Ve světě.

Ve světě.
Jsou v světe místa přehrozná, jež určil člověk člověku, skvrny, jichž každý nepozná, leč věkem tmí se do věku. Žaláře tmavé jako hrob, ach tmavší, neb v nich život mřel, v nich člověk různých dnů a dob z ran otevřených krvácel. Do vlhké země slzy skryl, vzdech, jenž se s hrůzou zamlčí, na tvrdých stěnách nehtem ryl svůj osud – lebky umrlčí. Nepřišel nikdo ven z těch míst, jenom když smrť ho spasila, a to šel jistě svatý, čist, a hvězda vstříc mu svítila. 20 Jho mnohé s sebou člověk táh’ na boží zemi v žití svém. tma, okov, plíseň ve kobkách mně zdá se všeho symbolem. Kles’ člověk stokrát utýrán, a naší doby velký svit má zbylé jizvy oněch ran povinnosť svatou – zahojit. Má zvedat kleslé, k světlu vést a prací léčit blud a hřích, rozsvěcet čistou záři hvězd nad mnohé hlavy nešťastných. Tak jenom člověk zvítězí sám nad sebou a pro sebe, a přetne všecky řetězy, jež zemi dělí od nebe. 21