S vlaštovkami (1892)

Básně, Růžena Jesenská

Diplomatická verze Ediční verze
S VLAŠTOVKAMI.
[I] S VLAŠTOVKAMI
BÁSNĚ
RŮŽENY JESENSKÉ
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1892
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[2]
S vlaštovkami.
S vlaštovkami do daleka přes hory a doly, trochu při tom tluče, jásá, trochu srdce bolí. Švehol jich mou písní zvoní do čistého vzduchu, jejich peruť duší mává plná vzmachu, ruchu. Jejich tiché šepotání v notu mou se mísí, jejich stesk v můj žal se třese, volnosť mdlobu křísí. [3] Jejich touha po odletu z domova mne žene, láska zpátky obrací mi zraky roztoužené. S vlaštovkami do daleka pod koruny stromů, – – k tobě, země nad vše drahá, s nimi zase domů! 4
Ty, půdo česká.
Ty půdo česká, jediná, jak v každé žití době má duše na tě vzpomíná a srdce touží k tobě. Ať osud tebe rozrývá, jak srdce od bolesti, tys útěcha má zářivá, tys blaho i mé štěstí. To cítím v duše hlubině, ať v radosti, ať v pláči, že k tobě v žádné hodině se cit můj nezjinačí. Cos nesmírného pojí nás, co dálka nerozloučí, co, půdo česká, někdy snáz mne s tebou v jedno sloučí. 5
Kdo může řeku zastavit.
Kdo muže řeku zastavit, kdo moři určit věčný klid? Pluj se mnou proudem osudu, a nikdy smutna nebudu! Ne, nepluj se mnou, musím dál, proč bys mne, pověz, miloval? Ty můžeš klidně v žití stát, mně divný v prsou bouří chvat. Jen jednou v zrak se zadívej, slib lásku svou mi nejpevněj, ne, nedívej se v hloubku dum, je ztracen, kdo se přizná k snům, a neslibuj a neslibuj, vždyť nechci rušit poklid tvůj! 6
Nač by ti byla...
Nač by ti byla moje láska, když nemůže tě utěšit, když nedovede, co by chtěla: tvou duši zjasnit v mír a klid. Nač by ti byla moje láska, i kdyby byla nejvěčí, tvé srdce již se na výsluní, mé třebas v chladu vyléčí. Nač by ti byla moje láska, rci srdci, ač jí nevěří, vždyť také hvězda někdy shasne, když spadne v světa zášeří. 7
Zapomeň...
Zapomeň na ten slunečný záblesk, jenž nám jak zázrak do srdcí pad’, utlum tu bolesť, máš-li ji v duši, nemysli na mne, neměj mne rád. Půjdu zas světem, jak jsem šla dříve, a ty jdi také, tak jak jsi šel, budu-li trpět? Ach, to jo lidské, hůř, kdybys ty víc – nezapomněl. Život je dlouhý, snad něco přijde, co na vždy srdce zastaví chvat; – nečekám na to, nečekám na nic, nemysli na mne, neměj mne rád! 8
Pověz mi...
Pověz mi, čím hory planou, proč mi z očí slzy kanou, co ty lesy povídají, co se v jejich písni tají, proč se srdce chvěje v těle vesele a nevesele, proč se štěstí vzdává? Proč mi z očí na vždy mizí známé cesty, vidím cizí, proč mi šumí svoje dumy Dráva, zelená Dráva? Neřekl jsi, pověděla, kam jest se má radosť děla, že se více nenavrátí, co se z těch cest známých ztratí, proč mi kanou slzy z očí, když se osud jinak stočí, 9 kdo mi s Bohem dává, že je lépe nevzpomínat, nežli ruce k nebi spínat, zašeptala, tiše lkala Dráva, zelená Dráva. 10
Na Krasu. I.
Kras pustý byl a zasněžen. já nejvýše jsem stála, nad hory tichý padal sen, v růžích se chvěla skála. Mír nekonečný kolem byl tak veliký a boží, blesk barev tiše zazářil ve slunce zlatém loži. Kruh ohromný hor velikých se topil do slunečna, ametyst, opál svítil z nich,nich jak velká lampa věčná. Nic nebylo tam ze světa, nic z jeho her a dramat, tam duše k nebi zalétá, tam nelze srdce klamat. 11 Tam duše vzroste nad tělo a vidí nebes clonou, a srdce, byť i nechtělo, se vzdává září onou. 12 II.
Kamenité stráně holé bez luk, pastvin, zahrad, pole. Jenom nízká broskev v květu červánkově zřela k světu. Zněly zvony od kostela. Divná píseň. Proč tu zněla? Zástup lidí vzhůru kráčí, málo k jejich žití stačí: Tvrdá chata na té stráni, tvrdé ruce k objímání, těžký život od úsvitu a to slunce na blankytu. Jak tu tvrda leží, stojí, zem ta s nebem přec je pojí. 13 III.
Na pustém Krasu člověk stál a přes hor pásma zíral, jak může – zde být člověk živ, by zvolna neumíral. Ty skrovné řady rudých brázd za kamenitým plotem jsou stokrát borou zničeny i s horkým lidským potem. Na stráni domek z kamene od střechy dolů k patě, ach, zdá se, že i podušky jsou z kamene v té chatě. Šlo zlaté slunce za hory, ta země, jak je chudá, přec měkkou, drahou, posvátnou těm lidem je ta půda. 14 Ty oči k ní tak upřené zaplakat kdyby měly, snad horké ještě na tváři by slzy zkameněly. 15
Má zlatá...
