Cymbál a husle.
Jaj, ten cymbál a ty husle kterak zvučno vábí! kdo je zaslech, ten se více z touhy nevystrabí, tomu srdce zachvěje se jako lístek břízy a z hrdélce povzdech žalný více nevymizí. Jaj, ten cymbál a ty husle stálá kouzla robí, citům nebe otvírají, upomínkám hroby; v ňádra padají jak hvězdy podivné jich zvuky, že kdo vrahům dýku chystal, vypadne mu z ruky! [9] Jaj, ten cymbál a ty husle ozvěnou kdy hlesly, rázem srdce s hlavou jaly, do Karpat je nesly; však tu z bědných chatek z nova zoufanlivě výskly, dýku, co prv z ruky padla, zase v dlaň mi vtiskly! 10

Touha po Slovensku.
Hle, k břehům Váhu letí čápů sbor, i já chci s nimi v krásné sídlo hor. Chci obejmouti podtatranský lid a z jeho zpěvu čerpat mír a klid. Chci spatřiť hronských krajů milou tvář a na ní ráje ztraceného zář. Chci znáti prorvy skal a srdcí lad, a hrob, kde Slovák pro svobodu pad. Chci zříť, jak z věrných očí zírá ven lidského štěstí nedosnělý sen, chci prchnouť na čas vášním světa všem, chci býti zase šťastným člověkem. 11

Pozor na křidélka.
Mé píseňky malé, kdeže vy jste byly? Ze slovenských járků čerstvotu jsme pily. Kryly jsme se tajně v tom slovenském šeru jako ty myšlénky v božím desateru. – Proč jsme do bohatých krajin neletěly? Z Nitranska jsme k srdci mnohem blíže měly. Však jsme netoužily k slunéčku vysoko, raděj jsme bolestem pohlížely v oko. Za hvězdici jakous věru jsme nelítly, my jako světlušky samy sobě svitly. A třeba jsme nocku v slunko nezjásaly, přec jsme stopou zlatý proužek zanechaly. Nu, teď jsme se nazpět k domovině daly: pojďte, pozírejte, co jsme nasbíraly! Tím vám osvítíme jizbičku do kola jako zářným okem bílého sokola. Nebeřte však v ruce, vidět-li nás chcete, ať pel s křídelek nám zlatý nesetřete! 12

Hody krás.
Znášli ty Slovensko? popatři do kola, to jsou všech krás hody u rodného stola! V čele zpěvnosť troní, polostínem krytá, gazdině to dvorná zdraví tě a vítá. Na pravo milota údolí a tání, podál milý úsměv černovlasých strání. Oproti slunéčko v přenádherném šatě, ze zlata má všecko od hlavy až k patě. Na hlavěnce drahá parta se mu skvěje, všemu štěstí nese, na co se usměje.– Chaloupky s lipami sedly po bok hory, by o dávném mládí vedly rozhovory. 13 Výše do půl kola hrdé Tatry sedly a temena sivá v nebes klenbu zvedly. Bílí oblakové starce Karpat zdraví, jasno jim děkuje Ďumbír holohlavý. Dvorně kapí smeká, na raz usmívá se a na šedou hlavu dává kapí zase. – Hle, i prostota zde; plna srdečnosti cymbalíkem baví rozblažené hosti. A pod baldachýnem – tu teprv radostí! Ptactvo milo pěje spito líbezností. V pohárech se kolem upřímnosť podává, a v koutku z kolísky mladá sláva vstává. 14

Není divu.
Šumná Slovačina jako ta dívčina miloučko zakvítá, jak když slunko svítá. Její očka žárná jako nočka jarná – a do kola z husta růžemi obrůstá. Což divno, že krása na čele i rtíku, když ji slunko z rána koupá v lubovníku. Aj, proč že by věru překrásnou nebola, když ji nebe denně slíbá kol do kola! – 15

Různé dojmy.
Přijechal jsem skor Slovač shlédnouť s hor, čilo jsem vystoupil na Kriváň – v raz oko se zjásalo, zrudla skráň, však prs? – ach, prs byl chor! Kraj to pěkný, juj! Bůh ho opatruj! kolem do kola samý skvost, ach jenom chlebíka není dosť, a lid ten není svůj. Není, není – žel! vrah mu nadešel, jak číhař ptáče to ulapil, do horské, chudičké klece ho skryl, by k veselí mu pěl. Obehnán a skryt, ubohý ten lid – hory – toť slávy veliký rov, bouř – pohřební píseň je beze slov, blesk k rakvi světla skyť. Proč Slovák ten trest tisíc let má nésť? věru, již bylo by času dosť, by pán bůh mu odeslal na milosť konečnou lásky zvěsť. 16

Uvězněné ptáče.
Slovač kdo přezírá s temena Kriváně, tomu srdce hoří, tomu planou skráně. Radostí i smutkem oko se zarosí, když tu čarnou krásu srdci darem nosí. Ó jaká to rozkoš! Políbením zory tak jako by v zlatě koupaly se hory. Krásné to, však krašší v slunka plném jasu tiše pozírati skrytou srdcí krásu. A přec to Slovensko klítka jenom malá, v kterou černá zloba Slovač usvírala. Hle to čarodějné ptáče, chudošaté, vetchá křidélenka, ale písně zlaté! 17

Na dobré planetě.
Slovensko, milko má, kdy tě zem počala? „Když modrá obloha zemičku objala.“ Slovensko, štěstí mé, kdy jsi se zrodilo? „Když zlaté sluníčko po zemi chodilo.“ Slovensko, duško má, kdože tě kolíbal? „Stříbrný měsíček čelko když políbal.“ Slovensko, srdce mé, což se tobě zdálo? „Že se hvězdičkami nebe obsypalo.“ Slovensko, písni má, čím tě napájeli? „Tím mléčným jarčokem, oblohu co dělí.“ Slovensko, dítko mé, čímže jsou tě křtili? „Perlami, co z rána travičku pokryly.“ 18 Slovensko, vílo má, kdože byli hosté? „To hejno kuřátek, co při ránu roste.“ Slovensko, zlato mé, co ti zavázali? „Zpěvánky a lásku do peřinky dali.“ Aj, do jaké križmy zavinuli tebe? „Z vlny těch beránků, co spásají nebe!“ A jakáže byla povijanu stuha? „Aj, byla překrásná sedmibarvá duha.“ Jaj! moje Slovensko, na krásu těch darů po celičkém světě není tobě páru. Však jestli pak také srdénko tvé poví, kdo ti do koupelky penízek dal nový? Ach žádný, pražádný, zapomněli na to, ach, snad celý život budu nebohato! – 19

Učiněná píseň.
Na Slovensku, bože, jaká divná věc, všecko písně zpívá: každý kaménec, písně zpívá horstvo, bystřin perlotok, písně blýskají se v tůni skalních ok. Písně zpívá v lese nejoutlejší dřík, písně hvízdá listům ostrý seveřík, až si v oraništi v čilý, skočný chvat nahoru i dolů počnou kolovat. Ba tady je písní i těch vločků sníh, písní sivý mráček, na západ co tíh’, písní štíhlá postať, písní oblá tvář, písní rudá ústa, písní očí zář. Písní je tu světlo, písní je tu vzduch, písní je tu víra, písní je tu bůh, písní jemné srdce, písní sladká řeč; všecko písní, všecko – škoda, že i meč! – 20

Slovenčina.
Jaj, ta řeč slovenská – horský pramínek, vínem žíznivému, pro chorého lék; útulná jak věrné dítě k matce, když se troudí – a jak krásná, když v zpěvánkách z plné duše proudí! Ach, ta řeč slovenská víl překrásný roj, slunéčkem je protkán bělořasný kroj, stejnoměrem vystupují z křišťálného toku, na rtu plno sladkých žertů, plno slzí v oku! Ach, ta řeč slovenská úměrnosť i lad, každé její slovo vůně plný sad; v přitlumeném povzdechnutí bouř tajemných přání, ale dvoje nebe lásky v bočkův objímání! 21 Mátě slovenčina plnou, milou tvář, jako máť Kristova nad hlavěnkou zář, je průsvitná jako rosa v liliovém loži, a tak hluboká i čistá jako slovo boží. Ach, ta slovenčina – svatá řeč, to vím, ta jazykem věru není světovým, jestli se však v nebi anděl zpěvem bohu vděčí, nesmí on mu jinak zpívať než slovenskou řečí. 22

Slovenská píseň.
Ta slovenská píseň líbezná i hravá ona má křidélka pěkná třepotavá, od věku se rodí bez času a doby, v kukli jak motýlka příroda ji robí. Vzletne, zatřpytí se, věčněvěkův nová, na pestré šiřici zlaté runy chová, a kdo čísti umí, co tu všecko stojí, samou líbezností srdéčko opojí. Opojí srdéčko, hlava padá v dlaně, a podivný buchot tepeří mu v skráně, rozvlněná ňádra víc se neutiší, kdo ji jednou slyšel, ten ji věčně slyší! 23

Kéž by!
Od temene modrých Tater až k zelené hoře po galánsku pružno, čilo zlatou nožkou poskočilo bělučičké zoře. Slunéčko už očkem střílí, pěknou dobu věstí, už se nese na poledne... ó kéž bych se, nežli sedne, k němu mohl vznésti! Eja! kéž by vůle moje křídla na se vzala, by s ptáčaty v šumném chóru duška moje při obzoru čilo zazpívala. Obkroužil bych kraj povážský, pozíral bych dolů, kde Kysúca, pěkná voda, vlaží hnízda skálorodá slovenských sokolů. Poprosil bych já to slunko: Postůj věru málo, jen co bysi z jasna oka hrstku růží u domčoka v sádek nasypalo. 24 Stůj, pokud bys v oblok robám nesneslo proud krásy a nezžehlo jednou ranou sílu v světě neslýchanou v srdcích naší chasy. Pokud bysi nezrobilo pro slovenské ženky plátno jemně zlatotkané, na ručníčky cifrované i ty košulenky. Pokud bysi v proudech ohně nezrobilo meče a svou nemetalo zlobu na každého, kdo v porobu Slovensko mi vleče! 25

