Moři.
II.
Moře! Tys mi dalo sílu k žití,
tys mi řeklo, abych šla zas k práci,
a když srdce bude jiným bíti,
krev se z ran mu jako mlha ztrácí.
Ještě vidím tvoje modré vlny,
jak ty velké lodi na nich plují,
a tvůj lazur nebeských hvězd plný,
když se s nebe v tobě rozsvěcují.
Do snů šumí tvoje vlny ke mně,
ještě cítím tvojí vůni slanou,
ještě slyším zněti v bouři temně
vlny tvé, když lvice k boji vstanou.
Ještě vím vše, jak mi tenkrát bylo,
když tam kleslo s nebe slunce rudé,
a když duší mou jsi tryskla, sílo,
a mým srdcem, že zas žíti bude.
96
S Bohem, moře, v mnohém okamžiku
nesmírností svou mi zašum poutí,
ohluš vlnou velkosti ston vzlyku,
že přes bouře, utrpení, boje,
jak jde za vlnami vlna tvoje – –
dál se musí plouti, plouti, plouti!
97