MLADÝ ZBOJNÍK.
Nad myslivnou sivý mrak,
měsíc dolů svítí,
v spánku šepce vřes a mech,
hlavu kloní kvítí.
V prosté síni krbu blíž
žena svěží krásy
bílou rukou uplétá
havraní své vlasy.
Nač as myslí? – A kde muž?
Z rána vyšel z domu
na lov s puškou nabitou
vrchů do průlomu. –
15
Před myslivnou pod oknem
ponuré kdos tváře,
z temna zraku šlehá to
jako siná záře.
Ruku o zbraň opřenou
na ženu se dívá,
jakby soustrast cítil s ní,
smutně hlavou kývá:
„S tebou chtěl jsem šťasten být,
vsadil jsem svou lásku,
vsadil jsem i duši svou,
on však vyhrál sázku.
Snad že na mne vzpomínáš,
snad že myslíš na mne;
nevzpomínej! Odvrh’ jsem
svoje žití klamné.
Modlíš se; rád s tebou též
modlil bych se, ženo,
modliteb mých pásmo však
už je roztrženo.
16
Zarostla mi dávno už
hříchem v nebe stezka,
zabil jsem ho; tebe mít
musím aspoň dneska.
Krev má s tvou se potká přec,
jako vlna s vlnou;
tebe chci, jak duši mám,
náruč míti plnou.
Vrcholem to žhavých snů,
vrcholem všech přání;
štěstí svoje nepovím,
vraždu zvědí páni.
Pak, až rakev mužova
zaklopí se víkem,
půjde kněz a půjde kat
k právu se zbojníkem!”
17