Má zlatá matičko, duše má nejbližší, ať se ti u mého srdce tvé utiší. Ať bije v radostech, dosti již trpělo, chci, aby na světě k nebi již letělo. Chci, aby vzpomenout nechtělo na jiné, než může zasvítit z mé lásky dětinné. 16
U moře.
To bylo moře. Poprvé jsem stála u něho, mne jala závrať nesmírná a cosi toužného. Tak poprvé když oblohu by kdosi uviděl, by blankyt se mu s hvězdami a s mraky v srdci chvěl. Tak daleko, tak daleko šly vlny k nebesům, mně dmuly prsa k vlnění a duši k sladkým snům. To velké moře, co to je a za ním zase zem? To něco je, co burácí a zase září všem. 17 To kus je země života a hluboký je hrob, dnes vlnou šeptá sladce: „Žij“,Žij,“ a zítra: „Top se, top.“ Den desetkrát je promění, ni jednou dlouhý věk, je věčnou písní lesů, hor, měst, niv a slunných řek. Tak mnoho mizí mělkého pohledem jediným na nesmírné to velké nic, když měřím vesmír s ním. To krůpěj, a co potom my s vlněním duší svých? To ani nejsou krůpěje, to je jen pěna z nich. 18
Jižní cesty.
Jižní cesty plny vůně, a mé srdce po těch našich stůně. Po těch našich s mákem vlčím, kde mi srdce tolik bije, a já mlčím. Tolik bije, když mi v oči zahledíš se někdy dlouze, že se hlava točí. Někdy dlouze v srdce padnou naše, a ty jižní cesty při vší záři blednou, chladnou. – 19
Ve světě.
Jsou v světe místa přehrozná, jež určil člověk člověku, skvrny, jichž každý nepozná, leč věkem tmí se do věku. Žaláře tmavé jako hrob, ach tmavší, neb v nich život mřel, v nich člověk různých dnů a dob z ran otevřených krvácel. Do vlhké země slzy skryl, vzdech, jenž se s hrůzou zamlčí, na tvrdých stěnách nehtem ryl svůj osud – lebky umrlčí. Nepřišel nikdo ven z těch míst, jenom když smrť ho spasila, a to šel jistě svatý, čist, a hvězda vstříc mu svítila. 20 Jho mnohé s sebou člověk táh’ na boží zemi v žití svém. tma, okov, plíseň ve kobkách mně zdá se všeho symbolem. Kles’ člověk stokrát utýrán, a naší doby velký svit má zbylé jizvy oněch ran povinnosť svatou – zahojit. Má zvedat kleslé, k světlu vést a prací léčit blud a hřích, rozsvěcet čistou záři hvězd nad mnohé hlavy nešťastných. Tak jenom člověk zvítězí sám nad sebou a pro sebe, a přetne všecky řetězy, jež zemi dělí od nebe. 21
Česká píseň.
Poslouchám, jak moře bije ku břehům, divná píseň, divná bouře k mojim snům. Šly tak jasně, šly tak tiše jako dech, rozbily se v moře ostrých akkordech. Poslouchám, jak moře bije blíž a snáž, je to jako divá bouře v život náš. Jen ať jak se moře v lazur utiší, nám zlý příboj blaho věští nejvyšší. 22
Dno moře.
Dno moře krásně zelené, a já v ně hledím ráda, pták často letem unaven v ty vlny spadá, spadá. Dno moře krásně zelené a nad ním vlny živé, jak duše moje, srdce mé jsou věčně pohyblivé. Dno moře krásně zelené, však cos mne k nebi táhne, že nespadnu tam jako pták, jenž po klidu již prahne. 23
Pod nebem a pod sluncem.
Pod nebem, a pod sluncem, kolébána mořem, kdybych touhou umřela, ty bys umřel hořem. Nechci tesknit po tobě. ale marná rada, obraz tvůj mne provází, do srdce mi padá. Touha srdce mučívá, ale neumoří, vrátím se ti s úsměvem, slzy nechám v moři. 24
Byla tichá, jarní noc...
Byla tichá, jarní noc od nebe až k moři, kdy při záři měsíčné v srdci slunce hoří. Vlny sem a vlny tam se světly a stínem, nevím, zdali po nebi nebo mořem plynem. Jižní noc má jiný dech, mizí známé světy, napadaly do klína oranžové květy. Nekonečná radosť, mír do srdce se snáší: byla tichá, jarní noc na gondole naší. 25
Ach, nebuď smuten...
Ach nebuď smuten, jednou hvězda, po druhé kámen v srdce padne, dnes rozkvete tam tisíc růží, z nichž do poslední zítra zvadne. To byly hvězdy plny záře, to růže byly sladké vůně, jež rozjasnily, rozplesaly mé srdce, jež tak těžce stůně. Jen nebuď smuten, ať to bolí, vždyť ještě včera mne to hřálo, já se slzami tomu žehnám: co nebe dalo, nebe – vzalo! 26
Čím jsem tobě byla?
Čím jsem tobě byla? Vlaštovkou, jež letí kolem tvého čela první, druhá, třetí. Její let tě vábí, její křídla rychlá, její píseň jarní dokud neutichla. A když někdy náhle před tebou se zjeví, o nikom než o ní srdce tvoje neví. Vzdychneš jenom za ní, když ti v dálce mizí, doufáš, že se vrátí s jehnědami břízy. 27 Nepomyslíš ani, co se může státi, že se vlaštovice k tobě nenavrátí. 28
Stavby.
