České melodie (1910)

1908-1909, Karel Babánek

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL BABÁNEK:
ČESKÉ MELODIE.
S úvodním slovem.
PRAHA. NAKLADATEL ALOIS HYNEK, KNIHKUPEC.
[1] (1908 – 1909).
Tisk: J. Rokyta, Praha II. 41.
[2] KAREL BABÁNEK.
Nevím, zda bylo by možno charakterisovati většinu básnické tvorby Babánkovy a tím zároveň i označiti ráz této knížky jiným slovem výstižněji a kratčeji, nežli názvem: písničky. Právě v písničce, lehkém a nehledaném popěvku, jenž formálně a částečně i myšlenkově mnoho si přisvojil z pokladů prosté a čisté poesie lidové, tkví jeho význam básnický, právě v těch krátkých, několikaslokových básních nejvroucněji a nejjímavěji vytrysklo jeho citové bohatství.Tam projevil nejvíce své svéráznosti, kde zůstal věren lehké, nesložité písni, jakoby jedním nápěvem z nitra vytrysklé, kde z přímých, jednoduchých linií vystupovala myšlenková náplň jasně a výrazně, ať už to je tichý popěvek nebo načrtaný genrový obrázek nebo balladický příběh. Ovšem tento ráz nemají bezvýjimečné jeho knihy všecky, zejména ne dva básnické svazečky debutní.
[3] Obě tyto dvě sbírky jsou jaksi „hledáním cest". Ve „Vytržených listech“ (1896) kreslí nevýbojným a dosti šedým veršem momentní obrázky z ulice, zachycuje blázna, jenž toulá se ulicemi, dělníka, jenž hladem klesl na dlažbě, ženu, která skokem na dvůr ukončila trýzeň života, a podobné teskné i vzrušující příhody; nebo zase maluje „pastely a nálady“, v nichž ponejvíce zobrazuje přírodu mlhavou, smutnou neb zasněženou s několika jen jasnějšími postřehy. Třetím oddílem prvé té knížky zaplatil daň modnímu tehdy symbolismu: bolest své duše vyjadřuje obrazy těžkými a abstraktními, cítí se sám a opuštěn, beznadějně vyznává, že „strom illusí již usch’ a neměl květ,“květ“, jde temnou nocí a po cestách pustých, až zlomen posléze „umdléváumdlévá“. Na tento oddíl a tuto intonaci navazuje knížka druhá, „Když slunce zapadá“ (1900, E. Weinfurter), s tím však rozdílem, že jasná nálada a doufající pohled přece jen pronikne z těžkého smutku a bolestné hořkosti. Forma se uvolnila, setkáme se s nespoutaným rytmem nerýmovaných symbolických vět i jasnou melodií popěvku. Celkem v obou knihách našli bychom nejednu podobnost formální i myšlenkovou s knihami mladých básníků, většinou seskupených kolem „Lumíru“, kteří v té době rovněž de- 4 butovali, na příklad s Theerem, Janem z Wojkowicz, Em. z Lešehradu, Opolským, Müldnerem a j., ač ovšem nelze tuto podobnost bráti bezpodmínečně a naprosto. Naproti tomu „Písně tuláka“ (1902, Knihovna Srdce) zaznívají nápěvem tak rozdílným ode dvou prvých sbírek, že hádali bychom na dva rozdílné autory. Smutek ještě zůstává, bolestné zklamání, když po všech hrdých nadějích zůstane v duši jen tichý vzdech, ještě zachvěje myšlenkami, ale všecko už je přitlumeno, zmírněno, skoro smířeno. Jde tulák širým božím světem, vstříc neznámým dálkám, kde ho nikdo nečeká, pod Kristovým křížem skloní hlavu do trávy, zamyslí se někdy nad tím, co v životě ztratil, ale jest při tom volný, je „král“, z jara si rozjasní duši bělostnou záplavou květů, za noci pohovoří si s měsícem „tulákem na nebi“ a jde tak bez otázek, bez lkání „za touhou svou den co den...“ Knížka obsahuje několik srdečných a čistých popěvků řídké prostoty a jímavosti, jejichž forma tolik připomíná lidovou píseň, že nejraději bychom je považovali za parafrase lidových popěvků. Někde schválně i pouhá assonance místo rýmu a uvolněný rytmus této illussi napomáhá. Je to na příklad písnička 14. („Odešel milý do světa“), zejména však dvě násle- 5 dující. Necítíme-li melodii už z pouhého textu:
„Potkal jsem děvčátko cestou včera, když jsem šel podle luk za večera. Za večera, trali trala, přál jsem si, aby mě milovala...?“
Anebo popěvek 16, kde podoba s národní písní jest nejnápadnější:
„Darmo jsi přišel k nám, ani tebe neznám, darmo se kolem touláš. Kol naší zahrádky, stojím-li za vrátky, mne se už nedočekáš.“
V „Zavátých cestách“ (1908, K. Weinfurter) ustupuje pouhý popěvek písním balladickým a genrovým obrázkům. Zde objevují se ballady prvně v jeho tvorbě, a to ballady rovněž tak lidově zbarvené jako písničky. V nich navázán je přímý styk s půvabem ballad lidových a s Erbenem, největším jejich českým básníkem. Je to na příklad „Utonulá“, v níž celá příroda mluví za jasné, letní noci, kdy opuštěné děvče hledá klid a zapomnění na dně vod, aby pak za tmavého podzimku žalovalo o ztraceném 6 mládí a marném životě, je to „Ballada jarní noci“ a „Letní noc, nebe plné hvězd“, jež jsou převzaty do této naší knížky. Sbírka obsahuje mimo jiné ještě pozoruhodnou báseň: „Stesk po domovu“: stesk vojáčka v újezdských kasárnách, jenž teskní po matičce a rodných lánech a výstřelem chce léčit beznadějnou svou bolest, podán je s ss krajní prostotou a schválním primitivismem nevybroušených slok. „Kniha písní“ (1908, Jar. Pospíšil) v třiceti šesti písních stejného útvaru zachycuje, co básníka vzrušilo v přírodě, ve vlastním nitru i v životě národním a společenském. Jsou to lehké, melodické a jemné sloky, nehonící se za effekty slovesnými nebo rýmovými, jako nikdy neoslňovala Babánkova forma nádherou obrazů, bezvadností rytmu, přesnou sceleností a hledanou strojeností rýmu. Některé z nich podávají v několika verších výrazný a plastický genrový obrázek, sice bez děje, ale za to pevnými liniemi nakreslený, upomínající některými rysy na podobné genry v knize Heineově stejného názvu. „České melodie“ a „Ballady“, jimiž je v „Pestré knihovně“ podána první ukázka novější původní poesie, jsou téhož rázu: zpěvné písničky, volbou svých námětů i zpracováním vědomě hlásající úzkou spo- 7 jitost s rodným ovzduším, a šest ballad v duchu rovněž lidovém, v pravdě erbenovském. Kromě básní vydal Babánek r. 1898 sbírku črtových pros „Stíny v duši“. Narodil se r. 1872 na Březových Horách a studoval práva v Praze, kdež také žije. V. Martínek.
