V HORSKÉM DEŠTI.

V HORSKÉM DEŠTI. Úvodem.
Prší – nebe samé mraky – až přetéká žlab, ani psa bys v nečas taký nehnal pod okap; kvočna v strachu křídla klopí, by jí kuřat na půl kopy nevzal deště slap. Prší, prší, jen se lije těžký déšť jak rtuť, pod římsou řad jiřic kryje hlavu pod peruť; z dálky se to žene, valí, domů spěchá velký, malý... Za mnou, kdo máš chuť! 7 Do světnice! Pryč z té zloby; k dešti přišel chlad!... V síni horal šindel robí z rozřezaných klad, tříska s třískou s obřeznice pod pořízem víc a více svíjí se jak had. V koutě kočka hlídá mladé, kocour zvedá hrb; hospodyně dříví klade na začadlý krb; stehlík v kleci křídla příčí, pýří se a hněviv křičí: „Hospodář byl skrb! Nedal vody do nádobky, v sklence nic; mám hlad! Za potravy jeho drobky chce, bych zpíval snad? Věru bych mu, jak jsem tady, kdybych nenáviděl svády, mohl vycinkat! –” 8 Dědeček, jenž dechu strádá, zdřím’ a hlavou kles’, babička však v hlavě spřádá různých zvěstí směs; víť, co se kdys přihodilo, a jak všecko jinak bylo ondy nežli dnes. Odkašlá a vypravuje – tichne ten i ten – měsíček, jenž nebem pluje, hledí do oken; z různých zvěstí těch, kdož tuší, rozvíjí se v lidské duši pestrý žití sen! – 9