Šumní bojovníci.
Za ubohou Slovač nebojuje žádný, jen z hloubky srdénka zpěváneček ladný. Ozveli se v sadě, každou větví kníše, jestli ve světlici, bolesť v ňádro píše. Ozveli se v dolci, kvítečka poděsí, každému na očka slzičku pověsí. Ozveli se v holách jak nouze raketa, tisíc jisker metá do širého světa. Ozveli se v lese, mlází zachvěje se a samé jehlice bolestí svých střese. A hlalol do kola daleko se čeří: jsouť zpěvánky naší slávy pionéři. 26 Třeba zadumáni, přec junáci hlaní: brněním jim krása a myšlenka zbraní. Jaj, ty odeženou smrti náběh prvý – ten nežije v světě, kdo jich četu zdrví. 27

Slovenské zpěvánky.
Slovenské zpěvánky, jaká jste vy ptáč? když se ozýváte, nutí mne to v pláč; zalejí se oči, srdce prorve ston, až ty slzy stekou v líce na pokon. Aj, kdože to zrobil? mluvte, prosím vás, kdo do tolik smutku tolik vložil krás? kdo ten čistý jarček žalem ukálel, kdo ten jedný beljan mezi kvítka sel? Aj, kdo jiný, bračok?... však ty také víš! Ten, co utulil se v naši rodnou chýš, ten studénku zpěvu hněvem zakalil a tisavé hlávky v bědnou červeň zbil! 28

Pán bůh požehnej!
Věru mně na mysli ustavičně tane to moje Slovensko nebem malované. Pěkná je to paní, zpěvná hospodyně, maloučké děťátko kolísá na klíně. Oj, se nezrodilo na té zemi naší takové od doby betlémských salaší. Dlouho na děťátko mamonka čekala a prázdnou kolísku v žalu kolísala. Dlouho kolísala skrvavenou pěstí a pláčem klonila hlavěnku k pelesti. Trápením zaspala, procitla nadějí; už hejčkají dítko bílé ruce její. 29 Pěkně prospalo se, očka šumně září, a lúbko mu sedí v důlečenkách tváří. Oj! děťátko zlaté, silno buď a zdrávo, malý mesiáško, domorodné právo! Narosti jen statně bez chyby a laty; požehnej tě pán bůh, Ježiško náš svatý! 30

Pěkný zpěvník.
To Slovensko milučičké zpěvníček je zlatý, od sta let už poděděný bez vady a laty; každý lístek jen se mění, píseň k svému potěšení píše veň Duch svatý. Každé srdce lístek jeden – jaj, to pěkná kniha, žal i radosť, jak co přijde, lístky čte a zdvihá; tu veselosť v hodokvase, tamo hejno smutků zase, jenom se to mihá. Ten zpěvníček, divný věru, kolískou je bolu; v ní tak mile kolísává kvítka svého stvolu – v sladká slova obléká je, až blaženství s mírem hraje čelek na přestolu. Zapláčouli, hned těch slzí čeleď průsvitavá do perliček promění se, ňádrům zdoby dává: hned jsou plesem bědné kvilby. Aj, kdo v ráji smuten byl by, bůh kde zasedává? 31

Čím dál tím hůř!
Tam se Hronec kmitá v šeru, slovenský to junák věru, šumný, dříčný, plný zdraví – od paty, až kde se hlaví. V rokytné se šatí mlází, stříbrem na vše strany hází jak gajdošům zeman, spoře, jako javor listím v hoře. Není stříbro, čím on mrhá, tisíce to slzí vrhá: že ne bídám našim konec, proto pláče šumný Hronec. Tisíc let mít slzy v tváři! tisíc let, to pěkné stáří! Z těch na tisíc nových máme, ruceli si nepodáme. – 32

Trenčanské chaloupky.
Pramaloučké chaloupečky kol trenčanských strání, že bysi ta okénečka zakryl svojí dlaní, že bys mohl nízkým kochem hleděť ke kozubku, ba že bys ji odnes každou jak ořešnou slupku. Jdešli kolem po záprsni a stanešli v kroku, mile na tě mendel dětí hledí při obloku, baculatá líčka kryjou prsténcové vlásky, v ústkách plno usmívání, v očkách plno lásky. Avšak hlasli zvonkový tě do jizbičky vloudí, zjásá se ti před očima, ba i v ňáder hloubí: všecko se ti k srdci tiskne, všecko se ti líšká, plna přísloví a hádek je ta malá chýška. 33 Tu pojednou na tě svitnou tak čarovné oči, že se v raz jak mlýnský kámen tvoje hlava točí, a zdraví tě tak dojemně růžovitá ústa, že myšlence po křídélci z obou stran vyrůstá. A ta letí domů, zpátky, plna sladké ťarchy, jako sivá holuběnka Noemovy archy: kéž okénce jenom chutě každé otevře se, vždyť nadějě olivovou ratolístku nese! 34

Zlá příčina
Smutíš v šeře, plešatý Ďumbieře, pročže smutíš? Čelo se ti mračí, co ti nitrem kvačí, cože kutíš? Zřel jsem já tě: v rozpuštěném zlatě byla hlava, či ji rvali v noci hromovi otroci do krvava? Či houf supů děsně na potupu, bačo šedý, rve srdce neklidné, že vadne a stydne v sivé ledy? „Ba ne, brate! svornosti nemáte, v té jste planí; jí kdy byste svitli, pryč by sněhy lítly z těch mých skrání.“ – 35

Nepohnutě.
Stojí hory v polokolu, zamořeny v divném bolu, a z těch sivých horských očí kalné slzy tekou dolů, vzmáhají se do peřejí, rejí ňádra, plece rejí, haditě se točí, žalují, kam kročí. Jakže slzy by netekly? hrmavic se hory lekly, jež vedeny zemětřasem, bleskem v temena jim sekly; sivé hlavy porubaly, v divoký se tanec daly, jaty hněvu ďasem – strašily svým kvasem. Odkud přišla bouře s mraky? Aj to úmor jedozraký pomstou dme se, vraždu nese, na Tatrance, na Slováky; vzal ji z prsu Maďarova, loupí, hubí, ničí znova; Slovák nepohne se ani v tomto děse. 36 Vstoupí na ty torské mury, zahlaholí hněvně s hůry, že upadnou na své tváře hrozné pýchy dravé stvůry; zvrhne povoz Ježibaby na neřestí samoraby, utká ony lháře – konec bude sváře! 37

Vzácná skrýš.
Čarodějná Slovač krutá pouta vláčí, ale rozkoš vzdýchá, zpěvem tone v pláči, a kam z nebeského očka perly sroní, jako jasný zvonek o kámen to zvoní. Přijdi v Tatry, světe, poslyš, pozři na to: jsou ty drobné slzky roztopené zlato; to když z výhně prsou po krůpějích padá, v tónu hebkou skrýši žalby svoje skládá. 38

Rozdíl.
Jinak v horách, jinak v pláni, v horách žebráci a dole páni, a když bouř chce kraje postrašiti, vystoupí si na temena strání k divokému sténání a vytí. Zaplačíli v horách dívky sivé u Paroma v práci otročivé snášejíce po geletkách vodu, hned se strachem malá chýška kýve, s bystřinou že musí ku pochodu. Jinak v pláni – tam jak v prostřed ráje na rovinách samé zlato zraje, tam vše rovno jako v bibli řádky, místo bouře větérec tam hraje a tká slunko s vůní na pohádky. V plánili se ženky mračné staví, v bílou plenu zavijou si hlavy, ale mladší, než se slunko zhasí, krásných čelek pásek zlatoplavý pokladájí na bohaté vlasy. Zříli to však Parom, smračí skrání, zamumrá i do práce je shání, šlehne do nich na raz žhavým bičem, a ty odeplaví v zalívání, co zrobila horská tuhosť rýčem. 39 Ženky nosí, pot se lije s líce, záhonečku nemá pole více, jeden za druhým sjel smutně dolů, holy do čista jsou kopanice, jako deska skloněného stolu. Věru stolu, s něhož chleby spadly, který zorať nelze ani rádly, který vždy se k jedné straně páčí, jako žebrák, když oud pozbyl svadlý a dřevěnkou smutně k hrobu kráčí. Jinak v horách, jinak v pláni: v horách žebráci a dole páni; snad až moře časů příboj chopí, spatří Slovák s temen oněch strání, jak ty vlny hlavy vrahů sklopí. – 40

Na úsvitě.
Ba je na Slovensku dne půl, noci půle, polou ještě bázeň, polou juž ta vůle, noc uběhla polou křídlem netopýrů, ale o dni teprv polovice chýru. Ani ne blesknavo ani tma jak kdysi, ale do červánků s nocí den se mísí, jako se mísívá s bílým vínko rudé, ani do krvava, ani barvy chudé. Ani jako zima ani jako léto, ale tak u prostřed je v Slovači této, ani cit nestydne ani se nespálí, kvete, jak když poupě z pola se odhalí. Tak se nocka sivá s dnem objala milo, že zorničce nad tím do třepotu bylo, tak si ruce daly v jemném srdcí hnutí, jako když se s pláčem setká zavýsknutí. Jak když junák líbá stařečkova ústa, jako když děvčátko na pannu dorůstá – polou ještě spánek, polou juž to bdění, tak jako to bývá k ránu v probuzení. Jaj, a tím zášerem sladkých ňáder síla slovenské zpěvánky krásně odkojila: polovic v nich nářku, půlka veselostiveselosti, a kdo uslyší je, vyrůstá radostí! 41

