Kras pustý byl a zasněžen.
já nejvýše jsem stála,
nad hory tichý padal sen,
v růžích se chvěla skála.
Mír nekonečný kolem byl
tak veliký a boží,
blesk barev tiše zazářil
ve slunce zlatém loži.
Kruh ohromný hor velikých
se topil do slunečna,
ametyst, opál svítil z nich
jak velká lampa věčná.
Nic nebylo tam ze světa,
nic z jeho her a dramat,
tam duše k nebi zalétá,
tam nelze srdce klamat.
Tam duše vzroste nad tělo
a vidí nebes clonou,
a srdce, byť i nechtělo,
se vzdává září onou.
Kamenité stráně holé
bez luk, pastvin, zahrad, pole.
Jenom nízká broskev v květu
červánkově zřela k světu.
Zněly zvony od kostela.
Divná píseň. Proč tu zněla?
Zástup lidí vzhůru kráčí,
málo k jejich žití stačí:
Tvrdá chata na té stráni,
tvrdé ruce k objímání,
těžký život od úsvitu
a to slunce na blankytu.
Jak tu tvrda leží, stojí,
zem ta s nebem přec je pojí.
Na pustém Krasu člověk stál
a přes hor pásma zíral,
jak může – zde být člověk živ,
by zvolna neumíral.
Ty skrovné řady rudých brázd
za kamenitým plotem
jsou stokrát borou zničeny
i s horkým lidským potem.
Na stráni domek z kamene
od střechy dolů k patě,
ach, zdá se, že i podušky
jsou z kamene v té chatě.
Šlo zlaté slunce za hory,
ta země, jak je chudá,
přec měkkou, drahou, posvátnou
těm lidem je ta půda.
Ty oči k ní tak upřené
zaplakat kdyby měly,
snad horké ještě na tváři
by slzy zkameněly.