Pláň ztichla. Konec boje.
Tak mnohý skosen kles
se zbraní v tvrdé dlani,
to v cizí zemi dnes.
Den dohořel a na zem
stín noci tiše leh –
bojištěm přelét vánek,
jak tisíců by vzdech.
A mnohý v němém žalu,
než navždy zavřel zrak,
zřel známý rozplývat se
a milý obraz tak.
Kdes rodnou vísku v dáli,
a ženu, dítě tam –
a zašlý život celý
jak sladký byl by klam – –
Pláň ztichla. Konec boje.
Tak mnohý skosen kles.
V společném hrobě všichni
spí v cizí zemi dnes.
Zapadlá víska v horách.
Modravou dálavou
nad zemí skřivan zpívá
si jarní píseň svou.
Políčka malá v horách
a plná kamení.
Tak mnozí v cizí zemi
tam leží pohřbeni,
kdo v potu tvrdé práce
přec rádi za pluhem
šli pod modravým nebem,
byť skoupá byla zem.
Zapadlá víska. V stráni,
hle, nízké stavení.
Na prahu žena stojí
v žalu a trápení.
Domů se navrátili,
a ona čekala,
u kříže nad cestou, ach,
přehořce plakala.
A marně vybíhala
před nízké stavení –
kdo padli v cizí zemi,
tam leží pohřbení.
Stavení nízká v stráni,
bělavý v řadě dům,
tam žena mladá stojí
a hledí k obzorům.
Jí v bolesti a žalu
ubíhá za dnem den,
podivný každé noci
ji divný trápí sen.
Muž mrtvý zjevuje se,
když v noci ticho je,
dí: „V cizí ležím zemi,
a nemám pokoje.
Po rodné toužím zemi,
tam, dálném ve kraji
mé vzpomínky a touhy
mně spáti nedají.
Na rodnou myslím hroudu,
již pot můj svlažoval,
daleko rodná země –
což, klidně v ní bych spal!
Já v cizí ležím zemi,
na srdci jaká tíž!
A touhy po domově
v mém srdci neztišíš!“
Jde z rána mladá žena
trápena teskným snem,
chvějící rukou váže
v uzlíček rodnou zem.
„To hrouda rodné země,
již potem svlažoval –
Tam v dálné cizí zemi,
by klidně pod ní spal!
V uzlíček zbožně vážu
vonící, hnědou prsť –
Sny o domově dá mu
i rodné země hrsť.
Na hrobě kus té země,
již tolik miloval,
se srdce tíží sejme,
jak v ní by spočíval...“
Pláň širá, opuštěná;
tam mnohý skosen kles.
V společném hrobě všichni
spí v cizí zemi dnes.
Domů se navrátili,
a ona čekala,
u kříže večer dlouho
přehořce plakala.
V cizině v hrobě leží,
jdou stíny po kraji,
zem cizí tíží, touhy,
ty spáti nedají.
Nad zemí skřivan zpívá
si jarní píseň svou.
Znavena poutí, žena,
jde cestou necestou.
V uzlíčku rodnou zemi,
již tolik miloval –
by pod ní v cizím světě
jak v rodné půdě spal.