Osiřelo dítě.
Po stráni z hřbitova cesta se točí,
pospíchá děvčátko, modré má oči.
Pospíchá k domovu přes pole širá,
za obzor zapadá slunce a zmírá.
Doma už macecha čekat je bude,
láním je přivítá macecha zlá –
U cesty cvrček svou písničku hude,
suknička bělavá po větru vlá.
Nazpět se ohlíží, slzy má v očích,
na stráni bělá se hřbitovní zeď...
Domů se děvčátko navrátit bojí,
vydechlo, běh mírní teď.
Pod strání tichounce ubíhá řeka,
klikatí nízký se břeh.
K řece se blíží a dívá se, dívá,
ramenem bílým jak někdo když kývá,
v měsíčním světle zří podivný zjev,
neznámý, sladký ji upoutal zpěv.
Za řekou rusalky v heboučké trávě
k reji a tanci to sešly se právě.
Věnečky z květů v kadeřích,
na rtech a v tváří lehký smích.
Děvčátko stanulo, divný zří zjev,
neznámý, sladký je upoutal zpěv.
„V obydlí, když lidském vzplanou
světla za šera,
52
na palouku v rej se dáme
u vod z večera.
Na palouku při měsíci,
heja heja hej –
lidského neznáme hoře,
k tanci s námi spěj!
Po práci, když člověk složí
k spánku hlavu mdlou,
k reji nás a tanci vábí
měsíc září svou.
Na palouku v rej se dáme
heja heja hej –
lidského neznáme hoře,
k tanci s námi spěj!“
Děvčátko zdiveno dívá se, dívá,
rusalek nožky se mihají v trávě,
divný vše oživil tajemný vzruch.
A, hle, tam vodník se vynořil právě
z tůně a zelený češe si vlas.
Pod listím skřítkové s vousem až k pasu
mihli se, na čapkách rolničky zní,
skřítkové pitvorní z podzemní skrýše,
poklady tajemné hlídají v ní.
Děvčátko stojí tu, oči mu planou,
vzruch a šum všude kol, podivné hlasy;
vánek, jenž přelét a kolem se chvěje,
tajemnou přinesl jakousi zvěsť.
Listí bříz chví se a tiše se směje,
53
stromy se naklání, šeptají cos’.
Na mez cvrček sed, naladil struny
na drobné housličky hude a hude –
jaká to podivná, tajemná noc.
Domů se děvčátko navrátit nechce,
touha je vábí tam v pohádky říš.
Oči mu planou a dívá se, dívá,
rusalka ramenem bílým hle, kývá,
vodník zve vábivým hlasem je blíž.
„Skleněný zámek pod vodou,
hluboko pod vodou mám.
Zlaté tam rybky, stříbrné
zvábí tě k veselým hrám.
Lesknavé perly, věneček
z vodních trav, zelených řas,
vodní si růže bělostné
v hebký svůj zapleteš vlas.
Za noci měsíčné rusalky
na břehu u vody, hej,
rusalky s rouchem z mlžných par
vezmou tě k tanci a v rej.
Na všecko, na vše zapomínáš,
osud co záhy ti vzal.
V pohádky říši tajemné
nezvíš co lidský je žal.“
54
Děvčátko dychtivě naslouchá hlasu,
zrak jemu dychtivě plá,
odejít na vždycky z domova touží,
macecha s láním kde čeká ji zlá.
V dědině do tmy tam světýlka svítí,
děvčátko bojí se navrátit zpět,
matka, když mrtva už ve hrobě leží –
láká a vábí je neznámý svět.
V měsíční záři, hle, stříbrné vlnky
lákají měnivou hrou,
v objetí měkké je pojaly vlídně,
lichotně k děvčátku lnou.
Zachvělo sítí se – jakby vzdech ze hlubin,
tišivě skolébal vody je klín...
55
Komu se o veselce zdá,
ten jistou smrt na blízku má:
Lid píseň.