Chudý kraj.
Chudý chotáriku, plný vyskytí, bída chléb podává z černé misky ti, nouze kámen sbírá z malých kopanic, otčímem tu pánbůh, neposkytá nic. Květ zde žádný, sotvy sem tam klokoček, oranici vezmeš do pár hrboček, úrodu by za den střeček v kutík snes, a slámu by chlapčík sebral do kapes. Smutno, kol do kola samý chladný stín, ze strany sem vrhá horstva tuhý klín, snad tu sečen ukryt, aby ráz co ráz na osení dýchal bílý sříň a mráz. Hoja! můj chotáre, vím co udělám: šablu po Jiskrovi zlatou vyhledám; jak se bude šabla v slunku ligotať, bude padať dolů štěstí v jeden chvat. Bude padať dolů jisker na tisíc, že jich věčné slunko nemůž dáti víc; z každé jiskry bude teplý jarní den, až se v ráj promění chudý chotár ten. A nasypu šablou jinou pěknou věc: odvahu i sílu zpěvných do srdec, aby z nenadání z nových jisker těch zlaté kruhy zplály v nekonečný běh. 42 Až ty jasné pasy Slovač oblapí, procitne ta síla, která v Tatrách spí: potom bude bědství jalový jen chýr a z těch neboráčků samý bohatýr. V síle, brati, ukryt Jiskrův zlatý meč, jedno srdce máme, jednu sladkou řeč, mějme jednu vůli, buďme jeden rek: zaroste nám štěstím každý chotárek! 43

Královna.
Slovensko, sestřičko, kdož se ti vyrovná? vím, tys začítaná překrásná královna. Však ta mamka země zrodila tě v žele, s žeravým sluníčkem na unylém čele. Jaj, ten ohník boží, jaká je to krása, jím temeno Tater rudým světlem jásá! Ó, ty sivé oči! Koho ta poraní, roztoužen by umřel tamo na Kriváni. Ústa purpurová – ta když písně pějí, city a myšlenky v plň se rozvíjejí. Vím, že hněv a pýcha vrhly tě v porobu a sličnou královnu zroniť chtí do hrobu. 44 Jaj! však přijde šuhajšuhaj, jeho lásky síla vysvobodí tebe, stvorca roztomilá! Potom vás už závisť z domu nevyplaší – jaj! kéž mohu býti při vašem sobáši! 45

Náhrobek.
V dlouhé zimě hlava dlouhé sny přesnila, k Dunaji se vzletná duše uchýlila, kroužila koleso veliké a volnévolné, v raz,raz jak skalní sokol, v raz,raz jak ptáče polné. Obletěla Slovač, a její oblety nesly ji v tatranské zkamenělé světy, kde slovenská žalosť v roklinách se skryla a kroniku stalet do kamene vryla. Obletěla pěkná, daleká údolí, pozřela, jak bědí statečný syn holí, jak máť v dítko retem ohníka nakladla, by zpěvná jásavosť z dušky mu nepadla. Obletěla meze slovenské zemice, přinesla v památku sta perel do líce, obkroužila tajno ty slovenské hroby, nesnesla píseňky, snesla jen žaloby. Vždyť slovenská sláva v hrobě Tater skryta, na velkém náhrobku trápení jsou ryta, a kdo čte, co tady psala času ruka, pozná, čím mu hlava a čím srdce puká! 49

Slovenská víla.
Ta lípa slovenská krví zalévaná! dřív ji zalévaly červánky za rána, teď ji ovlažuje očí jarček sporý, dříve ty bystřiny narozené z hory. Nepučí, nekvete, dnem nocí se troudí; její víla zpěvná v dálných horách bloudí, ne v oblačné říze, jen v bílém rubáši, porubané slávě pověsti donáší. Nenavštíví města, jenom sem tam vísku; neviděti po ní žádné stopy v písku, žádné po stezičkách, ba kady se nese, ani kapky rosné s trávy nesetřese. Ta slovenská víla, tak se tajně loudí jako sen, když v kraje myšlenek zabloudí; tu tam se ukáže, cestičku si zhatí – z rána beze stopy – bůh ví kam se ztratí. Kdy as zkvitne lípa, co nám vílu kryla, kdyže v květu bude, jako dříve byla, kdy zeleným šatem zase oděje se a svou hlavu sličnou v oblaka povznese? – Neste mne, myšlenky probdělých mých nocí, neste mne té zvadlé lípě ku pomoci, nebo se urobte, každá na meč žhavý, a zaplašte bleskem úmor a mrákavy! 50

Já jsem huslař.
Já jsem huslař přeubohý, nemám jen tu hřívnu, a přec všudy se mi daří, kam širákem kyvnu; kam paličku poodložím, trávník pučí květem, a když slačík strunky hladí, radosť letí světem. Mé píseňky polní kvítí, ono ňádra zdobí, děvčata z těch sladkých zvuků pérečka si robí; nedbám věru o nikoho, třeba bez osochu, je v kytici do zajista plných květů trochu. A v každičkém takém květu pohár šumné vůně, by se těšil, kdo na lásku v srdelénku stůně; by se těšil, komu slzy napadaly k líčku pro tu milou, milučičkou naši svobodičku. 51

Jindy a nyní.
Smutno na Slovensku, veselo bývalo, každičké kvítenko zpěvánky dýchalo, a každičký ptáčík zpíval samou vůni, a to vše zapadlo, jako kámen v tůni. Oj, ty živá kráso, kam jsi se poděla, co jsi na kriváňském stolčíku seděla, co jsi zlatohlavem ovíjela hory překrásno za bílé i večerní zory. Ach, všecko jináče, kvítečka povadla: jedna srdce chorá a druhá odpadla, drobní ptáčikové vůní nešveholí... Slovač ochořela, srdénko ji bolí. A ta živá krása do Kriváně klesla, že máť krev sokolí v rod havran přenesla, proto neprostírá zlatý závoj kolem, že syn vrahům slouží za oteckým stolem. Bože, ó můj bože, kdože to napraví, kdo Slovensku smyje skvrny šedé hlavy? kdo napojí slávou jeho srdce smedné, kdo je na královský stolec zase zvedne? – 52 Jaj, to hovor planý, na koho čekati, když každému mžikem storáz umírati? Tomu nepomůže mocná ruka boží, kdo za svoji matku život nepoloží. A kdo v poctivosti Slovač nechce znáti, lépe jemu, jestli v kámen se obrátí, a kdo nechce býti na pomoci zplna, líp, když zachvátí ho krevných časů vlna. 53

Roztoužení.
Rád bych ještě viděl do nebe ty dvéře, kde máť Nitra k prsu synka Hronce béře, vždyť mi tam rozkvetla modrá fialočka, a teď pro ni pláčou bezhvězdnatá očka. Rád bych věru ještě viděl domov zlatý, ty mohutné hole a těch bystřin chvaty, i ta mořská oka, nebeská zrcadla: ach, vždyť do nich moje pěkná mladosť padla! Moje mladosť pěkná na dně plesa sedí a sivou zornicí vzhůru k vrchům hledí, jen za teplé noci promne sobě oči a lehoučkou nožkou z jezera vyskočí. Pospíchá k salašům, v koliby a stánky, touží poslechnouti miloučké zpěvánky, přání přebolestná v srdéčku jí bijí a čtou v zlaté knížce jarních melodií. Čeká i poslouchá, poslouchá i čeká, jak skřivánek radosť v píseňky obléká a jak to, co zpívá z malinkého zobce, v přemohutné ňádro ukrývají kopce. Sedí a poslouchá, ba neduchá ani, učí se od pinky zpěvánek skládání a srdéčko svoje bílou rukou stiská, když na fujarenku v šeru drozdík píská. 54 A za bílé zory obezírá holí, zkad letí k dostřehu královští sokoli, až k jarčeku hledí, co se déře z klestí a šumným raménkem lůžko sobě pěstí. A za rána smutně očkem se obrátí, by zřela jak Runa čela vrchů zlatí a jak Slunečnice – slunci k pouti světa – na dalekou cestu tisíc růží metá. Na hory pozírá, na hole a brala, kde naše svoboda přetěžko zaspalazaspala, a zas na podstěnky domku se zahledí, kde stará chudoba ve dne v noci sedí. Ach, všecko se táhne, kamo si ulahne, a já nezřel domov věru časy drahné, a třeba tam konec chleba i života, všecko mi nahradí jedné písně nota. Ach, jakže mne dlouho hory loučiť budú? již ta moje mysl plnička je trudu; srdce moje pláče, duše ochorala: tak se mi ta Slovač do srdce vřezala! 55

Útěcha.
Netrap se, netrap, duše má, že jsme obrostli horama: Přec je Slovensko pěkný svět, krásnější nikde nevidět. Po skalách nebe z mořských ok zírá jak z tvých, můj berančok! V těch je vodička přečista, jak boží slovo dojista. V horečkách, v květech, na mechu vzrůstají písně z povzdechů. Těmi ovijem při času srděnka v sladkou okrasu, a jestli někdy ochoří v píseňkách ať si hovoří! 56

