STRÁŽ NALEZENCOVA.
Stál ponejprv jsem na stráži
tam dole u hřbitova;
šly srdcem staré pohádky
a stará milá slova.
V ně duši svou jsem ponořil
a v srdci mi to plálo,
já nevím, bděl-li jsem neb snil,
leč slyšte, co se dálo.
Kde věž je, z hrobu opodál
výš pozvedla se žena,
jak mlhu tiše krok ji nes’,
kde chrámu končí stěna.
47
Tu na maličký klekla hrob
a bez vzdechův a lkání,
jak hledala by pokladův,
se dala do hrabání.
A hledala a hrabala,
až z hrobového stínu
dvé malých dítek stulila
do mateřského klínu.
I zlíbala je v tvář i ret
a hejčkala jich těla
a kolébavku pěla jim
a k srdci přivíjela.
A k nebi zřela – zazněl zvon –
a dvanáctá než padla,
zpět matka poklad dětí svých
hloub hrobu v rakev kladla.
I zavál vítr travinou,
a duši mé se zdálo,
že křídlo vánků poletných
ta slova ke mně válo:
48
„Nuž s Bohem, květy duše mé, –
čas prchá, den se nítí –
dnes naposledy přišla jsem,
vás v spánek skonejšiti.
Dnes naposledy v světě tom,
leč v nebes věčném jase
vždy mít a líbat budu vás
a vy svou matku zase!” –
A v mlhu rozplynul se zjev,
hrob sám se zavřel za ní –
já nevím, bděl-li jsem či snil
o bílé s dětmi paní.
Leč dumal jsem: „Ó, bože můj,
tak matka dětí chrání,
že klidu sobě nepřeje
ni v hrobě po skonání.”
A myslil jsem vždy dál a dál,
kde má jest asi máti,
leč hlava má a srdce mé
zpráv nemohly mi dáti.
49
Na ústa pušky hruď jsem dal
a na kohoutek nohu – –
tu bylo mně, jak slyšel bych:
„To zanech Pánu Bohu.
Tvá matka v nebi čeká, věz,
a zná tvých útrap roje
a bere tesknou duši tvou
pod bílá křídla svoje!”
Nuž klidně v žití boj a vír!
Vímť, v životu že zmatku
mám záštitou vlast hrdinův,
a v smrti drahou matku.
50