Náhrobek.
V dlouhé zimě hlava dlouhé sny přesnila,
k Dunaji se vzletná duše uchýlila,
kroužila koleso veliké a volnévolné,
v raz,raz jak skalní sokol, v raz,raz jak ptáče polné.
Obletěla Slovač, a její oblety
nesly ji v tatranské zkamenělé světy,
kde slovenská žalosť v roklinách se skryla
a kroniku stalet do kamene vryla.
Obletěla pěkná, daleká údolí,
pozřela, jak bědí statečný syn holí,
jak máť v dítko retem ohníka nakladla,
by zpěvná jásavosť z dušky mu nepadla.
Obletěla meze slovenské zemice,
přinesla v památku sta perel do líce,
obkroužila tajno ty slovenské hroby,
nesnesla píseňky, snesla jen žaloby.
Vždyť slovenská sláva v hrobě Tater skryta,
na velkém náhrobku trápení jsou ryta,
a kdo čte, co tady psala času ruka,
pozná, čím mu hlava a čím srdce puká!
49