Slováčkovo loučení.
Vedla mne matička z Bánovců k Machnáči. Pojdi, duško moje, vzhůru slunko kráčí. Nekráčí, ba letí, hned bude sedati, jaj, a musím tobě s pánembohem dáti. Dala, zaplakala, křížkem znamenala: „Pánbůh tě opatruj, Slovačino malá! Na mamku, co v chudé chovala tě pleně, vzpomínej jak ona storáz každodenně! _“ Dolů vrátila se, – ach, mne srdce bolí; to již konec štěstí, počátek nevolí. Jaj, tam ubírá se, již se neobrátí, jak ta holubice, když se v oblak tratí. 57 Ach ty Bože milý, a já na temeni, v dálku se obzírám – v dálce domov není! Jedno tamo dole okolo Trenčína zlatá, zlatulinká moje domovina. Ach, ty milý bože, na šporci Machnáče jsem jak na javoru žalobnivé ptáče! Ptáče za deštiva pod listem se kryje, mne však nekrytého slzný žal ulije. Ulije, odnese, pomoci mi není, ach, kdože tě našel, loučení, loučení! Ach kdo tebe našel, pěšino k cizině, ten nebyl chovaný na slovenském klíně. Machnáči, Machnáči, nebeř na se kapí, 58 pokud moje oko k domovině kvapí. Nebeř hůňku na se, ani širák šedý, abych rodnou chýšku viděl naposledy. Nemrač se a nermuť, zjasni se, Machnáči, sic se ulijeme oba v jednom pláči. 59

Vraťte se!
Havranové černopeří se mnou do světa se dali, z perutí svých temné mraky na hlavěnku nasypali; jako v podzim ty černavy lítli nad vysmahlou skrání, že nemohlo v choré ňádro zlaté slunka ligotání. Ach, tím srdce ochořelo, ověsilo křídla zlatá, a ta havraň mrakorodná ustavičně se mnou chvátá. Jaj, kdy by jen možná bylo zbýti krkavců těch zhola, v raz by srdce zakroužilo nad životem v pěkná kola. Jej, by se mi před očima život zjásal jako zlato, kdyby jsi ty moje byla, v Horehroní nízká chato, a v té chatě děti moje bez hladu a bez poroby!... Vrať se, sílo Svatopluka, vraťte se nám, zlaté doby! 60

Škoda Nitry.
Ach škoda, přeškoda naší Nitry ladné, zle nám jí spílají, zle to kvítko vadne; šlapají nám po něm, ono přece voní, jenom že večerem slzičku vyroní. Matičko, Nitro má, kdo tě obohatí? chudák je SlováčekSlováček, pramaličko platí; chatka i dědinka – ošumělo všecko, jako ty šiřice, jako to oplecko. Ach, bože, Nitro má, kdy zas čelem svitneš, kdy zase při máji zahrádkou vykvitneš, kdy se as slunéčko našich otců vrátí, ubohá Nitro má, ty slovenská máti? 61

Marné rozloučení.
Má koliba vedle břehu nevelice dutá, drobnou klečí a kamením kolem zapadnutá. Mé cedilo z vetché vlny, čapka jenom z trúdu, však kdyby mne zlatou dali, Slovač nezabudu. Slovensko, to mamka moje, ona jenom jedna, moje srdce s jejím srdcem srostla se dovedna. A kdyby teď mezi obě valaška se vtnula, věru by se obě srdce ani nepohnula. A kdyby je rudým ohněm živá střela smetla, z popelu by obou srdcí jedna růže zkvetla. 62

Kus chleba a kus práva.
Více otčenášků, více bude chleba! Ale není více, ty můj bože s neba, vzdor více modlení bída ňádro klove, a vždy víc se tratí černí bochánkové. Což bude ta Slovač věčněvěkův kleta? A kdo bude hádať tu hádanku světa? – To přetěžko říci, kdo ji hádať bude, avšak bude synek mamelunky chudé! Synku chudé mamky, narozený-li ty? pospěš, naše mysli v odvahu jsou slity; s tebou půjdou naše srdce plnozdráva pro otulec chleba a skyvečku práva. 63

Zbožná domluva.
Tam na Vyšehradě v koutečku kaplička maličká stojí, tam já chci zanesť svou písničku s horoucnou dušicí svojí, k oltáři kleknu si: Pánbožku, vzdechnu si, pomoz nám v přetuhém boji! Pohledni do kraje kolem kol, dals nám jen dědinky zchudlé a bohma! Slovák se nehněvá, zvedá jen zornice zrudlé, nebo ti v záliby beze vší galiby ledaco z píštělky dudle. Každý jen hlavěnku zalomí, jak klinček v kolej když hodí, a přec v nás beťár ten zlolajný statisíc hrmených vodí... to pane, do pláče: no, zrob, ať jináče v srdci tvém pro nás se rodí. Ach, panbožíku můj zlatičký, chtěj jen, ať k nám oko shlíží, když nocky dceruška ubledlá po hradu rumech se plíží, 64 spatříš, jak z výšavy rubaná do hlavy svoboda v Dunaj se níží. Hojže! můj pánbožku rozmilý, rozkvitni jinakou dobu, vystav nám svalený Vyšehrad, zavolej myšlenky z hrobů: potom svět počuje, až Slovák přikuje v čelku tvou slunkovou zdobu. Bude ti, pánko, jen k oslavě, že si nám urobil z práva, budou ti děkovať, chváliť tě bystřiny, květiny, tráva, Karpaty, celý svět, a vždy to musí znět: Starému pánbožku sláva! 65

Sirotek v cizině.
Já parobek bědný smutnou bloudím tratí, nikde ani chaloupečky, kam se zrak obrátí. Kdo mně bude dneska skrovný chlebík skýtať, kde budu já něboráček svoji nocku pýtať? Slunéčko už sedá, temnota se šíří, kamo sedraná má nožka, kamo si namíří? Tam v horečky mladé nebo v černé grůně? Ach, po mojí mamulence srdénko mi stůně. Po mamonce zlaté, milém tatíčkovi; ach, kdo odtuď na Slovensko pěšinku mi poví? Nikdo, ba pranikdo, kamo já se ději? o kéž mně ty mraky divé svojí tučí skrejí! 66 Mamulenko zlatá, pod horečkou v stánku, Lazárek váš v kruté zimě chodí bez opánků. Bez opánků v zimě od polovic ročku otulečky chleba prosí a je bez habočků. Já parobek bědný samoten na trati, nikde ani chaloupečky, kam se zrak obrátí. 67

Pohronské vrby.
Ach ty můj bože, přebože! ver, již to na tisíc roků, co bodnul zbojník Slovensko do prosřed levého boku. Ach ty můj bože, přebože! což se to změniť nemóže za třikrát čtyřista roků? – Kolik as kněží zpívalo, kolik as zvonilo zvonů, když nesli Slovensko zabité okolo tatíčka Hronu? Kolik as kněží zpívalo, kolik as slziček splývalo, kolik as vzdýchalo stonů? Červená stopa zmohla se, kudy to Slovensko nesli, nad zlato drahé krůpěje na břehu do trávy klesly; červená stopa zmohla se jak nářek siroty v ohlase, když vrazi rukama plesli. Mamonku zabili živáni – z krve té nevinné, prosté 68 po bocích Hronu, po obou, přirudlá vrbina roste. Mamonku zabili živáni – nuž, vrby! to její vzdýchání šumáním do světa noste! – Chvějí se vrbám kořénky, každá z nich temenem kývá, snad že je taktem uklání, jako to při pláči bývá. Chvějí se vrbám kořénky jak nohy vetché stařenky, když v růvek mužův se dívá. – Však už se zmáhá to vrboví, do výše zbujnělo proutí, kníše se, buzálky ukrývá, ševelí, vzdýchá, se rmoutí. Však už se zmáhá to vrboví, kdy as vše světu vypoví tajemné větviček hnutí. Eja, ty vrbino zakletá, vyrostlá z našeho zmaru, popřej mně hebkých větviček k malému Slovači daru! Eja, ty vrbino zakletá, zrobiti dej mně do světa z ňáder svých malou fujaru! 69 Až budu hráti svých písní květ po hradech, chýškách i trati, poznají, jak bolesť největší dovede srdéčko rváti; až budu hráti svých písní květ, pozná on, pozná celý svět nářek můj pro tebe, máti. 70

Volání.
Zle je nám Tatrancům kolem kol, beťáři v pouta nás jali, sokolích srdcí peroutky do čista ostříhali; ach pro nás už ani ta slunéčka zář, pro nás jen nuzotou vybledlá tvář – bože, to zebe i pálí! Jindy, toť výskala radostí rodina tatranské síně, drobné se štěstí zmáhalo večer v lip košatých stíně; dřív Slovák jen myslíval sílu a květ – pravšecko zapadlo, plno mu běd, nuzotu hýčká si v klíně. Pomozte, kde jste kdo, juž je čas, shlukněm se jako ty mraky, v jarní když době pohrozí obzoru žhavými zraky – a ne-li, to po různu v národů svit vypláčem v krůpějích život i cit – a Slávy svatozář taky. 71

Drahý stánek.
Chuďas jsem a nemám v světě jenom ovcí krdělec, ale v Tatrách kolem volno, líbezno, až milá věc. Jaj, když dolů hledím s vrchu do těch nepočetných krás, tu jizbička srdce mého osvítí se v jeden raz! Tamo Váhu údolinaúdolina, tamo horka, tamo sad, a tam chatka, kde mne Katka sladko umí pokochať. A tam níže domek boží – kol do kola samý rov, jeden z nich je stánkem mamky a já podědím ten krov. No, šáterku malučičký pokrovec tvůj samý květ, – chuďas jsemjsem, a přec tě nedám za celičký boží svět. 72