8 ČESKÉ MELODIE.
[9]
Píseň kolovratu.
I. I.
 Teď v pozdní temnou dobu, v shon žití mi a chvat, zní pohádkou ta píseň, již zpíval kolovrat. Pohádkou zašlých časů, vzpomínkou z dávných let, a zapláče, kdo navždy odešel v cizí svět. V ní láska rodné země i radost její, žal, a sladce mluví k tobě jaks’ nikdy neslýchal. Teď v pozdní temné době ji ještě slyším v snech, a tesklivě tak v hořkých zní tato, pozdních dnech. [11] II. II.
 Navždy tebe odložil čas v nepotřebný brak; k životu tě přece vracím ve svém snění však. Toč se, toč mi kolovrátku, píseň zazpívej, o dávných mi starých časech ještě povídej. O přástkách a o večerech, lidu z jiných dob, o všem tom, co bylo, bylo, co skryl času hrob. O princeznách zlatovlasých s hvězdou na čele, zpívej, zpívej, kolovrátku, toč se vesele. O všech divech dětským zrakům spát jež nedají, o vílách, jež v lasturách se v moři houpají. O dávném a tichém štěstí, louče plápolu, vzpomínat a tesknit sami budem pospolu. 12 Toč se, toč mi, kolovrátku, píseň zazpívej, o dávných mi dobrých časech ještě povídej. 13
Za pohádkou.
Sám doma dlím večer a v okna mráz ledný kouzlí květ, a v mysli zpět vracím se zase do dávno zašlých let. Pohádka divná z dob dávných, ta duši rozteskní; vzpomínat zachce se náhle a toužit v spěchu dní. V skleněné hoře sedí,sedí tam panna krásná tak, ji smutnou a bledou hlídá zlý mnohohlavý drak. Ta tesklivou píseň si zpívá, a touží z hory v svět, však nikdo se neblíží k hoře po dlouhou řadu let. A panna zakleta sedí tam v hoře skleněné, a píseň smutnou si zpívá, o srdcích z kamene. 14
Národní píseň.
I. I.
 Tak zřím ji. Tiše kráčí a v prosté suknici; nesmělý úsměv teskný pobledlé na lící. Až k slzám rozsmutnělý má pohádkový zrak, a pohlédneš-li v oči, sám rozpláčeš se pak. A kdo ji jednou slyšel, ten navždy sesmutní; o zraku k slzám smutném, a bledé tváři sní. 15 II. II.
 Mák v polích kvet a rděl se, a zrálo obilí. Po klidu zatoužil jsem, tam venku na chvíli. A s úsměvem jak šel jsem pod modrou oblohou, ji plačící a smutnou jsem potkal ubohou. A děla mi, že navždy odchází od lidí, že v nízkých staveních tam jí rádi nevidí. Že jiných vděků teď už prý vábí dívčice, a příliš prostičká je prý její suknice. A teskně zahleděla se k horám v modrou dál – – sesmutněl tichým žalem, kdo tak ji miloval. 16 III. III.
 A odešla nevolána od lidu svého zpět, a bez ní smutný a prázdný jak byl by tento svět. A smutek jen zůstal po ní – kams’ odešla nám v dál; ji ubledlou provází milou, můj bezútěšný žal. Odešla nevolána snad navždy z rodných chat, ji odešlou já ještě přec musím milovat. 17 IV. IV.
 Mě dětstvím provázela, minulý dávno čas – v dny zašlé ještě vábí ze staré doby hlas. Nad radostí i smutkem tak mnohý bděla den, a dítě ještě v tichý mě skolébala sen. A odešla snad na vždy – já opuštěný sám, ty písni roztesknělároztesknělá, pro tebe nyní lkám. 18
Nad Prahou.
Jdu nocí. Jak přízrak dóm k nebi ční z minulých dob, a bývalé slávy jak zamlklý hrob. A na město dole jak hledím přes zámeckou zeď, stesk náhlý a divný mne přepadl teď. Hle, pohádka zkamenělá jak, střech bizarní směs ve měsíčním svitu tkví nehybně dnes. A za řekou v mlhách a kouři, tam jiných už dní spí znavené město a neklidně sní. 19
Královský hrad.
