KOVÁŘ.
Náš zeman se dnes raduje,
náš zeman má dnes hody,
dvůr drobným pískem vysypán
a pokryty jsou schody.
Pan zeman víno podává,
a hudba k tomu hraje,
leč kovář ve vsi naříká
a proklíná a laje.
Pán zajal krávy kováři,
že spásly jeho pole,
a prodal je a prohrál je,
teď zapíjí to v kole.
82
Jen u kováře pláč a křik,
i malé dítě vříská,
a starý buše u ohně,
pěst na své srdce stíská.
Pak klna chytne kladivo
a zpříma letí k hradu,
a do síně, kde v hýření
zří zpité chásky řadu.
I zarazí se, skloní se –
a prosí mocným hlasem:
„Ach, dejte zpět mi výživu,
dluh zaplatím vám časem!”
V tom hluk a smích a smích a hluk,
a šlechtic, chopiv číše,
ji vrhne muži v obličej,
jenž strachem sotva dýše.
„Ty luzo, že mi splatit chceš?
Snad věcmi kradenými?
ty vetřelče, ty padouchu,
ty pse i s dětmi svými!
83
Teď klekni, chlape, pak se kliď,
sic vymrskat tě káži,
a v boudě se svým lovčím psem
pak pospolu tě sváži!”
V tom kovář divě vyskočí,
a cítě zlost svou růsti,
své kladivo naň napřáhne,
v hněvu na leb spustí.
A jistá rána, jistá smrt, – –
i zvednul rámě zase,
a utíkal a utíkal
vzdor honící jej chase.
A utíkal až lesa kraj,
kde kaple s vršku hledí,
a bujný skok – kam děl se as?
jen boží soudy vědí.
84