V roklích.
Smutno v horské skrýši naší, hlad nás ze dne ke dni straší, pokoj nedá, chýšku hledá, na zpuchřelé prahy sedá – bez huniska, bos. Marně v skal se tulí rokle chaloupky ty na prach zmoklézmoklé, nový míti na ukrytí širák chtějí z Váhu sítí na hlavěnky vrch. Bouř – ten beťár podnapilý – přikvačí k nám každou chvíli, silou mrhá, skály svrhá a těm chýškám širák trhá krutá jeho pěsť. Rozhněvaně na vše strany, houká svoje na burany, pántě chasy 73 zapíská si, až se sosnám ježí vlasy, hlavy kladou blíž. Hned tu rázem v strašném křiku kvačí četa seveříků, k pláni bočí, z těch vír skočí a nad hlavou divě točí ostrým fokošem. A tu chatku přeubohou, slabých bočků, slabých nohou k tanci chytá, zvedá, zmítá, že rub chudý v cáry lítá bědně tam a sem. Jinovec jen časem k ránu přijde chatkám na obranu, zve zlou chasu do zápasu, zvedá, zchytí kolem pasu, o zem tříští v chvat. Pokáceni, porubáni plazí se ty vrazi k stráni, po průlomu spěší domů a zvou bouři s četou hromů, aby je šla mstit. – 74 Ach, zde jenom slz je vele, nelahodno, nevesele: k horské strouze belhá pouze o berličkách chorá nouze tajně umírat. 75

Neshody.
Já přeubohý parobek do skal a hor mne osud vlek’, na hradské štěrek tepu – a tak se světem klepu. Zemčáků málo, z kopanic přehrsťka ovsa, reže nic, a dlaňkou nízké trávy nespravím půlku krávy. Chaloupka jako ptačí klec – krpčata samý příštipec, klobouček nemá střechy – jaj, kde tu nabrať těchy? Rád bych nachytal do kapes teplého slunka v pláni kdes, však zase tu je „kdyby“ – u kapes huňka chybí. A kdybych tu snad dostal v dar, přec přišlo by to všecko v zmar, pramaloučko bych lap’ si, scházelyť by zas kapsy. 76 A tak to vázne tu i tam, a červeňákli vydělám, chtí ho mít v kongregaci co plat za svoji práci. Já přeubohá mizina, i ňádra tepe cizina, a přec při každém tepu jen kloním se a klepu. 77

Věrný horal.
Třebas já byl hrad veliký, mamka malá chatka, přece bude moje milá, milučičká matka; ona lipkou plnokvětou, já té lipky snítka: už mne od ní neodloučí ani vrahů plitka. A nechť já jsem na Tokaji síla hroznorodá a mamonka po deštíku na kolejce voda, nesmí mně ji zlatulenkou ani pánbůh s neba udeřiti v sivou hlávku údrobečkem chleba. Třebas tatík vrbný proutek nebo rákos v řece a já hlaný dub na šporci – on mi taťkem přece; a kdyby mu krutí vrazi hlavu chtěli bráti, dám jim svoji, nemožno-li jejich hrudí skláti! 78 Nechť já slunko na blankytě, on jen uhlík v peci, přec mu, chceli, v podnož dáme skvost horoucích plecí. Nechť já sokol s ostruhami, tatík vrabík bosý, nesmí pérce zcuchati mu ani perla rosy. Třebas já byl jako měsíc bez laty a chyby a můj bratr malučičkým penízečkem z ryby: přec s duškami srostlí budem jak cimbuří týnce, jak podvojná jaderčata v jedné škořepince. – Nechať rájem celá země od pomoří k moři a Slovensko kaménečkem, co se v Hronci noří: nechci ráje, nevyměním jednu za ně hrudku, kde můj otčík mozolivě vystavěl si budku. Nedám za svět za daleký naše chudé pláně, i kdyby mně za to dali ty zvoleňské báně. Nechci já jich, nechci zámků, 79 dvorů, luk ni polí, milejší mi volný hlalol s Tater pyšných holí. Nechci, nechť by do jizbičky do truhlic i suna zlata skvost mně nanosila dužotělná Runa, nechť by i ta zemná paní na písčitá lada všecky všudy dary snesla, co má od Kovlada. Nic za Slovač nevyměním, a já půjdu k seči, za nejmenší, nejskrovnější slůvko její řeči... kdyby nebe líškalo se: „Králem buď, kde koli!“ přece nechci, přece budu, synem rodných holí! 80

Drotaři.
Drotaři, drotaři, vy trenčanské děti, sletíte se srubu jak hejno holubů na daleké setí. Ach srdénka moje, mně ne do bavení, když na vás pohlednu, zapláči a blednu jak sníh při tavení. Jak jste vy se pěkně obřadili v cestu, jak když šuhaj s hory za růžové zory jede pro nevěstu. Divná to nevěsta, bída neveselá – přikrade se tiše, jako deštík s výše, zlíbat vaše čela. Ó ta pěkná čela zle jsou vyznojena, a ta zpěvná ústa musí prosiť zhusta nebožácká věna. 81 Ach bože, přebože, zamořen jsem celý, vždyť nevíte ani, kde vás osud raní a kde mříť povelí. Nevíte, kdo padne v chorosť živobytí a který z daleka tam, zkad Nitra stéká, na křídla se chytí. Ó bože, přebože, jak mně o vás žalno, vždyť ani nevíte, kamo poletíte a kde vám nekalno! Jaj nevíte žádný, v nedohledné šíři kde smrtlivý střelec na pěkný krdělec karaběnkou míří. A netuší žádný, koho si vybéře do svojí světlice, která nemá více okna ani dvéře. 82

Ždaný návrat.
Do myšlenek zanořený sedí bača vedle stěny, slzou vyhasla mu fajka, a staroušek smutno jajká. Zle se mi tu v světě dařídaří, juž mi sestrou chorosť stáří, a s mou hlávkou tak se děje, jak když smrček sříň pokreje. Dříve byl jsem chlapčok věru jako javor v sosen šeru a včil čiplý zas a malý jako habr zakrsalý. Dobře bylo. Tu kdys v čase malá bědka zrodila se, nyní však ta nouze krutá vyrostla juž na ozruta. Dříve byla chata naší, a za chatou dílec k paši, vzali obé Maďar s Židem, a já tuho k hrobu idem. 83 Tak z nás každý! – Ó, to k pláči!... ta maďarská volnosť tlačí, tíží hlavu, prsa ouží, sílu, sílu Slovák touží. A ta síla kdy se vrátí? – Svůj až bude k svému státi a v čarovnou krásu splynou Podtatransko s Polabinou! 84

Ztracená mladosť.
Tamo, kde Hronec náš maličký v kolýsce horské pláče a slunko z kamene na kámen zlatičkou nožkou skáče: odtud kdys mladosť mi uběhla, snad že mi v hory zašla. Ach dobří povězte lidičky, kde bych svou mladosťku našla! Po čem ji poznať? Oj slyšte jen! věru by za lov stála – oči, toť byly vám nocky dvě a v těch dvě slunéčka plála. Ňádra – dvé bělostných hrdliček v hnízdečka teplé tísni, a ústek kalíšek růžový přetékal rosičkou písní. Ručky? – Ach bože, tak hebounkou nikde jste nezřeli ručku... byla tak jako ta lilie, když chce jít na slunko z pučku. A nožky? Jako ta srnečka, když z jara sihlinou tíhne. A křídla? Jako to sokolče, co jen tak v letu se mihne. 85 Ach, kdy bych mohla ji dohoniť tamo, v tom oblačném voze, dala bych v raz zlatý řetízek k té její těkavé noze, a kdyby chtěla zas prchnouti, po zvuku hned bych a lesku nalezla ztracené mladosti dalekou, zarostlou stezku. 86

Ubožáci.
Je nás věru na dědince naší jako panských bírek na salaši, jak zrn v slunečnici veličizné, a ty naše kopaničky rodí blín a bodláčí jen ostrořízné. Dětiček je, jako v poli máku, jako kvítí – ale bez povlaku, leč zornička v každém oku svítí, a z každého slyšet hrdelénka čarodějně zlaté zvonky zníti. Dáť jim nemůžeme ani skyvy, místo chlebíka je písně živí, místo košilky však jako v zlatě ukrývá se plnokrásé tělko vrkočemi od hlavy až k patě. Růženec jim dáme v ranní dobu, o polednách pošlem na zárobu, na noc musí místo večeře žaltář mučeníků přezpívati při měsíčku nebo při šeře. Jaj, což můžem ubožákům dáti? V bludné dálky musí zalétati a tam život bez štěstí žiť musí; žel, pak ani tu se nevracejí, zpět když tíhnou i ty divé husy. – 87

Pěkné předsevzetí.
Kdy bude konec trápení? Ach! plna je ho ves, proklaté pro nás husličky Čud rozkacený snes’, v nichž tuhne ruka v železo a pálí čápovec... hlavěnka chladne, šediví a páteř schne i plec. Těm huslím já jsem neuvyk’, nechť zvyká dárce sám! – jiných slaďounce hovorných z javoru nadělámudělám; cymbálík žence, dětem svým fujarky jako květ, a vydáme se na cestu na onen boží svět. Tam u těch zlatých nebes vrat začneme hráť a pěť, bude se tlačiť všechno ven Slováky uviděť, a přijdou svatí andělé, a přijde pán bůh sám, pak sejmu pěkně kalúpek a úklon udělám. 88 Hned Panně roucho políbím, i celičký můj rod, a začnem zase prosebnou překrásně, jako z not; a budem hráti: „Bože můj,“ vše čistě – “Nitru“ též, bo Slovák ani při hudbě nezvyknul na faleš. Bůhli se optá: „Zkad jste vy?“ ukážu mu tu skrýš: tam z Tater, panko, ubožák, kam jistě nevidíš; tam nouze, křivda, samý pláč, však chtělli bysi včil, ty bys to očka mrknutím do jista zjinačil. Tak budu pěkně domlouvať, a přidám huslí zvuk: Prosím tě, Panko, poruč, ať jde se mnou Svatopluk, ten jistě všechno napraví, nežli se v úplň stmí: ti dole jsou jen chudáci, nechtí neb nevědížádný nic neumí. A dobřeli tam pořídím, hned začnem znovu hráť, že musí každý andělík radostí vyrůstať; 89 že budou všemu nožky hráť a utájeť se dech, až řekne Otec nebes sám: „No, brate, už to nech!“ Tu řeknu: Pěkně děkujem – pán bůh vám naděl zas, posuď jsme byli žebráci, včil budou páni z nás; a chytnu oblak, upravím jak Maďaři svou loď... no, Svatopluku tatuško, tak nás už doprovoď! 90