Kalné je, šedivé nebe. Na hradě mrtvo a klid. Pod hradem, za řekou v městě mrzutý lid. Nádvoří zarůstá travou. Smutně krok stráže v něm zní. Bez vzruchu ubíhá život, ospale v mrtvu všech dní. Cize jak zkalené zraky, oken zří do mlhy řad; z dávných dob zjev zkamenělý utkvěl tam hrad. Kalné je, šedivé nebe. Temně zvon z mlhy zní kdes. Ubíhá řeka a smutnou zpívá si písničku jez. 20
Pražské zvony.
Nad Prahou píseň zvonů tak toužně tesknivá, ta melodií dávnou do duše zaznívá. A vzpomínáním žalným a tichou výčitkou – to jakby někdo náhle večerní zalkal tmou. Však dole v shonu ulic, tam hluk a světel jas vyvstalé plaší stíny, a tlumí zvonů hlas. 21
Dóm v noci.
Jen vítr tichem noci kvílí, v stín zamlklý se halí dóm. A nahoře kdes’ ve trámoví je praskot slyšet v tichu tom. A netopýr se mihne v letuletu, zní dlažbou kroky, kdo ví čí. V měsíčním světle příšerně se kamenní šklebí chrliči. 22
Hrady.
I. I.
 Na skále stojí starý hrad ve smutku rozvalin. Jak mraky táhnou oblohou, jich na zem padá stín. Já smutné doby smutný syn jdu s dumnou písní svou. A zavaleno kamením je staré nádvoří. Zdi sesuté a omšené to ke mně hovoří: – Jsou srdce lidská z kamene a láskou nevzhoří. – My v pozdní časy trčíme tu mlčky z jiných dob, jak památníky omšené nad zašlé slávy hrob. Jsou křivdy ještě nemstěné, a srdce plná mdlob. II. II.
 Do kraje sšeřeného zří cize pustý hrad. Stráž věrná na pomezí před věky v hrob šla spat. 23 Však v noci temné stíny na hradním cimbuří,cimbuří od hranic úzkostlivě do spící země zří. III. III.
 Nad řekou hrad ční k nebi, zarůstá bejlím zeď, a v temné jeho věži tam hnízdí sovy teď. Sní o slávě a boji a hlučném veselí, o smutných očích paní, jež v dálku hleděly. 24 Je pozdní večer, první máj, večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! – Viléme! – Jarmilo! K. H. Mácha.
Nad modravými lesy Nad modravými lesy
 růžová svítá zář, z mlh jarních nad jezerem jak zřel bych bledou tvář. Tvář bledá, rety němé, ve tváři tajný bol, a oči plné lásky zří v modré stíny kol. Nad krajem růžový se májový budí den, a mlhy rozplývají jak lehký k ránu sen. A celý kraj tu leží pod jejich závojem, tvář bledá objímá jej tesklivým pohledem. A v očích slzy lásky zří dlouho v modrou dál, a mizí, rozplývá se – mé srdce svírá žal. 25 Jak vlny osením po tobě hrají mé vzpomínky o touhy rodný kraji.... Sv. Čech.
Vzpomene srdce rádo si. Vzpomene srdce rádo si.
 Zapadá slunce za hory. Pod lípou dávno ve kraji sváteční zmlkly hovory. Vzpomene srdce, steskne si. Z továren lid jde po práci. Bártův syn domů z ciziny v rodný už kraj se nevrací. 26 Jak by žití cílem nad mozolným dílem byl jen věčný pot, pro kus chleba spěchat od kolébky k rakvi z robot do robot. Sv. Čech. „Popěvky tulácké“.
A roky jdou a mizí, A roky jdou a mizí,
 člověk jde k hrobu tmám; do dálky nedohledné sluch marně napínám. Dál člověk pouta nese, okovů slyším chřest i steny těch, kdo klesli už podle žití cest. A marně napínám sluch za hory, za vody; kdes’ v dáli nezní ještě tam píseň svobody. 27 Nekamenujte proroků, neb pěvci jsou jak ptáci: kdo hodil po nich kamene k těm víc se nenavrací. V. Hálek.
Hlas kukačky zní strání, Hlas kukačky zní strání,
 a v háji zaniká, tam v kámen vtesána je podoba básníka. A v kamennou tvář pěvce, když jsem se zadíval, mně zdálo sese, jak smutek by na ní spočíval. Na čele těžký smutek, a na rtech temný hněv: že kletbou národa je, když bůh mu odňal zpěv. 28
Probuzení.
I. I.
 A mrtvý vstal, jenž spal tak dlouho, a cizí je mu tento svět. – Proč ze sna jste mne probudili?... A zadumán zří smutně zpět. A vzpomíná, a žít se nechce; na zašlou slávu myslí jen. – Proč ze sna jste mne probudili, když sladce snil jsem slavný sen?... A bez rady, sláb, v roztesknění, tak životem jde probuzen. Hle, v těle chabé srdce bije a víčka ještě tíží sen! II. II.
 Doškové střechy chaloupek, okénka nízká. Vesnička bílá v stromoví srdci tak blízká. Kaplánka. Srdce vznícené. Tolik v něm lásky je skryto. Odešly duše vzrušené. Líto je, líto. 29 Odešly. Smutno v zemi je. Na horách blýská. Úzko je. Tmí se. Bože můj! Stýská se, stýská. 30
6. červenec.
Je letní večer. Tiše obláčky nebem jdou – Jde život neúprosně za sudbou odvěkou. Až v znavené se město noc schýlí, její tmou lhostejná světla v oknech na chvíli zaplanou. A potom na vše chladný zas uloží se stín – Jdou nebem bílá oblaka, a tiše plyne Rýn. 31
Lipany.
Žloutnoucí obilí, červené máky, bělavá oblaka, daleký kraj. Vísky a věže měst, s topoly cesty, mohyla bílá, hle, lipanská pláň. V modřínech naříká vítr a kvílí, zamlklí poutníci do kraje zří. U cesty sadař svou úrodu hlídá, úrodu chudičkou přítomných dní. 32
Blaník.