Když vidím stavby ohromné, jež pnou se k nebesům, já stanu tam a hledám v nich sta snův a básní, dum. Veliké básně z kamene! sny řidší pavučin a dum se táhnou oblouky a sloupy věků stín. Co vzduchem všecko třáslo se, to na nich utkvívá, neviditelná mlha dnův a roků tesklivá. Když nade mnou se gotika k obloze vypíná, má duše s ní tam k lazuru toužiti začínázačíná. 29 Když byzantika zlacená se jeví duši mé, my spolu do pohádek vždy zázračných zbloudíme. Ta velká vidím klenutí a skvosty mosaik, co na nich visí písniček a mnohý pláč a vzlyk. Co radostí se zachvělo tím pohádkovým snem, a věků přešlo, přelítlo přerůzným akkordem! Divadla, chrámy, paláce, na každém jiný dech nechala doba minulá – tu jásot a tam vzdech. Však na všech stejně spočívá veliká báseň v snách, ať v kopuli neb ohromné areny ve troskách. A na všech velký života se zračí němý rys, co teď se chvěje, letí kol – tam jinak žilo kdys. 30 Proto k nim hledět, nemohu bez srdce zachvění, v té smělé kráse nevidím jen němé kamení. Ach mluví řečí velikou, jež padá k srdci sem, já cítím – v šedou pohádku, že také zapadnem. To vše, co teď se vlní v nás, jak chmýří zachytí, a snad jak já tu vlnu kdos v svém srdci pocítí. Snad bude čísti, co čtu já.já, a zrosí se mu zrak, snad uzří na tom kameni též velké básně znak. 31
Když mi moře šumí.
Když mi moře šumí oranžemi kdesi, zdá se mi, že slyším naše české lesy. Ať celého světa bolesť mořem letí, slyším v našich lesích naše žaly zněti. Ať ta jeho vlna moře blaha hlásá, ach, mně z našich lesů – naše radosť jásá! 32
Kvete růže.
Kvete růže v sadě, aby odkvetla, vlaštovka se vrací, aby ulétla. Hvězdy v noci svítí, by je přikryl den, slunce zlato sype, by je ztemnil sen. Vlny jdou a šumí, aby pluly dál, člověk šťasten jednou, aby vzpomínal. Srdce jásá, hřeje v chvíli souzené, jako všecko v světě – – věčně – – věčně ne! 33
V modré, tiché moře.
V modré, tiché moře slunce zapadalo, já tam byla sama, tobě se to zdálo. Zlaté do vln kleslo, v náruč růží plnou, zmizelo, jen růže nebem jdou a vlnou. Ach, mně tolik růží v srdce napadalo, ty jich nemáš hrstku – – tobě se to zdálo. 34
Naše malá barka.
Naše malá barka od břehu nás nesla do vln, do vln modrých bez plachty a vesel. Na hlavy nám slunce zlata naházelo, velké modré moře v srdcích se nám chvělo. Zapadlo to slunce, ztichlo moře šumné, ach, v té mojí barce nejsi již víc u mne. Připluli jsme zpátky, jak to mohlo býti? Než ty vlny mořské přec jsou jiné v žití. 35
Mezi stěžni.
Do lesa stěžňů vysokých jsem zbloudila, a jediná jen hvězda z nich mi svítila. Ruch na lodích již utišen byl v podvečer, zněl moře zpěv a šum a sten jak z jiných sfér. Byl červánek jak růží vděk sem vsypaný, a lodi jako vlaštovek dav spoutaný. Jen rozletět se, rozletět, ach, Bůh ví kam, ač letěly by v širý svět, já domů k nám! 36 Vysokých stěžňů tichý les mne vábíval, já hleděla jsem do nebes a v dál a v dál. Tak hluboce jsem myslila a beze slov na hvězdu, jež mi svítila, a na domov. 37
Nad mořem.
Nad mořem nízko hvězdy visely, a mně se jako v moři duší zachvěly. Bez konce dálka temnila se z nich, a mně se noci smutné v duši soumrak zdvih’. Od skály racek bílý a tak něm sám letěl, zazněl touhou šum ten v srdci mém. 38
Na tvoje rámě...
Na tvoje rámě vložila bych hlavu tak bezpečně a ráda, a usnula bych skryta všemu davu, jak pták když peruť skládá, a snila bych, snila, jak mohu jen sníti, když do korun nebesa svítí, jak vlaštovka mořská bílá! Vln v dálce příboj kolébavě šumí, tvůj ret by zlíbal ústa, na tvoje rámě kladla bych své dumy, mha snů by spadla hustá; já snila bych, snila, při hudbě a chvění, při srdce a retů tvých znění, jak vlaštovka mořská bílá! 39
Jižní sloky.
Když moře tiché, modré je, mám duši plnou naděje, tvou ruku v svou bych pojala, sladká ti slova šeptala, jak moře tiše s úsměvem: „My spolu jednou cestou jdem!“ Když nad mořem je zlato hvězd, mne teskněji tu v duši jest, svou hlavu k tvé bych sklonila, v tvém zraku hvězdy spatřila, a řekla bych: „Co nad mořem hvězd svítí, je jich v srdci tvém.“ Když moře stená, burácí, můj krok se temnem potácí, jak vlna k skále zaletí, já klesla bych v tvé objetí a řekla bych ti němým rtem: „Než zhynu, mé si srdce vem!“ 40
Nevěř více...
Nevěř více srdci mému, že v něm věčný jas a klid, je jak moře, chvíli tiché, a hned v břehy začne bít. Je jak moře, které blankyt líbá šťastný okamžik, a hned jeho tmavou vlnou chvěje nocí pláč a vzlyk. Nevěř mu, to vlnobití mohlo by tě usmrtit, nechtěj, by ti v srdce začla prudká vlna moře bít! 41
Lesům českým.
