U moře.
To bylo moře. Poprvé
jsem stála u něho,
mne jala závrať nesmírná
a cosi toužného.
Tak poprvé když oblohu
by kdosi uviděl,
by blankyt se mu s hvězdami
a s mraky v srdci chvěl.
Tak daleko, tak daleko
šly vlny k nebesům,
mně dmuly prsa k vlnění
a duši k sladkým snům.
To velké moře, co to je
a za ním zase zem?
To něco je, co burácí
a zase září všem.
17
To kus je země života
a hluboký je hrob,
dnes vlnou šeptá sladce: „Žij“,Žij,“
a zítra: „Top se, top.“
Den desetkrát je promění,
ni jednou dlouhý věk,
je věčnou písní lesů, hor,
měst, niv a slunných řek.
Tak mnoho mizí mělkého
pohledem jediným
na nesmírné to velké nic,
když měřím vesmír s ním.
To krůpěj, a co potom my
s vlněním duší svých?
To ani nejsou krůpěje,
to je jen pěna z nich.
18