Pták a člověk.

Adolf Heyduk

Pták a člověk.
Jako oko uplakané nad ztraceným štěstí snem na západu slunce plane krve rudým purpurem. Stromy hole k nebi trčí, roste bouře vztek a řev, u cesty se keře krčí, ptákům v srdcích stydne krev. Co v nich kvetlo písní ladnou, nemá zvučné záře dost; ale ptačí ňadra mladnou, sotva pučí letorost. Jinak s námi však se stane; nezbudeť nám údělem, jenom oko uplakané nad ztraceným štěstí snem. 94