Co jste se mne nablažily stínem, září, hudbou, snem, kolik bolu vyhojily tišin svojich zázrakem, kolikrát váš milý chlad probudil mne k životu, k vám svých písní pro notu zbloudila jsem tisíckrát, lesy, naše lesy! Váš pramínku milý hovor a studánek tichý lesk tolikrát mne zlákal do hor utopit v nich všechen stesk, vašich větví vonný strop, život cest a tolik dum, tisíc štěstí zlatých stop vznášelo mne k oblakům, lesy, naše lesy! 42 Co jste se mne navolaly tichým svojím kouzlem zpět, když mi v očích slzy stály, i když blahem chvěl se ret, ve vás, ve vás – jednou jen chtěla bych být šťastnou den, zářících by věnec chvil pro život mi dostačil, lesy, naše lesy! 43
Viděla jsem z blízka.
Viděla jsem z blízka mnohý život cizí, jak lid pravé blaho za svou práci sklízí. Než jim ruce volné ku práci se spjaly, mnohý mozol, mnohou krůpěj srdce dali. Těžké moje srdce k domovu se vrací: jak se často naše – – marně zakrvácí! 44
Nad Prahou.
Na město hledím dole mlčící – má Praha krásná – drahý obraz můj! Provázím pozdravy ji tisíci a stokrát velí duše: „Noho stůj!“ Stůj ještě jednou, krátce, naposled, a přec již obraz ten je v srdce vryt, v stín minulosti zahalím jej hned, hned přítomnosti moře nechám bít. Je každý kámen řadou vzácných stop po těch, již byli tady před námi, já ctím ty stopy dávných, českých dob, ať pouty leskly se neb hvězdami. A něco v srdci se mi zachvěje, jak prosba k nebi velká, zoufalá, by nezkameněly ty naše naděje a Praha všecky rány přestála. 45
Nemysli si...
Nemysli si, milý hochu, že já umru vzpomínáním, o tobě že noci prosním, ve dne smutně hlavu skláním. V noci spím jak o půl noci, růží plnou podhlavničku, s úsměvem a písní na rtech chodím ve dne na sluníčku. Když mi někdy přijdeš v cestu, není to přec vzpomínání, je to závrať, že se moje hlava v tvoji náruč sklání. 46
Odejdi...
Odejdi do polí, vše bude kvést, najdeš tam na tisíc vyhřatých cest. Skřivan ti s vysoka zazpívá též, žežulka zakuká, kolikrát chceš. Zapomeň, hochu můj, žes u mne byl, odejdi daleko na deset mil. Bude ti u srdce tepleji snad, nejsem já sluníčko, bych mohla hřát! 47
Ty se mýlíš.
Ty se mýlíš, hochu milý, že tak snadně srdce dám, kdybychom se zaslíbili, budeš ty v něm věčně sám. Mluvíš ke mně, zdá se mi to, když mi srdce zabuší, je to hřích? Mně je tě líto – zůstal by ti na duši. Dala bych ti srdce za to, nechci mnoho zavinit, mám však jedno jen, mé zlato, musím dříve tvoje mít. 48
Hubičky.
Hubičky pršely, ty jsi je bral a dal, ani se nezeptal: „Chcete-li?“ Něco jen divného v srdci ti začlo bít, jako bys nemoh’ žít bez mého. Mně bylo u tebetebe, jako bys tisíckrát mohl mne s sebou brát do nebe. Ach, já si vzpomněla, až zhasly hvězdičky, že jsem ty hubičky – nechtěla! 49
To mi moře povědělo.
To mi moře povědělo, že mi přijdeš doma vstříc, že mi zlíbáš zrak i čelo, do světa bych nešla víc. Hleděla jsem moře ke dnu, v srdci chvění zlatých tuch, že mi jasnou duši jednu chrání doma lásky Bůh. Lazurové, tiché moře, já je vidím ještě dnes, jak mi těžké neslo hoře z hloubky duše do nebes. To mi moře povědělo nesměle, však tisíckrát, až se mi do duší chvělo, že tam v dálce – máš mne rád. 50
Nic si z toho nedělej...
Nic si z toho nedělej, že tě srdce bolí, však tě bolet přestane se skřivanem v poli. Nic si z toho nedělej, že ti hlava stůně, však ji brzy vyhojí mezí sladká vůně. A kdyby jich nezhojil nikdo za horama, vrať se ke mně, hochu můj, já to zkusím – sama! 51
Jen jednou...
Jen jednou do mých očí, jen jednou v srdce mé, pojď, podívej se dobře, než svoji budeme. Jak zahledíš se k nebi, tak v duši moji hleď, ať otázka tvá každá má přímou odpověď. Čti jako v knize čítáš, ať o mne všecko zvíš, ať v očích – oči, v srdci své srdce uvidíš. 52
Nad chaloupky...
Nad chaloupky tiché, utajené světu, svítej slunce, svítej, padej tisíc květů. Do okének hvězdy, vůně ze zahrady, dobře jako v ráji,ráji by jim bylo všady. Do truhlice plátno, do podušek peří, na stůl chléb, ať Pán Bůh skyvy neodměří. Požehnání nebes v nízká vrátka milá, z nichž nám v mladých srdcích spěje nová síla. 53
Souterrain.