Nad krajem přelétly časy, a v hoře je mrtvo a klid. Bez vzruchu šine se život, a zapomněl lid. Nechví se hora. Je ticho. A neslyšet vzrušený hlas. Mrtví jsou všichni tam dávno, a nikdo se neptá: Je čas? 33
Bílá Hora.
I. I.
 Pláň Bílé Hory. Nebe západní krvácí. S podzimem těžký smutek zas v pláň se navrací. V hřbitova zamlčení jsou pole vnořená, zem rudé kryje listí, krev jakby nemstěná. A dole Praha v mlhách podzimních zasněná, té zadumavé pláně tesklivý smutek má. II. II.
 Zem zarudlé pokrývá listí. To jakoby vpíjela krev – Tam na pláni vstávají stíny a děsí z dob minulých zjev. Už tmí se. Jak poutníci smutní v tmách bělavé kapličky jdou; jak zoufalá beznaděj cesta tam bez konce vine se tmou. 34 A hluboký smutek té pláně tak tíživě leh v duši dnes. Je pusto a ticho, jen v dáli kdes tesklivě zavyje pes. III. III.
 Tmí se. Pláň mrtvě tu leží. Nesmírný smutek a stesk. Noci té na nebi ani nesvitne hvězd chladný lesk. Mrtvý kdos, drahý tu leží. Nic jeho neruší klid – Dole tam kolkolem všady usíná lhostejný lid. Tmí se. Jak tisíce stínů vstalo by na polích těch. Večer jak šel jsem, nesmírný plání jak zdvih by se vzdech. 35
Růžový palouček.
Vísky a borové háje, palouček u Morašic. Na keři červené růže, ty už tam nezkvetou víc. Před věky ze slz tu vzrostly, svědectví vydaly všem, vlasti že věrní tu v bolu slzami skrápěli zem. Teskno je. Tmí se. A smutný uprostřed stojí teď kříž. Lásky a věrnosti růže nikdy tam nezkvetou již. 36
Na Řipu.
I. I.
 Tak stojím tu a v zamlčení, a rodné země slyším dech – já přišel sem, bych kouzlo tiché deskových v srdce zavřel střech. Pod vlídným nebem šíré lány, a žlutavý se vlní klas – večerní nebe, před klekáním, křepelky z polí slyším hlas. Přes času hrob tak rád a vděčně já ruku stisknout chtěl bych těm, kdo tolik, tolik rádi měli svou rodnou zem, svou rodnou zem. II. II.
 Pod zasmušilé nebe mě touha vedla sem, v den podzimní a truchlý popatřit v českou zem. Daleko na obzoru, přes lesklý tří řek pás, modravé české hory, já viděti chtěl vás. 37 A mlha padá, hory modravé mizí v ní, ta celou kryje zemi jak rubáš pohřební. III. III.
 Já dlouho v zamyšlení do dáli ještě zřel, a bolestně jsem toužil, skrz mlhy zříti chtěl. A zdálo se mi, nový že svítá zlatý den, a modravé zas nebe ze kalných mlhy pěn. Jak mlhy rozplývaly, já nový viděl svět, a slunce smavé zřel jsem vycházet příštích let. 38
BALLADY.
[39]
Rodná hrouda.
Pláň ztichla. Konec boje. Tak mnohý skosen kles se zbraní v tvrdé dlani, to v cizí zemi dnes. Den dohořel a na zem stín noci tiše leh – bojištěm přelét vánek, jak tisíců by vzdech. A mnohý v němém žalu, než navždy zavřel zrak, zřel známý rozplývat se a milý obraz tak. Kdes rodnou vísku v dáli, a ženu, dítě tam – a zašlý život celý jak sladký byl by klam – – Pláň ztichla. Konec boje. Tak mnohý skosen kles. V společném hrobě všichni spí v cizí zemi dnes. [41] Zapadlá víska v horách. Modravou dálavou nad zemí skřivan zpívá si jarní píseň svou. Políčka malá v horách a plná kamení. Tak mnozí v cizí zemi tam leží pohřbeni, kdo v potu tvrdé práce přec rádi za pluhem šli pod modravým nebem, byť skoupá byla zem. Zapadlá víska. V stráni, hle, nízké stavení. Na prahu žena stojí v žalu a trápení. Domů se navrátili, a ona čekala, u kříže nad cestou, ach, přehořce plakala. A marně vybíhala před nízké stavení – kdo padli v cizí zemi, tam leží pohřbení. 42 Stavení nízká v stráni, bělavý v řadě dům, tam žena mladá stojí a hledí k obzorům. Jí v bolesti a žalu ubíhá za dnem den, podivný každé noci ji divný trápí sen. Muž mrtvý zjevuje se, když v noci ticho je, dí: „V cizí ležím zemi, a nemám pokoje. Po rodné toužím zemi, tam, dálném ve kraji mé vzpomínky a touhy mně spáti nedají. Na rodnou myslím hroudu, již pot můj svlažoval, daleko rodná země – což, klidně v ní bych spal! Já v cizí ležím zemi, na srdci jaká tíž! A touhy po domově v mém srdci neztišíš!“ * 43 Jde z rána mladá žena trápena teskným snem, chvějící rukou váže v uzlíček rodnou zem. „To hrouda rodné země, již potem svlažoval – Tam v dálné cizí zemi, by klidně pod ní spal! V uzlíček zbožně vážu vonící, hnědou prsť – Sny o domově dá mu i rodné země hrsť. Na hrobě kus té země, již tolik miloval, se srdce tíží sejme, jak v ní by spočíval...“ * Pláň širá, opuštěná; tam mnohý skosen kles. V společném hrobě všichni spí v cizí zemi dnes. Domů se navrátili, a ona čekala, u kříže večer dlouho přehořce plakala. 44 V cizině v hrobě leží, jdou stíny po kraji, zem cizí tíží, touhy, ty spáti nedají. Nad zemí skřivan zpívá si jarní píseň svou. Znavena poutí, žena, jde cestou necestou. V uzlíčku rodnou zemi, již tolik miloval – by pod ní v cizím světě jak v rodné půdě spal. 45
Štěstí, zlatý pták.
