Moři. II.

Růžena Jesenská

Moři.
II.

Moře! Tys mi dalo sílu k žití, tys mi řeklo, abych šla zas k práci, a když srdce bude jiným bíti, krev se z ran mu jako mlha ztrácí. Ještě vidím tvoje modré vlny, jak ty velké lodi na nich plují, a tvůj lazur nebeských hvězd plný, když se s nebe v tobě rozsvěcují. Do snů šumí tvoje vlny ke mně, ještě cítím tvojí vůni slanou, ještě slyším zněti v bouři temně vlny tvé, když lvice k boji vstanou. Ještě vím vše, jak mi tenkrát bylo, když tam kleslo s nebe slunce rudé, a když duší mou jsi tryskla, sílo, a mým srdcem, že zas žíti bude. 96 S Bohem, moře, v mnohém okamžiku nesmírností svou mi zašum poutí, ohluš vlnou velkosti ston vzlyku, že přes bouře, utrpení, boje, jak jde za vlnami vlna tvoje – – dál se musí plouti, plouti, plouti! 97