Kol řady oken souterrainních bytů jsem chodívala kdysi den co den. v nich měsíc bloudíval, strop jeho září snad na chvíli byl v bytech postříbřen. Snad slunce paprslek tam někdy vpadl, jak dobrodiní v stíny trpkých cest, snad skanula tam po skle zapoceném některá někdy z milionů hvězd. Leč obyčejně stín tam šerý ležel, vzduch těžký z otevřených oken táh’, z večera lampy osvítily suché postavy pracovníků v hlubinách. Jak po práci se skrovnou skyvou sytí, jak zástup dětí matka konejší, jak malé k spaní kladouc předříkává v modlitbě Páně: „Chléb náš vezdejší.“ 54 Tak letmo znala jsem ty stěny dole s pestrými obrazy, ten hrubý stůl, postele žluté, židle – – více nevím. leč vím, kdo žít má rok – tam žije půl. Tam slunce nezjasní čel, neoblaží ovzduší prosycené růžemi, a nemůže se radosť v srdci chvěti, když za živa je dole pod zemí. Žaláře bídy. Já jsem chodívala v tom přemítání dlouho kolem nich, kdys dětských tváří červánek jsem shlídla a brzy těchže churavostí sníh. Rakvička žlutá za čtvrt roku stála za oknem souterrainu –– bez květin, před ní se nebe ve skle zlatě chvělo u za ní dole divný chvěl se stín. A jednou zahlédla jsem dole šťastný zrak ženy stopen v mužův zamžený, dvě ruce – tmavá s drsnou stopou práce a menší bledá – pevně spojeny. 55 Snad slunce paprslek tam zlatý padl, jak dobrodiní v kříže trpkých cest, snad skanula tam po skle zapoceném některá jasná z milionů hvězd. 56
Pokácený les.
Jak po bitvě tam leží v odmlčení, vzkřiknutí hrůzy ještě v korunách ty stromy v mrtvém, bezbolestném snění, červánků na ně dolů prší nach. Co v jejich domov zabloudilo citu, jak udílely mnohou útěchu, již ssály v nocích jasných ze blankytu a nadýchaly třásní do mechu. Kam všechen zpěv se poděl, jenž tam sníval, kam vůně ambra, tisíc šepotů, kam lásky záchvěv, jenž se všude skrýval, a nesčíslných, drobných životů. Podťato všechno! V hroby umlčeno sta hlásků, vajíček a taje hnízd, co křídel zlomeno, co zaplašeno, jehličí vadne, dávno zvadnul list. 57 Nehybné ticho, jako po zápase, jenž předcházel a dlouho netrval, nad pokáceným lesem v smírné kráse jak nad hrobem čist – tiše měsíc plál. 58
Hvězdičky na nebi...
Hvězdičky na nebi všecky se smály, nevěřím, hochu můj, že budeš stálý. Jabloní růžovou šero se stíní – – to jsou tvé polibky, jsi jako jiní. Hvězdičky uhasnou, sliby se zničí, nemohu býti tvou, nebudu ničí. 59
Bratru Antonínovi.
Ty hochu zlatý, s vlaštovkami jsi dávno uměl hovořit, když na pavlači s tebou samy svůj střežily si skrovný byt. Ty stával jsi tam v zanícení a hleděl vzhůru, vzhůru jen, jak zalétaly v modro denní a vracely se v tichý sen. Ty chránil jsi jim hnízda malá a počítal jsi mláďata, a věděl’s kolik mušek dala jim stará křikem dojata. Ty poslouchal jsi zbožně denně vlaštovek šepot před spaním a plný dum a roztoužené jsi klesal v milý soumrak s ním. 60 Ty život jejich znáš snad než,lépe než bouřný život člověka, co do srdce vln jemu tepe a jde a žádná nečeká. Tvůj pohled vzhůru obrácený víc k nebi zří než ku zemi, jak tušil by, kde víc je ceny, kde nezraníš se růžemi. Tam vlaštovek se chvějí davy a ty jich plné srdce máš, dřív lítaly kol tvojí hlavy, teď – ještě blíže, hochu náš! A jaro, jaro jimi letí tvé mladé, čisté duši vstříc, na každé květem bílé sněti pohádku tobě čarujíc. Co ty jsi žil, to povíš všecko vlaštovce malé docela, tys myšlénkami ještě děcko, kol něhož – ona letěla. 61 A něco zbylo z jejich letu ti nesmírného na duši: ta volnosť, volnosť proti světu, jež sama sebe netuší. 62
Říkej, že již jaro není.
Říkej, že již jaro není. že je dávno po zeleni, že jak jsi se k nebi díval v srdci jsi je také míval, že z těch niv a šumných lesů plných zvonků, máku, vřesu vane jenom chlad, říkej si, že po strništi jdeš, kde vítr studí, sviští: musíš mne mít rád! Nevěř květům, jež se točí kolem čela, rose očí, záři hvězdné, tisíceré, písni, jež se v srdce dere, poupěti, jež právě puká, když se k němu kloní ruka, 63 nevěř tisíckrát, nevěř mně a nevěř sobě, zlíbáš mi přec oči obě, musíš mne mít rád! Odejdi až konec světa, nebo pracuj celá léta, uzavři se na závory, za štít vem si moře, hory, shrň si k čelu závoj mraků, nedívej se do mých zraků, prchej nezajat, musíš slyšet srdce moje, musí bít mi tvoje – tvoje, musíš mne mít rád. 64
Chci tě míti.
Chci tě míti, miláčku můj, jako nebe hvězdu mívá, beze změny, nejjasnější, když se večer připozdívá. Sviť mi duší, sviť mi srdcem, jako ona nebem svítí, nechci více tmu a hoře – – chci tě míti, chci tě míti. 65
Co je svět...