Do dálek zasněné zraky snivý hoch v zadumání, o zemi neznámé kdesi, o jiném životě sní. Za modré dálky ho láká z pohádek podivný zjev, zázračný zlatého ptáka tajemný zpěv. Za sedmi řekami v zemi deváté, zázračný pták, ve zlaté kleci prý zpívá překrásně tak. Kdo jenom zpěv jeho slyšel poslouchat chtěl by ho zas, přes hory, řeky a země vábí ho hlas. Do dálek zasněné zraky snivý hoch v zadumání o zlatém ptáku a zpěvu zázračném sní. S léty i touha v něm roste, neklidně zaproudí krev. Utišit srdce jen může tajemný zpěv....zpěv... Odejde za modré dálky, přes hory v neznámou zem, 46 za hlasem, vábně jenž láká, s bohem dá všem. Odejde z rodného kraje, opustí rodný svůj dům, loučí se, s bohem dá na vždy dětství tam dnům. * Na rodný dole zří dům svůj, na drahou vzpomíná tvář, za hory zapadá slunce, zhasíná blednoucí zář. Nad střechou k modrému nebi tiše se kouř vine tam – za štěstím lákán a váben, z domova odchází sám. Do dálek rozložen, cizí, neznámý před ním je svět, bez konce bílé jdou cesty, láká cos’ pohledět zpět. Za sedmi řekami v zemi deváté, zlatý prý pták – k modravým, dalekým horám zatouží znavený zrak. Bez konce zdají se cesty, daleký ještě je cíl, vzpomínat zachce se náhle domova, tichých tam chvil. 47 Bez konce, bez konce cesty, den za dnem ubíhá čas, tajemný láká a vábí zázračný hlas. Daleké, neznámé země. – cestu kdo ukáže jen? Lhostejné, cizí jsou tváře, za dnem jen ubíhá den. Daleké, neznámé země... – K cíli kdy dojdu už blíž –? „Nevíme. Z deváté země nikdo se nevrátil již!“ * „Sedm let sloužit nám budeš, sedmý rok pravdu ať zvíš, která z cest v devátou zemi k cíli tě dovede blíž.“ Sedm let u lidí sloužil, mladý mu ubíhal věk, sedmý když rok se končil, přišel a řek: „Sedm let věrně jsem sloužil, cesta kde k cíli je blíž?“ – Nevíme. Z deváté země nikdo se nevrátil již... „Sedm let sloužit nám budeš, sedmý rok pravdu ať zvíš, 48 která z cest v devátou zemi k cíli tě dovede blíž.“ Sedm let u cizích sloužil, po trpkých smutných i dnech zlatého ptáka hlas bájný v neklidných lákal ho snech. „Sedm let věrně jsem sloužil, cesta kde k cíli je blíž?“ – Nevíme. Z deváté země nikdo se nevrátil již. „Sedm let sloužit nám budeš, sedmý rok pravdu ať zvíš, která z cest v devátou zemi k cíli tě dovede blíž.“ Sedm let u cizích sloužil, zbolelo tělo – šel čas. Sedmý rok u lidí ptal se zlomený hlas: „Sedm let věrně jsem sloužil, která z cest k cíli jde blíž?“ – Nevíme nikdo. Z té země žádný se nevrátil již. * Roky šly, ubíhal život – mládí toť pouhý už sen... Z mlhových moří jak země 49 rodná se nořila ven. Údy mu podivná slabost poutala, neznámá tíž – v neznámu, daleku ještě z pohádek bájná je říš. Za modré odešel dálky, za sedm zabloudil řek, přehořce žaloval v srdci na lidský vděk. Unaven po cestách bloudí dalekých – bez konce jsou, nikde cíl, nikde, a cesty v neznámo jdou. Žízniv je, unaven cestou – Není to klam. Ze skály vyvěrá pramen, studánka pod skalou tam. Nebe v ní zhlíží se jasné, modravý zvonku i květ – nachýlil k vodě se, spráhlý osvěžit ret. K vodě jak schýlil se, obraz podivný uviděl tam, stařecké, vrásčité tváře – nevěří sám. Hlavy se dotýká bílé, nad vodu kloní se zas – 50 s brady vous šedivý splývá, k ramenům bílý už vlas. * U cesty stařeček bílý, smutný a znavený sed, slabé a choré je tělo srdce i zabolí teď. Vzpomíná marných snů mládí, z pohádky bájný zří zjev – Komu zněl zlatého ptáka zázračný zpěv? Rodného vzpomíná kraje, každou zří milou tam tvář, rodný dům zlatí tam slunce hasnoucí zář. – Bez konce, daleké cesty, daleký, marný je cíl, vzpomíná v stesku a bolu domova tichých tam chvil. Za hlasem štěstí šel, zlatého ptáka, ubíhal život – on smrti šel blíž – – za sedmi řekami z deváté země nikdonikdo, ach nikdo se nevrátil již....již... 51
Osiřelo dítě.
