U moře.

U moře.
To bylo moře. Poprvé jsem stála u něho, mne jala závrať nesmírná a cosi toužného. Tak poprvé když oblohu by kdosi uviděl, by blankyt se mu s hvězdami a s mraky v srdci chvěl. Tak daleko, tak daleko šly vlny k nebesům, mně dmuly prsa k vlnění a duši k sladkým snům. To velké moře, co to je a za ním zase zem? To něco je, co burácí a zase září všem. 17 To kus je země života a hluboký je hrob, dnes vlnou šeptá sladce: „Žij“,Žij,“ a zítra: „Top se, top.“ Den desetkrát je promění, ni jednou dlouhý věk, je věčnou písní lesů, hor, měst, niv a slunných řek. Tak mnoho mizí mělkého pohledem jediným na nesmírné to velké nic, když měřím vesmír s ním. To krůpěj, a co potom my s vlněním duší svých? To ani nejsou krůpěje, to je jen pěna z nich. 18