ORUŽNÍK.
Za dlouhým v jihu průhonem
skála, skal královna stojí,
ke skále v staré kronice
prastará pověst se pojí;
dědeček jednou večerem
zkazku nám vyprávěl dětem, –
z duše chce; je tam zavřena,
může-li, ať letí světem.
Ve skále jednou do roka
v půlnoční zrození Pána
zaznívá v zvučném kování
mohutná perlíku rána;
zaznívá, v les se rozléhá,
zaznívá, havrany vzbudí,
dřív však, než v kraji dosténá,
klid je zas v skály té hrudi.
54
Tajný je otvor do skály,
mlází kde nejvíce bují,
zlaté kdo najde veřeje,
octne se v čarovné sluji:
ze stříbra, zlata ryzího
jeskyně nitro se svítí,
na krbu zlatě roztopen
nádherný pancíř se nítí.
Není však oheň obvyklý;
ten, kdo své oči veň vnoří,
spatří, že siným plamenem
démanty na krbu hoří;
kovadlo, kleště, perlíky
lesknou se z ryzího zlata,
z rubínů rudých násady,
z modravých safírů dláta.
Opřena stranou o stěnu
obrovská postava stojí;
v prostou jen řízu oděna,
oči však slunce jsou dvojí;
dumavě hledí do ohně,
myšlením zrovna leb puká,
sevřena tíhou perlíku
svalnatá chvěje se ruka.
55
Vzdechne-li, strachem na skále
dub pětkrát věčitý padá;
kývne-li šedým temenem,
balvan s ní s balvanem padá;
vzhlédne-li kolem, na stěnách
nádherná klene se duha;
ten, kdo v té skále uschován,
tajemný vlasti je sluha.
K velkému dílu ukryt je
v nitru té zázračné sluje,
brnění v žáru vědomí
českému rekovi kuje;
kuje již dlouho: pět set let
tomu, kdo bídy nás sprostí,
pět set ran dal juž v oruží,
pět set a přec není dosti!
Bůh ví, kdy bude skončeno,
Bůh ví, kdy dílo se zdaří,
Bůh ví, kdy plátví porůzné
v čarovný pancíř se svaří,
Bůh ví, kdy chomol přeletí
nad hlavou století, věků,
než upne věčnost oruží
na prsa novému reku.
56
Oružník, platnéř, mračí se,
od ohně hasnou mu oči;
mračí se, čeká zas a zas,
pro plát kdy rek k němu kročí,
jemuž by silou poslední
v pukléře vydutou stranu
srdnatě zlatým perlíkem
zakoval poslední ránu!
Až odnož dubu Žižkova
do výše stromem se vzmuží
a větve kmene v mohutná,
obsáhlá ramena ztuží,
přijde sem rolník s toporem,
do silných větví jej vseká,
synkovi zrobí kolébku –
rekovi, lid jehož čeká.
V kolébce hošík pospí si
s hvězdičkou na jasném čele,
ten najde v skále náhodou
brnění hotovo celé;
připne si k ňadrům oruží,
na hlavě přílbu si vztyčí,
volně a přímo do nebes
pro meč se Michalův vztyčí.
57
Chytne si oře slunného,
spoutá ho stuhami duhy,
vítězně bude objíždět
lesy a pole a luhy:
na křídlech slávy jásavých
slétne k nám svoboda ručí – –
Bloudil jsem kdysi po kraji,
odnožek dubu-li pučí?...
58