Po stráni z hřbitova cesta se točí, pospíchá děvčátko, modré má oči. Pospíchá k domovu přes pole širá, za obzor zapadá slunce a zmírá. Doma už macecha čekat je bude, láním je přivítá macecha zlá – U cesty cvrček svou písničku hude, suknička bělavá po větru vlá. Nazpět se ohlíží, slzy má v očích, na stráni bělá se hřbitovní zeď... Domů se děvčátko navrátit bojí, vydechlo, běh mírní teď. Pod strání tichounce ubíhá řeka, klikatí nízký se břeh. K řece se blíží a dívá se, dívá, ramenem bílým jak někdo když kývá, v měsíčním světle zří podivný zjev, neznámý, sladký ji upoutal zpěv. Za řekou rusalky v heboučké trávě k reji a tanci to sešly se právě. Věnečky z květů v kadeřích, na rtech a v tváří lehký smích. Děvčátko stanulo, divný zří zjev, neznámý, sladký je upoutal zpěv. „V obydlí, když lidském vzplanou světla za šera, 52 na palouku v rej se dáme u vod z večera. Na palouku při měsíci, heja heja hej – lidského neznáme hoře, k tanci s námi spěj! Po práci, když člověk složí k spánku hlavu mdlou, k reji nás a tanci vábí měsíc září svou. Na palouku v rej se dáme heja heja hej – lidského neznáme hoře, k tanci s námi spěj!“ Děvčátko zdiveno dívá se, dívá, rusalek nožky se mihají v trávě, divný vše oživil tajemný vzruch. A, hle, tam vodník se vynořil právě z tůně a zelený češe si vlas. Pod listím skřítkové s vousem až k pasu mihli se, na čapkách rolničky zní, skřítkové pitvorní z podzemní skrýše, poklady tajemné hlídají v ní. Děvčátko stojí tu, oči mu planou, vzruch a šum všude kol, podivné hlasy; vánek, jenž přelét a kolem se chvěje, tajemnou přinesl jakousi zvěsť. Listí bříz chví se a tiše se směje, 53 stromy se naklání, šeptají cos’. Na mez cvrček sed, naladil struny na drobné housličky hude a hude – jaká to podivná, tajemná noc. Domů se děvčátko navrátit nechce, touha je vábí tam v pohádky říš. Oči mu planou a dívá se, dívá, rusalka ramenem bílým hle, kývá, vodník zve vábivým hlasem je blíž. „Skleněný zámek pod vodou, hluboko pod vodou mám. Zlaté tam rybky, stříbrné zvábí tě k veselým hrám. Lesknavé perly, věneček z vodních trav, zelených řas, vodní si růže bělostné v hebký svůj zapleteš vlas. Za noci měsíčné rusalky na břehu u vody, hej, rusalky s rouchem z mlžných par vezmou tě k tanci a v rej. Na všecko, na vše zapomínáš, osud co záhy ti vzal. V pohádky říši tajemné nezvíš co lidský je žal.“ 54 Děvčátko dychtivě naslouchá hlasu, zrak jemu dychtivě plá, odejít na vždycky z domova touží, macecha s láním kde čeká ji zlá. V dědině do tmy tam světýlka svítí, děvčátko bojí se navrátit zpět, matka, když mrtva už ve hrobě leží – láká a vábí je neznámý svět. V měsíční záři, hle, stříbrné vlnky lákají měnivou hrou, v objetí měkké je pojaly vlídně, lichotně k děvčátku lnou. Zachvělo sítí se – jakby vzdech ze hlubin, tišivě skolébal vody je klín... 55 Komu se o veselce zdá, ten jistou smrt na blízku má: Lid píseň.
Letní noc, nebe plné hvězd, Letní noc, nebe plné hvězd,
 ulehlo ticho do všech cest. Tichá noc letní, hluboká, jakých je málo do roka. Komíny šachet trčí tmou, milenci ruku v ruce jdou. V oči se sobě dívají, jámy u cesty dýmají. Letní noc tichá, hluboká, měsíček svítí s vysoka. „Poslyš má milá, poslyš jen, jaký jsem měl dnes krásný sen. Krásný, má milá, měl jsem sen, jak jsem tě vyved’ z domu ven. Na cestu kvítí sypali, překrásně ptáci zpívali. Od domu cesta samý květ, se mnou se točil celý svět. Muzika hrála vesele, až jsme se octli v kostele. Krásná’s byla jak růže květ, že jsem se bál až pohledět. 56 Samá zář, hudba v kostele, jakby zpívali andělé – –“.andělé – –.“ Tichá noc letní, noci tmou milenci ruku v ruce jdou. Rozesmutnil se její zrak. „Má milá, proč jsi smutná tak?“ „Jak bych já smutná nebyla, když jsem už radost pozbyla. Co mě ubohou utěší, kdo mě, ach, smutnou, potěší? Trápí mou duši, trápí sen, znamení zlé to, milý, jen. Komu se o veselce zdá, ten jistou smrt na blízku má.“ * Nahoře jasný svítí den, pod zemí věčná noc je jen. Kahance světlo po stěnách bledé se kmitá v šachty tmách. Nahoře milá v světničce modlí se k Boží rodičce. Svatým se křížem znamená, modlí se, vzpíná ramena. „Maria panno, ulituj, milého mého ochraňuj 57 od všeho zlého pod zemí, i s těmi dole, se všemi!“ Noc věčná v země hlubinách, světlo se skrádá po stěnách. Ve světle bledém bledá tvář, nahoře jasná slunce zář. K Panně zrak milá upíná, milý tam dole vzpomíná, na černé oči, sladký hlas, na schůzek jich večerní čas. V hluboké šachty věčných tmách na kvítí myslí na lukách, na modré nebe nahoře, zvlněných klasů na moře – – – V hlubinách země hlasů změť zlekaných v dáli roste teď; šíří se dál, šílený spěch, jakoby zavál smrti dech. Kmitají světla po stěnách, Zděšenézděšené zraky zbystřil strach. Všichni tam dole zahynou – Smrť šla tam černou hlubinou. Nahoře jasná slunce zář, mrtvého dole bledá tvář – Nahoře milá v světničce modlí se k Boží rodičce... 58
Ballada jarní noci.
