravy
kloní malé hlavy,
cože asi tuší
v něžné svojí duši?
Zpívá mužík, zpívá –
pěkně zpívá, pane –
a v šumavské kraje
větércem to vane;
no, však zpívat umí,
jen to od úst šumí,
škoda jenom, škoda,
že to v srdci bodá.
Aj, cože to zpívá
šohaj při jezeru?
Poslouchejte jenom,
uslyšíte, věru,
při strun rozhovoru,
modliti se horu
a v rozkvetlé trati
potok naříkati.
76
Tiše! zase hraje –
zpívá – slyšíte ho?
„Bolest srdce kruší,
zbaveni jsme všeho;
jedle žal prochvívá,
krásy jim ubývá,
schnou a žloutnou v dříku
v důli od vršíku.
Zbojník pramaličký
kletou svojí prací
věkovité sosny
s horských temen kácí,
ty se v propast řítí
v bouře děsném vytí,
a hladina plesa
níž a níže klesá.
Po té horské kráse
veta juž je, veta,
jenom rudý hořec
v řídké trávě zkvétá,
samý hořec rudý,
v luhu, v pláni – všudy ,
a teskliv se chýlí
srdečníček bílý.
77
Všecko od nás prchá,
smutno každé hoře;
vše se chvěje tryskem
příšerného oře;
pijeť naše stavy,
tepe horské hlavy,
v hrudí se jim ryje
hněvem hrozné zmije.
Denně objeví se,
v mračný kouř se noří,
dvě ohromné oči
pod čelem mu hoří;
jeho oddýchání
rozléhá se strání,
a když dál se valí,
do jisker se halí.
Blesku podobá se
jeho strašná jízda,
jako velryb dýše,
jako vichor hvízdá;
jako hroznýš syčí,
a co se mu příčí,
jako chmýří letné
na vše strany metne.
78
Na vždy se ta paní
v jiné kraje dala,
Šumavu jež v zlatý
závoj odívala;
smutí duše, smutí
v divém srdce dmutí:
sen vyhoštěn z ráje
v píseň nedozraje.
Škoda krásy, škoda,
není jí, ach není,
juž se na rusalky
břízky nepromění,
a ty bílé víly,
které v květech byly,
odnes kůň ten v letu
na železném hřbetu”. –
Takto šohajíček,
k čarnému jenž zpěvu
hned husličky hladí,
hned zas plný hněvu
hbitě smyčcem smýká,
kvílí, sténá, hýká,
a co lká a hraje,
v květnou rosu taje.
79
A ti ptáci kolem
jako udivení
jenom ve snu pípou:
„Ach, není tu, není
bývalé Šumavy;
Uklánějteuklánějte hlavy,
jedle, srno, ptáče,
svatá krása pláče!”
A ty hvězdy jasné
nad jezerní stěnou
chvějí se a blednou
tou nevlídnou změnou,
a jezero zticha
bolestně si vzdychá,
když některá spadla
dolů do zrcadla.
Ticho, ticho kolem,
jenom listí suslí,
jako smutné zvuky
čarodějných huslí;
ptáci hlavy kloní,
květy slzy roní,
a ta jíva sivá
smutně v dál se dívá. – –
80
Prchne den, však vodník
k jezeru se vrací,
s ním důvěrné srny
a štěbotní ptáci;
tma než les posuje,
jezero se zduje –
vodník v kyprém mlází
s huslemi zachází.
Denně na svém místě
hraje v kyprém boučí;
s povzdechem si sedne,
s povzdechem se loučí,
a sen jeho milý
jako motýl bílý
tichým pološerem
letí nad jezerem! –
81
KOVÁŘ.
Náš zeman se dnes raduje,
náš zeman má dnes hody,
dvůr drobným pískem vysypán
a pokryty jsou schody.
Pan zeman víno podává,
a hudba k tomu hraje,
leč kovář ve vsi naříká
a proklíná a laje.
Pán zajal krávy kováři,
že spásly jeho pole,
a prodal je a prohrál je,
teď zapíjí to v kole.
