Bílá Hora.
I.
I.
Pláň Bílé Hory. Nebe
západní krvácí.
S podzimem těžký smutek
zas v pláň se navrací.
V hřbitova zamlčení
jsou pole vnořená,
zem rudé kryje listí,
krev jakby nemstěná.
A dole Praha v mlhách
podzimních zasněná,
té zadumavé pláně
tesklivý smutek má.
II.
II.
Zem zarudlé pokrývá listí.
To jakoby vpíjela krev –
Tam na pláni vstávají stíny
a děsí z dob minulých zjev.
Už tmí se. Jak poutníci smutní
v tmách bělavé kapličky jdou;
jak zoufalá beznaděj cesta
tam bez konce vine se tmou.
34
A hluboký smutek té pláně
tak tíživě leh v duši dnes.
Je pusto a ticho, jen v dáli
kdes tesklivě zavyje pes.
III.
III.
Tmí se. Pláň mrtvě tu leží.
Nesmírný smutek a stesk.
Noci té na nebi ani
nesvitne hvězd chladný lesk.
Mrtvý kdos, drahý tu leží.
Nic jeho neruší klid –
Dole tam kolkolem všady
usíná lhostejný lid.
Tmí se. Jak tisíce stínů
vstalo by na polích těch.
Večer jak šel jsem, nesmírný
plání jak zdvih by se vzdech.
35