Hospoda u cesty, veselá chasa do noci dlouho tam pila, písničky zpívala, ticho jarní noci rozbouřila. K půlnoci blízko když bylo, nálada teskná ke stolům sedla, divným steskem zraky rozzářila, srdce rozbolestnila. Do jarní noci piják rozsmutnělý píseň notoval: „Když jsem vandroval – –“ „Když jsem vandroval, muzika hrála –“ písnička všecky vlnou uchvátila, pod nízkým stropem rostla, mohutněla, do jarní se noci vylila. Do tiché noci, přes cestu na stráň, na stráni přes nízkou hřbitovní zeď, tesklivě písnička zněla. Tesklivě volala (půlnoc už byla), mrtvého probudila. Mrtvý vstal, z hrobu se zved’, přes nízkou díval se hřbitovní zeď. U zdi stál hřbitovní, do zahrad rozkvetlých zřel, stavení utichlá v dáli se tměla, 59 z hospody písnička tesknila nocí, mrtvého roztoužila. Slyšel ji, životem dávným mu zněla, také tak steskem se opíjel jejím, v minulém žití (v hrobě by jistě ho probudila) také tak zmládla a rozkvetla země – Vzpomínka jakás tkvěla v něm temně na život minulý, na modré nebe, na druhy veselé, – sen vše už pouhý. Jenom ta písnička podivnou mocí jakby ho k životu zvala, z hrobu ho vyvolala. Životem minulým zněla, touhou a steskem se chvěla, ozvěnou veselých nocí, pohádkou mládí. A jak jí naslouchá, v život se vrátit, za těmi okny tam zabouřit chvíli, láká a svádí. Do noci píseň vyznívá, vlnou se zdvihá, klesá a tichne, jásavá, toužná, tesknivá!... Přes nízkou dívá se hřbitovní zeď – ozvěnou zašlého žití cosi v něm zpívá, tiše a nesměle, jakby se rozproudit měla krev zase v mrtvém už těle. 60 Touha se vášnivá v mrtvém rozhořela. Do zahrad rozkvetlých přes zeď se dívá jarní vzduch noci opojivý zmámil jej cele, tajemný noci té na zemi vzruch. A jakby podivných tisíce klíčilo tuch, jarní noc v mrtvém probudila, těžká co hlína udusila. Písnička z hospody do noci zní, jásavá, toužná a tesklivá, a jak jí mrtvý naslouchá, touha ho svádí vášnivá přeskočit nizoučkou hřbitovní zeď, zabouřit dole tam, za těmi okny divoce, jak to on ve zvyku míval. Nízkou chce přeskočit hřbitovní zeď, ale zem hřbitovní poutá ho k sobě, a ve všech údech teď, jaká to tíž, jakoby hlína ho tížila v hrobě. Hřbitovem jarní vítr táh’ přes hroby, kříže zašuměl smutečních ve vrbách, – to jak by mrtví vyčítali... Do noci písnička zní touhou a steskem, pohádkou mládí, láká a svádí. Mrtvý ji slyší za hřbitovní zdí, 61 do zahrad rozkvetlých tesklivě zří. A v údech ve všech, ach, jaká to tíž, koho zem přijala, nevydá již. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Do zahrad rozkvetlých dlouho se díval – do hrobu mrtvý se položil, v dědině kohout až poprvé zpíval. 62
Vodník, stařeček.
Pod skalou v hlubinách řeky, vodník, prý, stařeček snil – Nahoře Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil. Na večer, život když utich, lidskou tvář na sebe vzal, se džbánem pro pivo chodil, poseděl, žertům se smál. Ve shodě s bodrým žil lidem, vodníka každý už znal; mládež, když povykovala, hlavou jen pokyvoval. Za noci, vlny když řeky měsíce ozářil jas, na jezu u mlýnů sedal, zelený česal si vlas. Česal vlas, naslouchal hudbě, toužná jež s ostrova zněla, vodníka za letních nocí hudba ta rozcitlivěla. K břehům zřel, vzpomínal časů, zašlých, jak město se mění – s povzdechem v říši svou vodní nořil se v stesku a snění – V hlubinách, v říši své vodní, vodník tu život svůj žil, s vodou mu uběhla léta, o mládí uprchlém snil – – – 63 Životu na řece uvyk – na mladá ve vlnách těla z hlubin zřel shovívavě, v jiskřícím světle jež dováděla. Za nocí vlahých, kdy jarní vzduch svěží naplněn touhami, vůní byl bezu, – Holaho, Vltavo – toužnou prý píseň slyšet moh’s vodníka v hukotu jezu – Pod skalou v hlubinách řeky hastrman, stařeček snil – Nahoře Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil. * V hlubinách léta žil vodník, v klidu tak za dnem šel den, vodníku, lidu tak míjel život tak tichoučký sen. Až jednou neklidný přišel na řeku se hlukem lid, na břehu, na řece náhle rozrušil staletý klid. Podivné přivlekl stroje supící, chrlící dým – z tichého bouřily snění vodníka, hlomozem svým. Do dna se Vltavy vrýval, do srdce skály až vnik, jakoby kolem chtěl šířit 64 zmar jenom zkázu a znik. Bez bázně hluboko vnikal v zdivenou vodníka říš, na kámen, kámen tam vršil den za dnem výše a výš... Za noci stařeček vodník z tichých když nořil se vln, na lidskou, podivnou práci,práci údivu díval se pln. VidělViděl, jak člověk si razí cestu tam do nitra skal, dlouhý pás pevné zdi z vody zázrakem jakoby