82
Jen u kováře pláč a křik,
i malé dítě vříská,
a starý buše u ohně,
pěst na své srdce stíská.
Pak klna chytne kladivo
a zpříma letí k hradu,
a do síně, kde v hýření
zří zpité chásky řadu.
I zarazí se, skloní se –
a prosí mocným hlasem:
„Ach, dejte zpět mi výživu,
dluh zaplatím vám časem!”
V tom hluk a smích a smích a hluk,
a šlechtic, chopiv číše,
ji vrhne muži v obličej,
jenž strachem sotva dýše.
„Ty luzo, že mi splatit chceš?
Snad věcmi kradenými?
ty vetřelče, ty padouchu,
ty pse i s dětmi svými!
83
Teď klekni, chlape, pak se kliď,
sic vymrskat tě káži,
a v boudě se svým lovčím psem
pak pospolu tě sváži!”
V tom kovář divě vyskočí,
a cítě zlost svou růsti,
své kladivo naň napřáhne,
v hněvu na leb spustí.
A jistá rána, jistá smrt, – –
i zvednul rámě zase,
a utíkal a utíkal
vzdor honící jej chase.
A utíkal až lesa kraj,
kde kaple s vršku hledí,
a bujný skok – kam děl se as?
jen boží soudy vědí.
84
Z HORSKÉ VESNICE.
Kmotr Vondra hospodou je v Týně,
klid je v polích – je už po Martině.
Sedí, pije. „Jak je? Vondro, hola!”
soused přes světnici k němu volá.
„Dobře; zorán záhon po záhoně,
co teď s potahem?” „„Což, prodám koně?
Prodám věru, k čemu by mi byli,
přes zimu by se mi prodražili.
Než uteče zima, za půl roku,
uspořím pár zlatých na obroku!
Nechtěl jsem, leč musím odhodlaně,
třeba úrok platit, třeba daně.
85
Jaro přiblíží se vraním letem,
třeba na obuv a na šat dětem!” ”
„A co chcete za valachy asi?”
„„Podle toho, jak jsou naše časy.”“
„Já sám touhu po potahu nesu,
vozím na plaz drvo z panských lesů.
Koupil bych rád něco, nuže, rcete,
co pak za své hnědky asi chcete?”
„„Já je loni koupil o Všech svatých
za pět set, teď chci mít šest set zlatých.”“
„To je mnoho, ani nejdou k páru,
raděj pár si vezmu od eráru!
Budu-li je hledět při obroku,
moje budou za několik roků.
Válka nebude; když není boje,
jsou císařští koně jako moje!”
„„Inu, ústy snadno se to klepe,
vlastní potah mít je přec jen lépe!”“
86
„Nuže, mluvte, sousedi jsou svědky,
do slova co chcete za své hnědky?”
„„Do opravdy, bych vás neunavil,
pod šest set jich nedám, jak jsem pravil!”“
„Ne, to nedám, Vondro, vždyť mne znáte,
do slova dám pět set padesáte.
Já jsem kupec, který nezná spádů,
více nedám ani kamarádu!”
„Nedáte-li, nechte, kdož vás nutí?
Každý jedná podle vlastní chuti.”
„„Já je nevnucoval, nenabízel,
snesu ještě ňáký čas ten svízel.
Nedal jsem je dřív, což teprv dnesky;
toť jsou koně zrovna jak dva blesky.
Vážní v kroku! V skoku jen se kmitnou!”“
„No, tak přidám ještě na propitnou.
Vidíte přec přátel našich tlupu,
slevte, já dám deset do litkupu.
87
Něco k pití, něco také k snědku,
více nedám nic už, ani pětku!
Dejte, Vondro!” „„Suď to vůle Páně!“Páně!”“
Dal... „Nuž, plácněme si ještě v dlaně.
Jinak koupě neplatí, jak víte!”
„„Koně přivedu, vy vyplatíte!”“
„Plácněme si tedy; dej Bůh štěstí!
Stovky vy, já opratě mám v pěsti.”
