ZRÁDCE.
Za bídný peníz prodal vlast, svou matku,
an po bohatství toužil – lačný chrt,
a pak, když on i ona zbyli statku,
tu zděsil se a učinil si smrt.
A tak jej našli s vyděšenou tváří,
pak na hřbitově vykopali zem,
a o půlnoci při měsíčné záři
mu naházeli kámen příkrovem.
Leč podivno, – hned na ráno den druhý
vyvrhla země siný jeho trup,
o tělo sporný vedli boj a tuhý
lakotný vlk a krvelačný sup.
32
Ten první chutě v srdce zaťal zuby,
a druhý kloval vyvalený zrak,
ten první hledal zrady různé vruby,
a zkamenělé slzy hledal pták.
Vlk našel vše – leč nevzal srdce zrádce,
pták pátral dlouho, nenašel však nic,
a vztekem, že se nezdařila práce,
svým pevným zobem kloval v tvář vždy víc.
Tak zohyzděné našli lidé tělo,
a novou naň zas nasypali zem;
kat silným mečem rozpoltil mu čelo
a drobný kámen byl mu příkrovem.
A ráno zase, podivno to sluchu,
kde nový hrob, tam ležel naznak trup,
a vedle toho trupu na povrchu
při hodu šerý vlk a černý sup.
A zase oba vzdálili se spolu
a lid zas tělo zohavené skryl,
leč dříve než je zahrabali dolů,
kat jasanový kůl mu v prsa vryl.
33
Tak ležel zase do půlnoci tiše,
leč dvanáctou když zvon byl oznámil,
tu z středu povstal strážce mrtvých říše,
jenž naposled dnes v rakev vložen byl.
A v bílém hávu po hrobech se plouží,
a na hrob každý tluče pěstí svou,
„nuž vstaň, kdo svého vraha shlédnout touží,
vstaň; – zrazený –” a vstávající jdou.
A jdou až tam, kde zrádce spočívá,
a každý zvedá k hroze ruky oud,
a celý sbor svou hlavou hněvně kývá,
když mluvčí zrádci ten pronáší soud.
„Ne, tady není místo tvé,
ty hanbo zlotřilá,
ne, tady není místo tvé,
to věz!
Tys zradil matku vlast, svou zem,
my trpět tě zde nebudem,
ty’s upír jen a běs!
34
Hle, máti pláče ubohá
a úpí v okovech!
hle, máti pláče ubohá
a mře!
Kat vkročil do měst, do dědin,
nám zvražděn otec, bratr, syn,
jich krev k nám pomstou vře!
A cože je té země hřích,
že taký trpí trest,
a cože je té země hřích?
nuž – suď! –
že dříve tebe zrodila,
než jarmo svoje shodila,
tož navždy proklet buď!
Nám v hrobu krutý byl tím žal,
my sníme hrozný sen,
nám v hrobu krutý byl tím žal,
i smrt,
náš národ celý, žel, ach žel,
tvou zradou krví zaslzel,
květ urval mu msty chrt.
35
Tvé tělo nikde nespočiň,
kde člověk má svůj stan,
tvé tělo nikde nespočiň,
ty bluď:
bluď jako nejbídnější vrah,
všem lidem, tvorstvu na postrach
a věčně živým buď!
Buď živým, ale bez srdce,
jen děsným větrem spěj,
buď živým, ale bez srdce,
buď prach,
jenž v divé bouři rozptýlen,
se toulat musí v noc i v den,
a věčný buď tvůj strach!
Buď jako sámum ohnivý,
buď moře divá bouř,
buď jako sámum ohnivý,
buď k let!
Tvé království buď větrů říš,
ni zrnkem k zemi nespadniž
a věčný buď tvůj let!” –
36
Pak mrtví rychle do práce se dali,
a každý zvedl uvadlý svůj hnát,
a sotva z půdy zrádce vyhrabali,
bil jednu zvon a mrtví šli zas spát.
Tak našli lidé, muže na hřbitově
a na cestu jej nesli křížovou,
by pod kamenem Bůh mu lehčil v rově
a v klidu čekal příště na mzdu svou.
Leč sotva hrob byl hlínou pokryt znova
a velký kámen na hrob přivalen,
bouř strhla se a divá řvala slova:
ten hrob je můj, co v něm je, beru v plen.
A o ten velký kámen opřela se,
až velký kámen zpět se převalil,
pak vzala hlínu z nové jámy zase,
až trup jen u dna černé jámy zbyl.
„Tys hlíny prost, – hleď, žhavý sprovázeči,
zde odkaz můj – nuž proměň mi jej v troud!”
I zahřmí hrom a divě vítr ječí:
„Nuž, bratře blesku, vykonej svůj soud.”
37
V tom žhavý blesk v ráz v mračnech zachvěje se,
jak shledával by největších svých sil,
a šlehna mečem, zemi níž se nese –
a v rachocení v zrádce udeřil.
A zas, a opět – po třikráte v zlosti
namířil pomstou rozohněný meč,
až v jámě v prach se rozpadnuly kosti.
„Nuž, sestro bouře, prach ten dál si vleč!”
I blízká řeka vlnami se zdmula
a k hrobu sáhla chvatnou rukou svou,
by znesvěcenou hlínu opláchnula
a. kal ten stal se mračen potravou.
A s divým chechtem bouře prach si vzala,
a v černém mračnu sprovází ji hrom.
Tak kletba duchů těch se vykonala,
i bloudí zrádce světem v prachu tom.
Když lodník zří jej v mraku, křižuje se,
i pouště syn, i divá její zvěř;
v dál skalám strach a lesům zhoubu nese,
vždy v mraku vpřed a za ním zradců zběř.
38
Kam přiletí, tam slunce skryto bývá.
a strachem chví se starověký dub,
i noční sova v skaliskách se skrývá.
a vyděšena nestíhá svůj lup.
39