Co je svět a co my v něm, pohltí nás doba, buďme šťastni krásným snem, buďme šťastni – oba. Vlna času odletí, než si vzpomeneme, co jsou všecky oběti, my je dáti – chceme. Nám to stačí tisíckrát, co je v srdcích skryto: mám tě ráda, máš mne rád, a jen Pán Bůh ví to. 66
Až budem stát spolu.
Až budem stát spolu pod kvetoucí třešní, neuvidíš více – moje slzy dnešní. Zapomenout na ně u tebe je snadné, musím přijít dříve, než ta třešeň svadne. Víš, ty bílé květy svatební jsou šaty, nebudu jich míti nikdy, hochu zlatý. Ať je má ta třešeň, pod ní budem státi, a to naše štěstí vždy se s nimi vrátívrátí. 67
Třetí jaro...
Jedno jaro pod vavříny, druhé doma pod jabloní, pojď a zas mi líbej oči, když jsi je již zlíbal v loni. Pod vavříny bylo smutno, ať je doma veseleji, tam jen moře písně zpívá, u nás hory, doly pějí. Půjdem spolu v moře květů, vlaštovky tam také letí, ať je v duši zase nebe, ať je v srdci jaro třetí. 68
Pojďme spolu.
Pojďme spolu, vidíš nebe, vidíš, jak už stromy kvetou? Ať se v naše touhy, dumy – květy, ptačí zpěvy pletou. Tvoje srdce s mojím srdcem, co si budou povídati, vidíš, ach, jak větví vonnou nebeské se štěstí zlatí? Pojďme spolu, pojďme spolu, vždyť je naší země celá – – a ty víš, že z dálných končin vlaštovka ti přiletěla! 69
Ať to dřímá...
Ať to dřímá v srdci mém jako v květu hlubokém, jako na dně moře radosť nebo hoře. Ty to víš a na tom dost, že jsi s mojím srdcem srost’, že jsem ti je dala, lásku přísahala. Už to nikdy nepovím, že jsi hochu mým, žes mým, před očima tvýma ať to v srdci dřímá. 70
Ty květy sem...
Ty květy sem, sem duši blíž, proč zápasím, proč zápasíš? Květ každý bledne, schne a vadne, rci, ten, jejž jsi mi s nebe snes’ a na cestu mi září dnes – – zapadne či nezapadne? Ta hvězda jedna jediná. když zračiti se začíná – – je světlá, teplá, ó proč chladne? Zda ve svět tmy, jak přejde den, cest křížem stokrát převrácen – – zapadne či nezapadne? A radosť v srdce nasetá, jak slunce záře do světa, což není věčné žádné, žádné? Když blízko jsi mi, blízko jseš, ach, pověz mi, ty znáš ji též – – zapadne či nezapadne? 71
Zavolám do lesů.
Zavolám do lesů hlubokých, slyším své volání zpět, nezní tvá odpověď sladká z nich, a já bych plakala hned. A já bych uzlíček svázala, spěchala nocí i dnem, až by tvá slova mi jásala, že ve tvém objetí jsem. Až bys mi do srdce zavolal, jak mne máš, miláčku rád, tak by mne žádný král nedoved’ oblažit stotisíckrát. A když tak do lesů zavolám, myslím, že slyšíš mne kdes, že se mi někdy přec ozveš sám,sám jako ten hluboký les. 72
Utrhnu ti růži.
Utrhnu ti růži jedinou, abys nikdy nepomyslil na jinou. Utrhnu ti růži, můj milý, aby se ty naše cesty – spojily. Utrhnu ti růži – vonný květ, abys ve mně našel – celý svět. 73
Kytice růží.
Kytice růží přede mnou a jedna svadlá za ní, což divného to? – Bylo tak a bude do skonání. Co naděje nám naroste a co se štěstí zláme, tu potkáme se v stejných snech a nikdy neshledáme. Jen nepomyslet na štěstí, co vyhojí, zas raní – kytice růží přede mnou a jedna svadlá za ní. 74
Oleandry.
Ty krásné, svěží oleandry na renaissančním balkoně a zlatý odlesk vidím nebes na polosmyté Madonně. Ach, dávné časy, kdy ten vonný, ten růžový mne vábil květ, a milý koutek osamělý mi nahrazoval celý svět. Kus bylo nebe nad mou hlavou a nad balkonem starý krov, já viděla jsem jen ty růže a tesknívala pro domov. Když smutným tonem kapky deště padaly v okap rezavý, já pod kvetoucí oleandry kouzlila známé postavy. 75 Když vlaštovky se mihly kolem, mně bylo taky do letu, mé děcké srdce tajně, tajně – jim zachvělo se v odvetu. Co netušených od té doby dnů osud napřed’, chvil a změn, jak mnohý boj je dobojován. a přežit – skoro zapomněn. A řeknu – také mnohé štěstí mi vlítlo přímo do duše, jak tehdá bych je byla zvala již v zamlžené předtuše. Ach, dávné časy! Ve samotě, když náhle duši teskno jest, ještě ty svěží oleandry nad hlavou vidím v růže kvést. 76
Vlaštovky.
I.
Vlaštovek byl plný vzduch k lazuru i nad vodami, prudká křídla, volný duch – – kdybychom tu byli sami! Hleděla jsem v jejich let nekonečný, rozmanitý, kdo jim může poroučet – –! Máš můj obraz v srdci skrytý? Sem, tam, dál a zase blíž, křídlo někdy vody tkne se, někdy nebe strhne níž – – a ty, víš, kam život nese? Také letem vlaštovek šli bychom jím pod hvězdami, jeden den jak celý věk, – – – kdybychom tu byli sami! 77
To zdá se jen...