Vše je vyrovnáno přímo v rázu,
ze čtvrtek se pije, z litrů, z mázů.
Ten i onen klímá; hlavu věsí.
Šenkýř volá: „Jářku, hodíme si!
Kdož se bude hnedka v lůžko kácet?
Chcete ferbla.nebo jednadvacet?”
„„Mně je jedno,”“ vece Vondra zpitý.
Na stůl karty dává šenkýř hbitý.
„Tu jsou obrázky a zcela nové,
zahrejte si, páni sousedové!
88
Zahrejte si! spát by šel jen bloudek,
právě narazil jsem nový soudek!”
A sousedé otylí a bledí
při hře v karty u stolu už sedí.
Lípají a sází velká víza,
vášeň roste jako morná hlíza.
Vášeň roste, stále víc se budí,
kolem hráčů čumí druzi chudí.
Posuzují; rostou kouře mraky:
„Kdybych zde měl groše, hrál bych taky!
Skok máš domů; jdi si pro ně hbitě!”
„„Žena nedá! Vondra založí tě!
Nemáš na to snad? Máš v chlívě ročka.
Vondra založí tě, Vondra počká!”“
„Vondro, slyšíš, prokaž mi tu lásku,
za mě dej – a za mne také sázku.”
„„A též za mne přisaď, pěkně prosím,
jeřici ti za to zdarma zkosím.”“
89
„A já, Vondro, když se sázky zdaří,
dříví přivezu ti na trakaři.”
„Za mne přisaď, jednou, než se vzdálím,
já ti za to plazy pluhu skálím.”
„„A já z jara po zasetí z prvu
vyvezu ti z chléva všecku mrvu.”“
Vondra hlavou kývá, dává sázky.
„Byste neřekli, zde, dávám z lásky!...”
Dává víza, lípá s velkou pílí,
na východě svítá, noc se chýlí.
Na slepo teď stovku v pěsti dává.
No, kdo drží? Slunce v krvi vstává.
Okny do světnice už se dení;
není piva, k hraní peněz není.
Vondra sází, lípá, mění, mění,
z nových desítek už mnoho není.
Všecko se mu z kapsy vytratilo,
jen několik korun ještě zbylo.
90
Jen několik korun, co pak s těmi?
Vondra před se hledí jako němý.
Vondra při lípání neměl zdaru;
prohrál všecko všudy do krejcaru.
Prohrál přes noc svoje švarné hnědky.
„Čert vzal karty, kořalku i svědky!
Čert vzal šenkýře a všecko všudy!”
Klne Vondra sedlák, bídák chudý.
Na stůl těžce zpitou hlavu klade,
vrávorá, pak k domovu se krade.
Přes pole jde sem a tam se kloně
a sám k sobě mumle: „Kde jsou koně?
Kde jsou koně, moje krásné hnědky?
čert vzal kupce, šenkýře i svědky!
Čert vzal pivo, kořalku i karty,
všecko bych teď rozbil na caparty!”
Na dvoře druž slepic čile kdáče,
nevyspalá žena u vrat pláče.
91
Sotva těžké slzy může zmoci,
čekala ho, chudák, do půlnoci.
Čekala ho od půlnoci k ránu,
modlila se vroucně k nebes Pánu.
Aby muž, jenž v městě kdes se ztratil,
živ a zdráv se zase domů vrátil.
Vrátil se, leč ženin pláč se množí,
vrátil se, leč pod obraz byl boží.
Vrátil se, bled od bdění a pití,
vrátil se a na ženu se lítí.
Vrátil se, leč lítí se a katí,
na všecko hned jal se nadávati.
„Dej mi píti vodky z flašky plné.”
„„Nemám!”“ „Dones, doskoč hned!” a klne.
„Dones honem” – velí zhurta ženě,
dones„dones! Sic tě ztluku zatraceně!”
„„Nedonesu, zpit jsi!”“ v jizbu prchá.
„Musíš donést! Odmlouvá! ta mrcha!”
92
Děti pláčou, k mateři se kupí,
nezří, kdo je bije, tluče, tupí.