Slovensko, ty ještě spíš?
Už roztál sníh s těch vrchů vyvětralých a dolů kalné bystřiny se ženou, i Perun zase v mračnech černokalých svým kopím blýská rukou napřaženou, tepleji slunce svítí níž a níž – a Slovensko, ty ještě spíš? Už z hájů bujných na pouť vesna kráčí a různé svěží kvítí nese v klíně, zas plna zpěvu je ta chasa ptačí, čil skáče srn i jelen v doubravině a všecko hledá svoji rodnou skrýš – a Slovensko, ty ještě spíš? Už přišli čápi, přišly vlašťovice, a vše se navrátilo v svoje chátky, už kvete hloh i keře ostružnice, což nevrátíš se rodné matce zpátky? což naše jaro za nic neceníš? Ach Slovensko, ty ještě spíš? [93] U domku tvého cizák javor seče, tak jako osekal už naše lípy, v sbor cizí mládce, šuhaje ti vleče a s děvuškami tvými vilně chlípí, hleď, vlk se k salaším tvým krade blíž – a Slovensko, ty ještě spíš?! Ó vstaň, ó pojď, už slunce k jitru spěchá, z mladého jitra není dlouho ke dni, ten ztrácí věk, kdo chvíli prchnouť nechá, ó, nesmuť přec a k nám své oko zvedni: tak ruku v ruce šťastni budem, slyš, ó Slovensko mé, procitniž! 94

Opatrně!
Slováci, Slováci, ubozí hřivňáci! Proč jeden po druhém z Tater se vytrácí? Ztratí on se na vždyvždy, Maďar jej uchopí, v červeném vínečku srdce mu utopí. Utopí mu srdce, jazyk mu obrátí, by nehútal nazpak a nešeptal „máti“. A máti matička – ona zatím pláče, jako ta pipiška pro sebrané ptáče. Slováci, hřivňáci, to mi nedělejte; do těch hor zelených rod svůj ukrývejte! 95 Dalli pán bůh děti, dá vám také chleba a dá také sílu, až jen bude třeba. A kde síla boží, tam i sláva blízká – a pak budou šťastny koliba i víska! 96

Obrázek.
Chýšečka jako panenka, okénka jak dvě oči, a Váh ji šumné rameno kol bílých bočíků točí. – Chýška – to tys, mé Slovensko, Váh – to je šuhaj český: ty mu své bočky vymýkáš – děvče, věř, to není hezky! Takový párek galovný nenajde pokraj světa: jestli ty půjdeš s Maďarem, na věky po tobě veta! 97

Pozor.
Hoj, pozor, Slováci, na maďarskou kličku, nenechte se vodiť vrahem přes lavičku! Znáť Maďar přemlouvať širokými ústy, z ráje nitranského svede vás do pusty. Místo mostu přes Váh položí jen latu, abyste upadli vln těch do záchvatu. Vedle vaší laty mlatku si upraví, aby viděl, kam vás ta voda uplaví. Jestli zavzdechnete po tom kraji vašem, hodí po vás zrádně širokým palašem. Jestli zapláčete od samé lítosti, fokoš po vás hodí rozjeděnou zlostí. 98 Tím těžkým fokošem srdce vám rozdrví, a to místo zpěvu zalije se krví. A děti siroty od jary do jary budou v pláči robiť útloučké fujary. Budou na ně hráti: „Zle je s námi, zle je, což budou Slováci věčně bez nadějě?“ Hoj, pozor Slováci, na maďarskou kličku, nenechte se vodiť vrahem přes lavičku! 99

Chvíle kosby.
Nedbejte, brati Slováci, tatarských mečů hrozby, na všecko bejlí přijechá dojista doba kosby; zlo musí hlavu přikloniť, pak s kořenem se skosí, ať hlad to v sešlém hunisku či pych, jenž dolmaň nosí. A poznovu-li vypučí, tu čilo v novém rázu po rodných luzích skosíme i bědoplodnou mlázu, pak zaplesáme výskokem, a Slovák s českou druží svornosti vínek přinesou z charp, lilií a růží. 100

Přímo.
Podtatranští sokolíci, děti matky chudé, nehovořte ustavičně: „Nech bude ak bude.“ Nekloňte se v pravo, v levo, přímě hlavu noste, pak to vaše srdelénko na srdce vyroste. A když bude odkojeno, síla z něho vzletí, aby křídly obejmula utýrané děti. Věru, takli nezrobíte, bračíkové milí, radno, byste místo k hrobu sobě upáčili! 101

Vyloupené včelky.
Ta ubohá, šumná Slovač žebře jen: Panbožíku! zaplaš nocku, rozniť den, ze všeho, co zdědili jsme, zbyl jen bol, jsme my jako vyloupený včelek bdol. V rodné pláště živan zpupný baltu svrt, zničil buňky, utkál tuho volný brt, a co v oulu živo hyne, máť i roj, ach, už živiť nemůže ji světasvětla zdroj! Jste vy také, lití vrazi, boží tvor? či vás sypal z pláště svého černý mor? Ej, v čas meče uslyšíte místo slov, a pak věky napadnou vám na parov! 102

Úkryt.
Ach Slováče, bratře drahý, víšli, co mne moří, co mne hlode storaz mžikem? že jsi ty jen malým číkem v dalném vrahů moři. Ty jen číkem, Maďar štikou, Němec okoun dravý – pospěš, číku umořený, rodné lípy pod kořeny, sic tě s polu stráví! – 103

Jinak na to.
Ach můj rode přeubohý, síla tvá je skuta, a ty jenom slzy pláčeš na ta hrozná púta! A ty pořád: „Zvolna, děti, rez z těch slzí bude: my zas posléz po stoletích budem volni všude!“ Můj slovenský, důvěřlivý, holubičí rode! rez on žebrák prachorobný pouta neuhlode, a kdybys ho denně pojil, jako mračno duby – staroch je to, slabo hlode krvavými zuby. Musíš na to jinak věru! Z mysli kalných mraků živé střely metej v pouta ohněm sivých zraků; slzou jenom přikal trochu – a když budou žhavy, napni sílu, roztrhni je o sveřepé hlavy. 104

Nutná práce.
Ten ozrutný Kriváň plešivou má hlavu, ale oči sokolíka, zří až na Oravu. Na té Oravěnce cizotina vzrůstá, ta nám Slovač zlatulenkou vyžije do pusta. Kriváni můj statný, domorodný synu, pročže ty se nepokácíš na tu cizotinu? Hledíš jen tak planě v ty peleše klaté – zakrej čelo, z černých mraků dej naň kalpak, brate! Dej na skráně kukli, zastři krásu v líci, 105 pošli na ty úmorníky střelnou hrmavici. Zkaboň lysé čelo, zaklop sivé oči, ať se rázem modré nebe černo zaobločí. Na špičky se vypni, zvyš se aspoň stopu, by se týmě dotýkalo nebeského stropu. Tím temenem přervi netvorné černavy, kupami ať hněvy padnou na lotrovské hlavy. Černá vrahů ňádra ať zapadnou tučí, aby rázem zahynulo, co nám v úkor pučí. Rozviň kepeň mlžný, ať nesnadky zničí vše, co k zmaru zvětvilo se nebo teprv klíčí. Rameny ať všemi hněvná leje Tisa, ať hroznými toky svými strach jim v duše písá! 106 Kriváni náš rodný! kaž, ať rozezletá bouřka na ně stotisíců „živých bohů“ metá. Obločnu tak blízko – hovoř do Paroma; ať zamete po palácích, Slovák v chýškách doma. 107

Vraťte se!
Žalmo mi je, žalmo velmi na slovenské braty, že šíříce za dolmany mění na pochvaty, že tu mluvu milozvučnou za nepěknou čaří, by zpěvánků vůni sladkou nedýchali v stáří. Jaká to zlá sudba, brati, jaká krutá muka, že jste za řeč vrahů dali jazyk Svatopluka, že Slovači ustlať chcete v bodláčí a hloží, by ohyzdné tataříče spalo v jejím loži. Bože, bože, k čemu stále líbať do únavy ony ruce zabrocené, co vám rubou hlavy, k čemu líbať ustavičně ony žhavé metly, vždyť pod těmi cit a láska uvadne a setlí. 108 Spěšte domů z velkých síní v malé jizby doma a zlíbejte rodné práhy horoucíma rtoma; navraťte se ke hřbitovu, snad tam bude máti pro šuhajce, pro děvojky v hrobě bědovati. Snad tam v rakvi otčíkova pozvedne se ruka, aby v jedno srdce tiskla, co teď pro vás puká; aby znovu krev stavila, co vytéká z prsu, že nechce být Slovák růží na slovenském trsu. 109

