Národní píseň.
I.
I.
Tak zřím ji. Tiše kráčí
a v prosté suknici;
nesmělý úsměv teskný
pobledlé na lící.
Až k slzám rozsmutnělý
má pohádkový zrak,
a pohlédneš-li v oči,
sám rozpláčeš se pak.
A kdo ji jednou slyšel,
ten navždy sesmutní;
o zraku k slzám smutném,
a bledé tváři sní.
15
II.
II.
Mák v polích kvet a rděl se,
a zrálo obilí.
Po klidu zatoužil jsem,
tam venku na chvíli.
A s úsměvem jak šel jsem
pod modrou oblohou,
ji plačící a smutnou
jsem potkal ubohou.
A děla mi, že navždy
odchází od lidí,
že v nízkých staveních tam
jí rádi nevidí.
Že jiných vděků teď už
prý vábí dívčice,
a příliš prostičká je
prý její suknice.
A teskně zahleděla
se k horám v modrou dál – –
sesmutněl tichým žalem,
kdo tak ji miloval.
16
III.
III.
A odešla nevolána
od lidu svého zpět,
a bez ní smutný a prázdný
jak byl by tento svět.
A smutek jen zůstal po ní –
kams’ odešla nám v dál;
ji ubledlou provází milou,
můj bezútěšný žal.
Odešla nevolána
snad navždy z rodných chat,
ji odešlou já ještě
přec musím milovat.
17
IV.
IV.
Mě dětstvím provázela,
minulý dávno čas –
v dny zašlé ještě vábí
ze staré doby hlas.
Nad radostí i smutkem
tak mnohý bděla den,
a dítě ještě v tichý
mě skolébala sen.
A odešla snad na vždy –
já opuštěný sám,
ty písni roztesknělároztesknělá,
pro tebe nyní lkám.
18