ZKAZKA PRACHATICKÁ.
V prachatické pláni
zřícenina šedá,
na omšenou hlavu
havěť mlh jí sedá;
sedá, neuniká,
sedá, nedělí se,
v sivý rubáš halí
zbytek stěny lysé.
Neveliká stěna,
zbytek hradu Husi,
však kdo na vrch stoupá,
v ňadrech ho to dusí;
šlehá mu to z oka,
v čelo ho to mrazí,
smutně hlavu skloní,
v tůně hvozdů vchází.
67
Vyplašený krahuj
z rozvalin se vznáší,
s hlinou drobný písek
s křídel se mu práší;
polekaný hřivňák
jinam letí plaše...
Skrýš to bohatýrská
z Husi Mikuláše.
Pan Mikuláš z Husi
zle se v hradě troudí,
ze slz jeho hněvů
Blanice se proudí;
vzdechy jeho zloby
se skal sosny sráží,
blesky mečem třímá
v svalovité paži.
Jinému kdys v Praze
odzvonili hrany,
pan Mikuláš tajně
ujel pohněvaný;
roztoužil se kruto
na ty pražské škůdce,
nevhod mu i Žižka,
Táboritů vůdce.
68
Děl: „I ten mě zklamal,
věřil lsti a svodu,
mezi panáky šel
do radnice k hodu;
smlouval se a smlouval,
až ho lapli hbitě,
jak číhaři orla
v lživých slibů sítě!”
Pan Mikuláš hněviv
ujel v rodné strany,
kletby metal v radu,
konšely i pány;
v pohněvu a vzdoru,
Praze mečem hrozí:
„Škoda! Kéž mám s sebou
houfnice a vozy!”
Na tvrz osamělou
těžké srdce nese,
po komnatách chodí,
že se hrádek třese;
i to denní světlo
odporno mu bývá,
vzdorně Mikuláš se
do temnice skrývá.
69
Líp-li mu tam? – Není!
Marna všecka těcha,
z temnice v ráz hlouběj
v tajné chodby spěchá,
vousy růst nechává,
meč nedává z ruky,
hrozí, vzdychá, sténá
z pohněvu i muky.
Nepije a nejí,
pás nedává s boků – –
Posavad tak chodí
přes čtyři sta roků;
věže tvrze spadly,
stěny v dol se kácí,
pan Mikuláš ve dne
v sklepeních se ztrácí.
Za noci však hněviv
do skal lesa chvátá,
kde spí rozemleta
slávy „Stezka zlatá”;
rozhlíží se kolem,
na jih mečem hrozí:
„Škoda, že zde nemám
houfnice a vozy!”
70
Kletbu v zrádu metá
v žárném srdce zdmutí,
do skal tluče: „Vzdore,
měj se k procitnutí!”
Tluk v ohlasu sterém
hromem v horách zlotí,
sosny v půli láme,
skály dolů hrotí.
Cizí řeč kdy slyší,
prsa rukou stiská,
hlavou do skal buší,
v nebe zrakem blýská;
tepna jeho čela
zalívá se krví,
mračna plná bouře
posunují brvy...
A tak každé noci
u své tvrze stojí,
hněviv kšticí třese,
těžkou duní brojí;
když si požaluje,
v bouřku slova splynou,
a jak vichor letí
vzdechy úžlabinou.
71
V soumraku když mlhy
chorovody vedou,
postať zřít blíž Husi
Mikuláše šedou;
z rána pak když slunce
dálné kraje zdraví,
červánek se leskne
kolem jeho hlavy.
Leč když slunce z rána
v bílý den se nítí,
ztrácí se a v „Husi”
slyšet kroky zníti,
slova rozléhat se,
jak když někdo hrozí:
„Škoda! Kde jsou moje
houfnice a vozy?!”
72