U věčném orůznění.
Pod skalou v dolci suchý strom
a stromem chladný vítr třese,
ach smutno, bouř zde stená, hrom,
a z dálky ohlas války nese,
jen dívka dlí zde v nářeku,
zříc skrvácenou na řeku,
a plačíc volá v černý les,
ach kde jsi miláčku můj, kde’s,
ach kde jsi, kde’s?! –
Podál je bitvy hrozný děj
a křik a řinkot zbraně,
vždy blíž a blíž jde děsný rej,
že zachvěla se pláně,
v níž leží vojín mrtvý v pol
a smutným hlasem volá v dol,
že zachvívá se černý les:
ach, kde jsi milá, drahá, kde’s,
ach kde jsi, kde’s?!
A nenašli se nikdy víc,
a víc se nespatřili,
a na sta přání, na tisíc
zaniklo jednou chvílí,
116
jen měsíc svou když změní líc,
dvé mrtvých kráčí sobě vstříc,
leč než se dojdou, svitne den
a každý z nich zas samoten,
ach samoten!
117