A on bije, silou zrovna tuří:
„„Ukryjte se, děti, táta zuří!”“
„Mlč, sic rozmlátím tě jako veteš,
než-li já, víc ty jazykem pleteš!
Musíš donést všecko, co chci koli!”
Nedbá pláče a zas mlátí holí.
Přeubohá padá. – krev se roní,
rozzuřený Vondra kopá do ní.
A když, aby prchla, výš se sbírá,
poznova ji bije, kope, týrá.
Přišly děti ku pomoci matce,
bije v tvář je Vondra v stálé hádce.
Plije na ně, poulí oči kosé,
na nožky jim schválně šlape bosé.
Znova ženu povalit chce ranou,
ale padá zraněn stolu hranou.
93
Nedbá toho Vondra, dál se lítí,
dětí pláč jen jeho zlobu nítí.
Nadává jim, spílá: „Žena mrcha!”
vysoptil a ze sednice prchá.
Běží přes dvůr, těžkou hlavu kloně,
k stáji vrávorá, kde dřív měl koně.
Není tu, jak ondy bylo – živo,
Vondra karty proklíná i pivo.
Kleje na šenkýře lstivou svádu,
na kupce i houfec kamarádů.
Se svým svědomím má krutou válku,
kleje na karty i na kořalku.
Odplivne si, nadává; pak tichne,
dumá pak, v ráz jak když vos jej píchne.
Kráčí k sloupu stáje v temném koutu,
a věší se na hák od chomoutu! –
Hledali ho, leč den teprv třetí
v temnu stáje nalezli jej děti.
94
Sousedů hned plná jizba byla:
Běda! Kořalka ho oběsila! –
Statek prodán pro dluhy byl záhy,
zbylí obtěžují cizí prahy.
Nazí chodí s pláčem v zimní psotě
po chalupách vůkol po žebrotě.
95
MLADÝ ZBOJNÍK.
Nejkrásnější byla na vesnici,
nejradš se s ní každý v kole točil,
každý hoch se do ní zamiloval,
když ji jenom jedenkráte zočil.
Damaškovou měla šněrovačku,
krásný statek, pole mnoho lánů;
ale on byl jenom bídný chudák,
za pár grošů sloužil v městě pánu.
Miloval ji – nechtěla ho znáti,
převysoko nesla hlavu svoji;
odmlčel se, opustil svou službu,
skryl se v lese pod zelenou chvojí.
96
Zprvu plakal – potom utich zcela,
na to zádumčivé písně zpíval;
v noci při měsíčku v plné kapsy
cestujících kupčíků se díval.
Chytili ho a když se ho ptali:
proč to činíš – vzdechna nechtěl říci:
„Nevím, vím jenom, že vinu nese
nejkrásnější děvče na vesnici.”
97
MARNÉ ČEKÁNÍ.
Mladá paní svého muže prosí:
vezmi s sebou svoji mladou ženu,
nechať tobě v boji zbraně nosí,
vždyť máme svá srdce za výměnu,
umru strachem, nepřežiji chvíli;
zůstaň, – zůstaň! – – Půjdu s tebou, milý,
vezmi s sebou svoji mladou ženu! –
Nevzal paní. – „Nechtěj, paní milá,
čekej na mne za bílého rána.” –
Pryč ujížděl, paní v slzách byla.
Záhy komoň přiklusal bez pána;
zkrvácenou hřívou nazpět hází. –
„Kde je paní, vstříc že nepřichází?”
„Klesla s věže – po pánu zříc z rána.”
98
OBSAH:
V horském dešti (Úvodem)7
Bílá laň10
Mladý zbojník15
Vlak duchův18
Chorá kněžna20
Zdárný syn22
Pytlák24
Hrobník28
Zrádce32
Otcovská rada40
Cizinec43
Pomsta meče45
Stráž nalezencova47
Rusalka51
Oružník54
Zápasníci59
Zkazka Prachatická67
Vodník z Plekenštejna73
Kovář82
Z horské vesnice85
Mladý zbojník96
Marné čekání98
E: až; 2002
[99]