Jen vy ne, písně mé.
Smutno mně jak v jeseni je stromu,
smutno mně jak dítku v cizém domu,
v kterém tráví život bez své máti(
smutno mně, jak měl bych zaplakati,
zaplakati nad svým žitím celým,
které nikdy s Tebou, moje duše drahá,
nerozdělím.
Podivno, mé srdce bujné, žhavé,
potratilo všecky city hravé,
potratilo svěžest svou a v tichu
zadumáno, jakby plno hříchu
nesmělo víc vzlétnout nad oblaky,
ba mně zdá se, jakby i ty písně jeho
mřely taky.
Ne, ach ne, jen vy mně neumřete,
písně mé, jež v středu jeho vřete,
nezhyňte mi písně moje malé,
pučte, kvěťte, šiřte se jen dále,
neboť kdyby vy jste zvadnout měly,
než mne v růvek položí můj chladný,
pak nebude cítit na tom božím světě
se mnou žádný.
182