Na Krasu.

Růžena Jesenská

Na Krasu. I.
Kras pustý byl a zasněžen. já nejvýše jsem stála, nad hory tichý padal sen, v růžích se chvěla skála. Mír nekonečný kolem byl tak veliký a boží, blesk barev tiše zazářil ve slunce zlatém loži. Kruh ohromný hor velikých se topil do slunečna, ametyst, opál svítil z nich,nich jak velká lampa věčná. Nic nebylo tam ze světa, nic z jeho her a dramat, tam duše k nebi zalétá, tam nelze srdce klamat. 11 Tam duše vzroste nad tělo a vidí nebes clonou, a srdce, byť i nechtělo, se vzdává září onou. 12 II.
Kamenité stráně holé bez luk, pastvin, zahrad, pole. Jenom nízká broskev v květu červánkově zřela k světu. Zněly zvony od kostela. Divná píseň. Proč tu zněla? Zástup lidí vzhůru kráčí, málo k jejich žití stačí: Tvrdá chata na té stráni, tvrdé ruce k objímání, těžký život od úsvitu a to slunce na blankytu. Jak tu tvrda leží, stojí, zem ta s nebem přec je pojí. 13 III.
Na pustém Krasu člověk stál a přes hor pásma zíral, jak může – zde být člověk živ, by zvolna neumíral. Ty skrovné řady rudých brázd za kamenitým plotem jsou stokrát borou zničeny i s horkým lidským potem. Na stráni domek z kamene od střechy dolů k patě, ach, zdá se, že i podušky jsou z kamene v té chatě. Šlo zlaté slunce za hory, ta země, jak je chudá, přec měkkou, drahou, posvátnou těm lidem je ta půda. 14 Ty oči k ní tak upřené zaplakat kdyby měly, snad horké ještě na tváři by slzy zkameněly. 15

Básně v knize S vlaštovkami: