Pokácený les.
Jak po bitvě tam leží v odmlčení,
vzkřiknutí hrůzy ještě v korunách
ty stromy v mrtvém, bezbolestném snění,
červánků na ně dolů prší nach.
Co v jejich domov zabloudilo citu,
jak udílely mnohou útěchu,
již ssály v nocích jasných ze blankytu
a nadýchaly třásní do mechu.
Kam všechen zpěv se poděl, jenž tam sníval,
kam vůně ambra, tisíc šepotů,
kam lásky záchvěv, jenž se všude skrýval,
a nesčíslných, drobných životů.
Podťato všechno! V hroby umlčeno
sta hlásků, vajíček a taje hnízd,
co křídel zlomeno, co zaplašeno,
jehličí vadne, dávno zvadnul list.
57
Nehybné ticho, jako po zápase,
jenž předcházel a dlouho netrval,
nad pokáceným lesem v smírné kráse
jak nad hrobem čist – tiše měsíc plál.
58