ZÁPASNÍCI.
V Pošumaví hora
černým lesem krytá,
na temeně hory
brázda bleskem rytá,
porváno je hrudí
od bouře a hromu;
vyhýbá se chůdce
v noci místu tomu.
Příšerno a smutno
v šumajícím lese,
o půlnoci – strašno! –
pahorek se třese,
kámen s hůry padá,
skalní žebro puká,
jak by Perunova
bušila v ně ruka.
59
Ulehl jsem kdysi
u pat oné hory,
poslouchal jsem ptáků
drobné rozhovory,
obrátil jsem hlavu,
údy mdlobou spaly,
v srdce mi však ptáci
zkazku štěbotali.
Dva nevlastní brati
v bílém dvorci byli:
starší rodným, mladší
ve zlou přibrán chvíli,
starší – mysli přímé,
mladší – mysli svodné;
obrati chtěl druha
o dědictví rodné.
Starší pole oral,
mladší lál své chatě;
starší v huňce chodil,
mladší v panském šatě;
avšak i tu huňku
v nešťastné kdys době
toužil míti mladší
za podnožku sobě.
60
Ale starší, věru,
takým vzkazem zhrdá;
ačtě srdce měkké,
hlava byla tvrdá,
a tak svářili se,
až kdys v hoře lysé
na temeni v soumrak
druzi potkali se.
Jeden uhnout musí,
ale nechce žádný,
slovo k slovu chytlo
náhle v oheň svádný,
zavířil a vířil –
až na strmé stráni
dal se mladší prchle
druha do rubání.
Rval mu vážnou bradu,
bil ho v snědé líce,
prostou čapku strhnul
s vrané jeho kštice;
strh’ mu huňku s plece,
i ty pro okrasu
řetízky a spony
s bederního pasu.
61
Udeřil druh starší
smělce v klenbu čela,
že krvavá slza
do tváři mu sjela;
rozlítil se mladší:
„Zde jsou moje díky!”
děl a vetknul druha
v skálu po kotníky.
Vzpjal se starší ruče –
na rtech syčí pěna –
chyt a vrazil druha
v skálu po kolena;
ale mladší znova
vášně v divém kvasu
vetknul skáloborce
do žuly až k pasu.
Vyskočil druh z žuly:
„Silnějším jsem přeci!”
V pasu druha lapil,
v skálu vbod’ až k pleci
mladší vyprostil se:
zloba rozpálená
vetkla zápasníka
v skálu po ramena.
62
Jako zemník ze skal
starší se vyvíjí –
a juž vetknul druha
do země až k šíji;
mladší ruku zvedá,
nelze! Zle se děje – –
jak les bouří rvaný
kštice se mu chvěje.
Nelze juž, by rámě
bylo vybaveno,
níž a níže klesá,
klesá po temeno;
tuží se a vzpíná,
skála vydouvá se –
marno! Nebi hrozí – –
skála zavřela se.
Sevřely se tuho
spáry hory srázné,
v neudolné žule
sveřepý druh vázne:
čím se více vzpírá,
čím se více katí,
tím víc neustále
do skály se tratí.
63
Vzdorovité srdce
víc a víc ho tíží;
rameny se šíří,
patami se níží;
čím se více vzpírá,
tím víc v opak robí;
roste, stále roste
hoře do útrobí! –
Tich-li uvnitř? Není!
V stálém vzdoru vření,
v křemen lebka tvrdne,
plece do kamení;
v mech se vlasy mění,
klínem nehet vzpírá –
na věky ho věkův
hora uzavírá.
Pyšný krutý obr
do skal nitra vzrůstá,
v zlobném zadumání
vlčí mluví ústa;
a když zlolajícný
samohovor vede,
jako hrom to duní
v nitru skály šedé.
64
Když se hora trhá
při vichoru hlase,
to druh o skal stěny
uvnitř opírá se;
opírá se plecí,
opírá se hlavou,
a hněv jeho dravčí
rozléhá se vřavou.
Když se chvěje země,
do skal hrom když rube,
to přibránek hrozný
zlícen sebou škube,
a když vzteklý vichor
kmeny s hory vrže,
ven prý dobývá se
jatec temné strže. – – –
Starší soudruh klidně
rodná pole kosí
a svou prostou huňku
tisíc let juž nosí;
do blankytu volá
vroucí duše přání:
„Kéž druh ze skal vzdorný
juž se nevymaní!”
65
Ale zbojník v skalách
škube sebou, trhá,
balvany a kmeny
kolem sebe vrhá,
lítí se a dupá,
však, kde noha stála,
níž a níže klesá
žulovitá skála.
Čím víc úsměv slunce
druhu dvorec zlatí,
tím víc zdurná mysl
lítí se a katí;
když druh starší zpívá,
mladším zloba třese; –
půjdete-li mimo,
sami přesvědčte se! –
66