Bratru Antonínovi.

Bratru Antonínovi.
Ty hochu zlatý, s vlaštovkami jsi dávno uměl hovořit, když na pavlači s tebou samy svůj střežily si skrovný byt. Ty stával jsi tam v zanícení a hleděl vzhůru, vzhůru jen, jak zalétaly v modro denní a vracely se v tichý sen. Ty chránil jsi jim hnízda malá a počítal jsi mláďata, a věděl’s kolik mušek dala jim stará křikem dojata. Ty poslouchal jsi zbožně denně vlaštovek šepot před spaním a plný dum a roztoužené jsi klesal v milý soumrak s ním. 60 Ty život jejich znáš snad než,lépe než bouřný život člověka, co do srdce vln jemu tepe a jde a žádná nečeká. Tvůj pohled vzhůru obrácený víc k nebi zří než ku zemi, jak tušil by, kde víc je ceny, kde nezraníš se růžemi. Tam vlaštovek se chvějí davy a ty jich plné srdce máš, dřív lítaly kol tvojí hlavy, teď – ještě blíže, hochu náš! A jaro, jaro jimi letí tvé mladé, čisté duši vstříc, na každé květem bílé sněti pohádku tobě čarujíc. Co ty jsi žil, to povíš všecko vlaštovce malé docela, tys myšlénkami ještě děcko, kol něhož – ona letěla. 61 A něco zbylo z jejich letu ti nesmírného na duši: ta volnosť, volnosť proti světu, jež sama sebe netuší. 62