To zdá se jen, že klesnem kdys a budem pohrobeni, že přijde někdy ruka čís s rozmachem v zvyky denní, že udolá nás, udolá, tak zvolna, ale jistě, – – ne, nepracujem do pola na svatém našem místě, my všickni stejně milujem, kdo řekl by, že míň neb víc, zde srdce je – i ruku sem, vše ostatní buď nic! My jdeme dál a jdeme výš, kdo jinak o tom sníval, to dávno snil, to dávno již zlý vlastí táhl příval, 78 v nás touha pučí po díle a láska k rodné zemi jen k životu – ne k mohyle, vlasť jedna – mezi všemi – tu všickni stejně milujem, kdo řekl by, že míň neb víc, zde srdce je – i ruku sem – – vše ostatní buď nic! 79
Tak jako moře.
Tak jako moře veliký je svět, klid malý proti vlnám zápasení, boj, boj! a mír jak andělský jen let, když křídly dotkne se ho v pouti denní. Tak jako moře celý život náš je nejistý, pln zoufání a změny, nic víc, nic míň jej než ty vlny znáš, jež k věčnému jsou boji odsouzeny. Tak jako moře lásky hlubina je tichá, nesmělá, než bouří zduje, lazurem nebes chvět se začíná, a mnohé srdce na dně – usmrcuje. 80
Nad námi nebe...
Nad námi nebe, hroby pod námi, a práce naše, ať je těžká dost, my spojenými chtějme silami, by k tomu nebi národ český vzrost’. Národa velkosť leží v činech jen, však množství nepadá vždy na váhu, by vítěz rost’ – i s ranami ten kmen dej nebe sílu, hroby odvahu. Veliké hroby, krví zbroceny jen minulostí ať jsou černavou, by Čech žil vlasti bez pout ozvěny, hrob pod nohama, nebe nad hlavou! 81
Palácům. I.
Nevěřím palácům, co jich tu stojí, cizáckým němým snům v domácím kroji. Z našich brázd vzrůstaly nad naše krovy, klamou a klamaly srdcem i slovy. Štěstí, žal nocí dnem necítí s námi, za práva bojujem, trpíme sami. Paláce kamenné, pokryté plísní, tužby nám plamenné chladí a tísní. 82 Paláce kamenné, zarostlé květem, jsou v báji ztracené zapadlým světem! 83 II.
Před palácem roste tráva mezi kamením, duše má ji přirovnává s drahým lidem svým. Než ji vyrvou, vzroste znovu, nechce vyhynout, jako on – tak blízký rovu v žití povstal proud. Vzmáhá se jak ona svěží před titanem vrat, ať mu srdcem ostří běží, vstane – tisíckrát! Ale ona bude travou jako v dnešních dnech, ve kmen, strom – až k nebi hlavou narůst musí Čech! 84
Chcem svobodu.
My nechcem bořit štěstí cizí a nechcem vládnout nad nikým, ať každý svoje pro své sklízí a v domovu je pánem svým, však chceme celou silou duší své místo vedle národů, jež ničí právo neporuší: chcem svobodu! My máme, domov, náš byl celý potem a krví posvěcen, ten jiným bychom nechat měli a věřit sami v jejich sen? Ach, ne – my v naší zemi chceme mít svoji žeň a úrodu, svůj život, který nezapřeme – – chcem svobodu! 85 My chceme právem svého citu zde volně dýchat, volně žít, růst od té hrudy ku blankytu, své nadšení mít a svůj klid, my chceme zříti nad domovem slunečnou záři východu, pod naším nebem, naším krovem chcem svobodu! 86
Padlo nám na hlavy.
Padlo nám na hlavy tisíce květů, co na nich záleží celému světu. Pán Bůh tak usoudil, když nám je hodil, je to náš jediný nebeský podíl. Někdo má paláce, zlato a světy, my máme od něho květy, své květy. 87
Když zabloudím.
Když zabloudím si nahoru k hvězdnatým, světlým říším, mne zdá se v sladkém hovoru, že srdce tvoje slyším. A hledím klidně na větve, vím, že víc nerozliším, kdy tluče mé, kdy drahé tvé – vždy spolu obě slyším. A tenkrát hledím na nebe s tak tichým snem a tišším, když na svém – blízko u tebe tvé drahé srdce slyším. 88
V před!
Jen volně v před, ne zítra – hned, my stvořeni jsme k činu, ať národ náš svou čestnou stráž má v každém českém synu. My chceme žít a zápasit za svatá jeho práva, nás nezleká pouť daleká, ni nepřátel zášť dravá. Jen hrdě v před a nesklánět šíj před nikým v své práci, své krovy chcem – a pracujem – a běda, kdo je kácí. Ať poctivým je dílem svým, kdo k němu ruku podá, kam dostoupí, nic nekoupí, a svoje nezaprodá! 89 Tak pevně v před a nikdy zpět, ne ani mdle a plaše, jen k Čechu Čech a láska všech – a budoucnosť je – naše! 90
Moři.
I.
Já mohla v tobě utonout, neb v jiné světy plout a plout, a lásku zavřít ve hrob tvůj a říci: Už ji opatruj, s ní radosti a hoře, a dej mi jen ten svatý klid, bych nemusila zápasit, ó moře, moře, moře! Já chtěla přece žíti dál, a k domovu mne táhl žal, v mé duši lásky dřímal sen, a Bůh ví, čím byl probuzen – s ním radosti a hoře, má duše rovna bouřím tvým, a přece ti je nevrátím, ó moře, moře, moře! 91
Práce.