vstal. Viděl, jak podobu mění břehy, kde dobrý žil lid, navždy jak kouzlo jich mizí, staletý břehů i klid – Za noci na jezu sedal, zašlých už, vzpomíná chvil, pohled na lidské to dílo vodníka roztesknil. Za noci do vln se nořil, vodník ve vodní svou říš – Člověk až tam za ním pronik, nebylo klidu tam již. Nebyl už nyní tam pánem, teskný víc svíral ho žal, Člověk tam vítězný vpadlvpadl, chtivě kus po kuse rval. * 65 Zanevřel na lidské dílo, stařeček, na lidský zjev, dlouho už nebylo slyšet vodníkův od jezu zpěv. Rozmrzen z vodní své říše nevyšel na břeh už ven, o lidské chtivosti, zlobě přemýšlel pod vodou jen. Přemýšlel, s bolestí viděl, že už tu nelze teď žít, že nutno opustit vody drahé kdys, do světa jít. Jiné si vyhledat vody, odejít, lhostejno kam – opustí drahá mu místa, bodrý lid na břehu tam... O kraji od plavců slýchal, po vodě když pluli sem, o kraji zapadlém v dáli, o vodách tichých i v něm. Tiše se řeka prý vine, klidné tam vísky jsou kdes’, v hluboké vodě se břehy zhlížejí, černavý les. Mlýnská se na řece kola točí a hučívá splav, víly prý ještě tam tančí, v zeleni zrosených trav – – – Za noci bouřlivé vodník z vody se vynoří ven – 66 život mu, jak ho tu prožil, připadal krásný jak sen. Na jezu stařeček vodník seděl a na město zřel, na vody ztemnělé, nitrem vodníka teskný žal chvěl. Na skále Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil – mladá tu prožil svá léta, v říši své vodní tu snil – – – Noci té rachotem hromu ze sna když budil se spáč, v kvílení vichřice bylo slyšet prý od jezu pláč – – – * Jasná noc měsíčná byla, hlavu když vodník svou vznes, z cizích vod, cizí zřel břehy, na břehu temněl se les. Po vodě zářící měsíc rozléval stříbrný jas, u vody hastrman seděl, zelený leskl se vlas. „Brekeke, v říši mé vodní jaký to vzácný je host; po kraji dalekém, širém, volných což vod není dost?“ „„Z daleka přicházím, brachu, 67 noclehu, dnes jenom přej; zemdleným cestou mým údům, spočinout ve klidu dej.““ „Brekeke, jaká že síla,síla z rodných tě vyštvala vod?“ Hastrman pichlavé zraky vodníku do tváře vbod. „„Lidská mně vyhnala zloba, člověk v mou vodní vpad říš; nestačí člověku země, všude chce pánem být již.““ „Brekeke, starý ty brachu, lidskou tu pýchu znám, hoj, dobře znám, s člověkem dlouho, po léta, vedu už boj. Daleko po řece víry tůně i mohly by říc’; kolikrát člověk sem přišel, na břeh se nevrátil víc...“ Jasná noc měsíčná, vodník hlavou jen pokyvoval, na život na řece v dáli s láskou se rozpínal. Na život jak na něj uvyk, na mladá ve vlnách těla, v jiskřím světle jež dováděla – – Po vodě zářící měsíc rozléval stříbrný jas, 68 – Brekeke... příšerný dlouho nocí se rozléhal hlas. * Samota. Pod strání řeka. U mlýna zpívá si splav. Na strání probírá vítr chudou se zelení trav. Po nočním, bezhvězdném nebi mraky kam’s do dálky jdou, podzimní nocí splav tesknou zpívá si písničku svou. Na břehu černavé lesy vydychly hluboký sten, jakoby ze spaní lesy těžký byl probudil sen. U splavu stařeček vodník sedí a ke mlýnu zří, v okně tam světýlko hoří, ještě kdos ve mlýně bdí. Ve skalách naříká vítr smutno a teskno je kol, jakoby všecko tu tížil neznámý, hluboký bol. U splavu stařeček vodník vzpomíná rodných svých vod, ze kterých navždycky vyštval zpyšnělý lidský ho rod. Na město vzdálené myslí – 69 jakby to jiný byl svět – – – na rušný na řece život, touha jej zavádí zpět... Ve skalách naříká vítr, z lesů se k řece schvěl sten; černá noc bezhvězdná tíží, všecko jak těžký by sen. Pusté a zrádné se břehy v nevlídných ztrácejí tmách; daleko od břehu chodce zpozděné zavádí strach. Po nebi bezhvězdném mraky černavé,černavé do dálky jdou, ve mlýně kdosi bdí ještě, světýlko svítí tam tmou. Svítí a vodníka láká, ke mlýnu stařeček zří, smutno a teskno je kolem. – Ještě tam, ještě kdos’ bdí – – – 70 OBSAH:
Předmluva3 Píseň kolovratu11 Za pohádkou14 Národní píseň15 Nad Prahou19 Královský hrad20 Pražské zvony21 Dóm v noci22 Hrady23 Probuzení29 6. červenec31 Lipany32 Blaník33 Bílá Hora34 Růžový palouček36 Na Řipu37 Ballady39 Rodná hrouda41 Štěstí, zlatý pták46 Osiřelo dítě52 Ballada jarní noci59 Vodník, stařeček63
E: až; 2004 [71]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pestrá knihovna zábavy a kultury; Lešehrad, Emanuel; Hynek, Alois; Rokyta, Jan
(Pestrá knihovna zábavy a kultury. Rediguje Emanuel šlechtic z Lešehradu. Nakladatel Alois Hynek, knihkupec. Tisk: J. Rokyta, Praha II. 41.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 72