Jen to.
Moje zpěvná Slovač narostla tak spoře, tak pěkně a zdravě jako buky v hoře, tak štíhle a plně jako jedle v stráni, ale jen do bídy, jenom do rubání. Jí nesvítí slunko, nekuká věštice, jí jen sejček hejká oknem do světlice; aj, nač jí turanka v jizbě pro mátohy? k bludu jsou proklety její choré nohy. Brati se cizotí, sami sebe zlotí, na rodinu svoji spoustu bědstva hrotí, mečem svých nepřátel kopou dětem hroby a cizáckou mluvou chvátí do poroby. Pryč! to nejsou brati, žůžol má je kláti, ať je živá střela do parovu skátí, ať se zapíranci bez jazyku rodí: věrnili si budem, čas nás osvobodí. Bodrá síla s štěstím červeně zakvitnou, a naše srdénka na křídla se schytnou, i mysli narostou perutě sokola, a bude ta Slovač tím, čím druhdy bola. 110

Společně.
Kde slovenská sláva? eja – už je po ní, už jí nedoběhne ani tři sta koní, už jí nedoletí ani vlašťovice, ani vlašťovice ani sokol více! Ulítla daleko do širého pole, sedla na Zvolení na vysoké hole a s holí v dolinku, Hronec pila bílý: pamatuj, Slovensko, co jsme sobě byli. Bílý nepomůže – pila černý Hronec, a přec po všem veta, a přec po všem konec, ještě se vynesla v posled nad Lehetem, by se rozloučila s tím Slovenským světem: 111 „Zůstávejte zdrávy, vy slovenské prahy, co vás překráčely moje bílé nohy. Uletla, ó bože, jestli pak se vrátí? čím tu milou slávu dolů zavolati? jestli pak se ještě zpátky k letu vzchopí? nebo se jí věčnosť nad hlavěnkou sklopí?“ Veď se mi jen netrap, Slovačino zlatá, pláčem naříkáním nazpět nepřichvátá, ale ti přichvátá z daleké cizoty, až budeš hotova položiť životy. 112

Jistota.
Oj vy grófové a voni, zemanstvím se vychloubáte! V Budapešti čtvero koní, při ubrousku nouzi máte. Arendářům do zástavy čest dáváte při pokonu; však pro židů chytré hlavy hlouposť je čest takých vonů. Žid on lišáku se druží, úskok nechytne ho v léčku, víc dá chlapu na popluží nežli na erb při zámečku. Dejte diplom v staré chvostí, otesejte vetché suky, jistota jen v poctivosti prací uhnětené ruky. 113

Bystřická krajinka.
Bystřická krajinka pěkně si vodí, pánbůh k ní nejradší v zálety chodí; slunéčko nejvýše skáče v tom kraji, když v jaře skřivánčí píseňky zrají. Když ženka mrazivá zabírá stranou a nebe osvitne zornicí rannou, hned v krásu šatí se, růžemi dýše a páskou jarčoků ovíjí chýše. Mluva však zlatičká hyne tu, mizí; srdéčku mamčině Slovák se cizí, růvek ji hanobí, ubijí děti a kryje háďata lipovou snětí. 114 Bystřice, Bystřice, je mně tě líto! Slovači pánbůh dal zahrádky tyto, řekl jí: Hodná buďbuď, dobré dám chleby, za živa v Bystřici, po smrti v nebi! Však tvoje choroba pryč chleby metá, na jazyk sedá ti cizota kletá, srdénkem plaví se píseňky leklé: sprav se, sic uhoříš v maďarském pekle! – 115

Společný vzlet.
Slovači, má sestro zlatá, kdo ti bude stráží? jedovatá cizotina hroty v prs ti vráží, všecko všude tobě béře, salaše i stánky, krásnou mluvu, pohádečky, zkazky i zpěvánky! Perutečky u ramének, smavou něhu v očku, šveholení družných ptáčat v lipách při obločku, libý zádech zkvetlých sadů, šumný hovor lesa, horských květnic vonné léky i přítoky plesa. Ach, my tvoji rodní brati rovně tobě hynem, hlavy rubať necháváme Němcem, Tatařínem; i nám chtějí jazyk rváti – nuž při vhodné době spojme srdce v jeden plamenplamen, v sílu ruce obě! 116 K jedné hvězdě pozírejme bratr bratru těchou – a štěstí si hnízdo zrobí zas pod rodnou střechou; pak, až mysli v novém máji zkvetou a se prodní, vzletnou v jednom srdce naše – sokolíci rodní.- 117

Zimou k jaru.
Lepší silno bojovati s žitím krutě tuhým, než lhostejno poléhati, mrtví jedni k druhým: slyš to, milý národečku tamo pod Karpaty, slyšte, hnízda slavíkova i skřivánčí chaty. Nedávejte děti svoje vrahům do poroby, nechte vy je máti Slávě zlaté na ozdoby, třeba syn i vnuk maličký pole oral bosý, přec je víc než vrah, jenž zlatý ostruh u pat nosí. Zimouli se jaro blíží, také vám se vrátí, a kdo rod a Slovač zradil, toho panbůh schvátí. Jeden levou, druhý pravou dáváme vám ruku, v tom objetí srdce zplanou v stejnorodém tluku. 118

Procitni.
Probeř se už ze sna, slyš, zlatá moje Nitra: viz ohyzdný vlkodlak jechá k tobě zchytra. Probuď se, než promarní drobné tvoje děti, než ti statek pobije a pocuchá setí. Jako lišák krade se od koliby k tání, každé slovo jako had zrozen černé skráni. Neposlouchej, uštkne tě, zpěvné srdce zhubí, ale než se přiblíží, vstaň a v ráz ho ubí! Pohleď: strapák ježatý už se tamo černí; vstaň! šohaje, chlapce máš, hodní jsou a věrní! Jaj, ty meče ukují a probodnou vďačně toho, kdo tě ukrúžiť spěchá krvelačně! 119

Kuřátka.
Jsou na Slovensku kuřátka, ale není kvočny; nelze jim hradskou nalezti, ztrácejí se v bočny. Na pravo houfec maličký, na levo jde jiný, jeden se ztrácí na bralách, druhý u sítiny. Jedni se plouží těžko jen, druzí se v let mají, ale ta pérka v křidélkách zvolna dorůstají. Houfec chce plavat s kačaty, houfec jde s havrany, a všecko chvátí tu i tam jestřábům do rány. Ubohé, malé cipušky, spolčete se ztuha: nechoďte tam, kde bradatých starých supů čuha. 120 Držte se plně pospolu pod křídelci kvočny, aby vás střelmo nezranil dravec brloočný. Kuřátka, jinak v Považí skřivan na vás volá... už vám ten hrubák nad hlavou strašná krouží kola. 121

Čas se mění.
Jak že dlouho budete Slovači mé láti? či jste hodni ve zlaté stopě její státi? kdy vám bude po chuti, panáčkové, asi Slávy pravnuk, zpěvu syn, vnučka svaté krásy? Jaj, nechť Slovač v mítrhách a vy v zlatém koči, věřte, že se napořád svět a štěstí točí! nechť vy ostruh při čižmách, Slovač prsty pouze – neškodí! i pro pány živa ještě nouze. Nechť vy kříže na prsou, při dolmani třapce, Slovač v huňce kryje cit, čilý rozum v čapce; kdo ji slyší – žehná on sladkomluvou krásu, vám však kletba chytla se do havraních vlasů. 122 Věsí se vám na paty, jako ťarha boží, kdo bral život pokutou, pokutou ho složí; vámi v naší obloze mrákavy zavisly, Slovák po vás vykouří brzo dobrou myslí. Mějte si svou šablici, Slovač hůlku drsnou, hútky v hlavě vzrůstají, hútky nezakrsnou; zamění se chvíle tak, co by plesnul bičem – kdo na Slovač se šablou, v toho ona rýčem. – 123

Vděční přibránkové.
Maďaroni hnědí, ulití ze záští, vy jste černá skvrna na slovenském plášti. Na slovenské síle, veselosti zlaté, a přec půl jazyka od Slováka máte. Šat jste mu pobrali a koliby čisté, jeho rodnou písní lásku sladili jste. Místo pěkných šatů huňačky jste dali, na vinicích jeho divě bursovali. Ohněm jeho mysli um jste si rozžehli, v jeho hebké lůžko slávou spiti lehli. Strhali jste zlato z jeho kabanice, žítko pobrali jste a dali kotvice. 124 Slovensku jste krásnou hlavu porubali, hlavu porubali, srdce probodali. Maďaři, Maďaři, tyranové věční, pro Slovač jen máte právo čtyrčtvrteční. Z hlíny rozum máte, ale srdce z kovu: na kříž jste přibili slávu Slovákovu. Jen ji ukrývejte, střezte ji palašem, co zrozeno Kristem, bude Mesiášem. Slunko vzejde zase, když se jednou kloní, vojska je neskryjou, páni Maďaroni! Jako sokol zlatý nad Kriváněm zplane, a ten mrtvý Lazar k životu povstane. 125

Hrone, milý Hrone!
Kdybys vínečkem se vlnil, ty můj Hrone milý! ty krvavým, brate černý, zlatičkým, ty bílý, jaj, to bych si číši zrobil jak v salaši dížka, pěknou jak ta makovice, co má hore vížka. A nabral bych číši krve, kde se prvý hlaví, podal bych ji roztroušené Slovači na zdraví, podal bych ji neboráctvu, kterým všecko zhrzí, co má srdce plno žalu, oči plné slzí. Veru by to rozohnilo duši jeho chorú, do rukou by síla stoupla, oheň do pozoru; pak by se těm zbojným lidem hřešiť znevidělo, až by Slovák hlavu zvednul a zamračil čelo.- 126 A nabral bych číši zlata, kde se hlaví druhý, poléval bych celou Slovač sedmibarvou duhy; kde teď jenom živá skála, hned – se stéblem v sporu – zlaté klasy vyrostly by od kořene k horu. – A nabral bych obojího číše do jediné, moc a hojnosť dal bych v jednom Slovensku, jež hyne; pak by se to ligotalo po celičkém světu, jak na pustě drobný písek slunka při zánětu. Pak by se to ligotalo jak zornička z rána, jak z obloku světového oko nebes pána; všecko by se usmívalo, co teď v slzách tone – ó proč vínem neproudíš se, Hrone, milí Hrone! 127