Nesmírná síla práce, jež zemi proniká, v těžkého žití páce je hvězda veliká. Člověka k nebi zdvihá a pojí se zemí, s velkými křídly tíha a trní s růžemi. Nic v světe nedokáže, co ona troufá si, ač mozek nebo paže v ní směle zápasí. Ať mozoly neb duší zajiskří zlatým dnem, ať myšlénkami buší neb žhavým kladivem. 92 Je práce hvězdou naší z ovzduší nízkého, jež k nebesům se vznáší ze srdce lidského. 93
Lampička.
Před oltářem lampička, světýlko v ní rudé, srdce mé ti, miláčku. věčně patřit bude. Stokrát se k ní zadívám, jak pokojně svítí, tak bych chtěla pro tebe na tom světě žíti. Ona hoří pro nebes slávu v každé době, Pán Bůh mi to odpustí, že se modlím – k tobě. 94
Daleko.
Daleko, daleko, dlouho jsem bloudila, než jsem tě, nejdražší domove, spatřila. Ještě mi hučelo tisíc vln do duše, a já tě hledala v shledání předtuše. Ještě mi ciziny slunce žár neuchlad’, a já tvé paprsky cítila v duši hřát. Daleko, daleko, dlouho jsem bloudila. než jsem ti, srdce mé, na věky patřila. 95
Moři.
II.
Moře! Tys mi dalo sílu k žití, tys mi řeklo, abych šla zas k práci, a když srdce bude jiným bíti, krev se z ran mu jako mlha ztrácí. Ještě vidím tvoje modré vlny, jak ty velké lodi na nich plují, a tvůj lazur nebeských hvězd plný, když se s nebe v tobě rozsvěcují. Do snů šumí tvoje vlny ke mně, ještě cítím tvojí vůni slanou, ještě slyším zněti v bouři temně vlny tvé, když lvice k boji vstanou. Ještě vím vše, jak mi tenkrát bylo, když tam kleslo s nebe slunce rudé, a když duší mou jsi tryskla, sílo, a mým srdcem, že zas žíti bude. 96 S Bohem, moře, v mnohém okamžiku nesmírností svou mi zašum poutí, ohluš vlnou velkosti ston vzlyku, že přes bouře, utrpení, boje, jak jde za vlnami vlna tvoje – – dál se musí plouti, plouti, plouti! 97
Vlaštovky.
II.
Co všecko vidí vlaštovky, když k lazuru si vzletí, když pod střechami hledí z hnízd a na celý svět ze sta míst, hned na nebi, hned na zemi, hned vysoko, hned nízko, jak drsnou cestou – růžemi, vždy srdcem srdci blízko, když vzletí, co všecko vidí vlaštovky! Co všecko slyší vlaštovky! Sto tichých proseb žitím, hovorů, plných radosti, slz odříkání, milosti, nadšení záchvěv bouřlivý, pout smutné, temné znění, i tajemný sen zářivý a všemu odpuštění, ach, žitím, co všecko slyší vlaštovky! 98 Co všecko vědí vlaštovky, co všecko padá k srdci, co neví jeden o druhém, co v noci spí a žije s dnem, co se sluncem jen zapadá a s ním jen zase vzchází, jak těžký boj se ukládá, když duši cestu razí i srdci – – to všecko vědí vlaštovky. A protože to vlaštovky vše vidí, slyší, vědí, já hledím, k nim, jak lítají a poslouchám je po tají, co zůstalo jim na křídlech, a co k nim s nebe padá. Vše zachytlo se v mojich snech, já z duše řekla ráda, co vědí mé vlaštovky, mé vlaštovky! 99 OBSAH
S vlaštovkami3 Ty, půdo česká5 Kdo může řeku zastavit6 Nač by ti byla7 Zapomeň8 Pověz mi9 Na Krasu I.11 Na Krasu II.13 Na Krasu III.14 Má zlatá16 U moře17 Jižní cesty19 Ve světě20 Česká píseň22 Dno moře23 Pod nebem a pod sluncem24 Byla tichá, jarní noc25 Ach, nebuď smuten26 Čím jsem tobě byla27 Stavby29 Když mi moře šumí32 Kvete růže33 [100] V modré, tiché moře34 Naše malá bárka35 Mezí stěžni36 Nad mořem38 Na tvoje rámě39 Jižní sloky40 Nevěř více41 Lesům českým42 Viděla jsem z blízka44 Nad Prahou45 Nemysli si46 Odejdi47 Ty se mýlíš48 Hubičky49 To mi moře povědělo50 Nic si z toho nedělej51 Jen jednou52 Nad chaloupky53 Souterrain54 Pokácený les57 Hvězdičky na nebi59 Bratru Antonínovi60 Říkej, že již jaro není63 Chci tě míti65 Co je svět66 Až budem stál spolu67 Třetí jaro68 Pojďme spolu69 Ať to dřímá70 Ty květy sem71 Zavolám do lesů72 Utrhnu ti růži73 Kytice růží74 Oleandry75 [101] Vlaštovky I.77 To zdá se jen78 Tak jako moře80 Nad námi nebe81 Palácům I.82 Palácům II.84 Chcem svobodu85 Padlo nám na hlavy87 Když zabloudím88 V před89 Moři I.91 Práce92 Lampička94 Daleko95 Moři II.96 Vlaštovky II.98
E: až; 2004 [102]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: I+102