Pokácený les.

Růžena Jesenská

Pokácený les.
Jak po bitvě tam leží v odmlčení, vzkřiknutí hrůzy ještě v korunách ty stromy v mrtvém, bezbolestném snění, červánků na ně dolů prší nach. Co v jejich domov zabloudilo citu, jak udílely mnohou útěchu, již ssály v nocích jasných ze blankytu a nadýchaly třásní do mechu. Kam všechen zpěv se poděl, jenž tam sníval, kam vůně ambra, tisíc šepotů, kam lásky záchvěv, jenž se všude skrýval, a nesčíslných, drobných životů. Podťato všechno! V hroby umlčeno sta hlásků, vajíček a taje hnízd, co křídel zlomeno, co zaplašeno, jehličí vadne, dávno zvadnul list. 57 Nehybné ticho, jako po zápase, jenž předcházel a dlouho netrval, nad pokáceným lesem v smírné kráse jak nad hrobem čist – tiše měsíc plál. 58