Volání!
Tmavo! v nebi ani tečka – Rúna smutně pláče, hned, jako ta vlků smečka, hned jako to máče. To ne Rúna, to je Sláva, nockou cestu razí, korunu si vyhledává, co jí vzali vrazi. Z Vyšehradu znějí tklivá o půlnoci slova: „To je ona!“ v kraj se volá s křesla Mojmírova. Slyšíte, ty žalné zpěvy? Neslyšíte? běda! tož vnuk bude bez úlevy, jako býval děda. Tož bude vám na porobě dcera, jak dřív máti; hoj, spojme se v jedno, brati, chcem ji vyhledati! – 128

Změna.
Ochořelo v Uhrách mladé právko, zabralo se ubožátko v spaní, začli pro ně léky fabrikovať v Budapešti páni. Namíchali! – Chuďas právo vadne, snad že přes noc bude konec práva, zvadne rázem při úpalu na dolince tráva. Zkrsne jako panské nemluvňátko v utažené povijanem plence, jak když černý chrobák krásu hlode rudé kaliněnce. Bude schnouti jako v zmrzačeném habrovišti odnožová snítka, neb svoboda macechou je krutou ubohého dítka. Hoj, macecho, Maďarova ženo, otrávíšli Slovač záští prsu, nezbyde ti z keřů zpěvorodných věru ani trsu. – 129

Slavný kar.
Zahynula svobodička na zbojnickou ránu: zvonili jí, zpívali jí, už je po pohranu. Černí chlapi ubili ji pěstěmi i slovy – sladkým lékem podávali odvar beljanový. Umřela, a rodné braty nechce minouť hoře; jsouť ubozí želarové stále na pokoře. Na Kalúpku země celé smutí černá stužka – oči zrudly kaliněnkou, zakrsala duška. Podivný to lékař věru, beljanem co truje, proto celý rod ubohý žalno pokoruje. – 130 Pryč s tím! brati, hotujte se k velikému karu, svobodku chcem zapíjeti pohár po poháru. Připijeme mamce slávě na věčnosti prahu, a poháry naděláme z lebek našich vrahů! 131

Ždaný sobáš.
Krásná jsi, Slovači, ale posud licha, hoj, já ti vyhledal šumného ženicha!... nad něho jak nad tě v celém světě není, ba že, vy jste nebem sobě přisouzeni. Pěkné máš ty věno: v srdénku prostotu, v očkách živý oheň, v hrdélenku notu, obraz za obrazem v čelku se ti třpytí, ty a český jonák musíte se vzíti. Synek české matky šarvanec to ladný, nad něho na světě věru ženich žádný, srdce upřímného, věrné tuhé dlaně, a překrásný poklad ukrývají skráně. Už korjuha zlatá pěkně uchystána, smrčka šumavanka do průčelí dána, a rozmile vlají s hlavěnky té šeré bělorudomodré stužky tisíceré. Na místě per husích věcka zcela nová, každá haluzenka sokolíka chová – a tři panenčátka na zástavy hrotec v znak hojnosti vbodne nebeský bůh otec. 132 Hle! svati v korjuhu spřáhnuli tátoše, řídičem je lúbko, sladkosmavé hoše; mladobujné štěstí na siváčka sedlo a vzhůru trojbarvou zástavičku zvedlo. Jaj! už shromážděný hostů zástup celý pestré šatky točí všemu ku veselí, z voňaček dýchají písně plnokvětné: bratři, tím sobášem sláva k slunci vzlétne! 133

Změň se!
Nejen pořád perútky, také jednou křídla, leťte jednou vyhledať černodravců sídla; také jednou pěkně v šiku na plemeno krkavčíků! Nejen pořád vrkání, také jednou spáry, také v ocel jednou zob, oko také v žáry, jak vám bude křivdy stříci: dolů na ni, sokolíci! Tak je dobře, tak to buď: na dravého dravě, onli nožem do srdce, ty patykem k hlavě! – Měň, holube, sice zkrátka zhyheš i tvá holoubátka! 134

Přiučování.
Milo mně i na samotě, zde se učím ledačemu: já rozumím ptáčků notě – já rozumím všemu; srdce, když je něco moří, s různým sobě pohovoří. Hněvámli se na beťáry, báča hrom mne učí trochu: „Takhle buchej, vpaluj čmáry! vidíš, milý hochu!“ Jaj, vždyť mysl pěkně čuje, když mne Parom přiučuje. Od čápa se v pravou chvíli učím drtiť lstivé hady, aby se mi neploužili v plůtek u zahrady; a já vím, co hádě piští, když mu bočan hlavu tříští. [137] Nepříteli k boku chvatně nadběhnouti v podlé seči seveřík mne učí statně, v roklinách co skvěčí; skočí sem, zas tamo duje a vždy se mnou opakuje. A rákosí v šelestění k myšlenkám mne novým ruší, že vždy blaze tomu není, kdo má jemnou duši; vždyť takého náhlou smrtí první horský vánek zdrtí! A zvony hned na to zvučně: Srdce tvé buď jako z kovu, všude vzleť, však nerozlučně od kolébky k rovu připoután buď, vlasť kde leží, jako my jsme na té věži. O lásce mi kvítí dýše, les o kráse kyprých stánků, a hvězdami zákon píše bůh na nebes blánku, a ta bída naše dosti hovoří mně o věčnosti. 138

Písně a slzy.
Aj slunko, slunéčko! pročže ty se kreješ? pročže ve dne v noci Slovensko nehřeješ? „Nepřej, si Slovensko, kdybych svitlo zcela, růžová by tvářka náhle uhořela. A zpěvánků kvítí, co tvé ňádro nosí, nemělo by vláhy, nemělo by rosy.“ Ach, měsíčku milý, v noci jen se kmitneš, pročže také za dne na Slovač nesvitneš? „Kdybych já, Slovensko, pobloudiť měl v kroku, nevyschla by rosa v zázračném tvém oku. 139 Vždyť bysi nemohlo ani slaviť hody veselým zpíváním při křtinách Svobody. Lehčí zvuk zpěvánků při slunečné moci, a lehčí slzičky na lůžku za noci.“ 140

Přímluvčí.
Aja, jsme už bědní jako Talafús; my ovesný chlebík, Žid a Němec hus, i od naší milučické řeči vzal si Maďar kus. Tu my modlitebník, tu patřičky zas, tu Vojtěšskou píseň: „Pomiluj a spas!“ – div, že nám ten ohník důvěrnosti v srdci neuhas! Ó ty, svatý Jano v prostřed dědiny! viz, ta naše bída má už šediny, nebo nezná v nebi po Slovensku ani jediný? Kdybys, Janko, písal všecku onu zmař, co nám v příkoř robil zbojník pletichář, dost by nebyl jako tam to Blatno velký kalamář. 141 A kdy bys i slunka živý oheň vzal a tu nebes blánku celou popísal, jen by při čítání zbojník v smíchu hlavou kolísal. Tonem v bídě, Jano, po pas, prs i plec, a takým dáť sílu tvá jest svatá věc, sámli nemůžeš to zmoci rázem, řekni jiným přec! Náš jsi, už dle krve, no, tož pozor dej, pánbožku to všecko pěkně pošuškej, tenli pro nás jednou něco zrobí, potom bude hej! 142

Co pro Slováka.
Ach táto, tatuško, cože vám kdo zrobil, že jste se tak kruto v srdci roztažobil? Byly to myšlénky letící kol hlavy, či byli krkavci, či byly černavy? Ach synku, synečku, žal mně zašel krutý, jak by hrad oravský k prsu byl sesutý. Srdce do polovic trápením zapadlo, od polovic divnou lítostí uvadlo. Na pravo, na levo, na vše světa strany, slovenské sirotě svět je začítaný. 143 Nikde jí radosti od samé bědnosti, nikdy síly dosti od samé chorosti. Už se mi nevláde ruka ani noha, ba už se hotujem do věčného boha. Aj, což ti necháme? nic, ani července, jen ten modlitebník po zlaté maměnce. Chýšečku nemáme, jenom tam na lubu malou kolibičku bez došků a srubu. Však tobě necháme buď že vatrál ťažký nebo tu paličku, ale bez valašky. Tou se braň, synečku, až tě nouze chytí, tou si k spánku hledej cestu do vyskytí. 144 Také ti necháme, čeho věru třeba, krpanou sujdačku na otulce chleba. A necháme taky k velikému daru polámané gajdy, rozpuklou fujaru. Zanecháme dále čerpáček bezedný, sprav, bys vody načřel, až že budeš smedný. A necháme ještě hlavnici z rohoží, abys pěkně ležel v té kolibě boží! – – „Ej táto, tatuško, těžko vám nepadni, pokud na Slovensku šuhajcové ladní. Co nechať hodláte, není pro Slováka, však mu srdce roste na zlatého ptáka. 145 Však mu pěkně rostou křídélce do pola, a pohled se jásá jako u sokola. Už křídélce tuží, už se povzlet zmáhá, už jedna peroutka druhou v kříž přesáhá. A já sokol zlatý na křídla se chytnu, vysoko nad Kriváň do nebe vylítnu. A sokolí pochvat zornice rozpálí; obezřím se kolem, obezřím se v dáli. A když rozhlédnu se, zavolám do světa: Kněžno Nitro, kde jsi? či po tobě veta?! Mysl sokolova křídel neověsí, a já budu zpívať pěknými slovesy: 146 „Kdeže jsi ty, kdeže? kdo tě, kněžno, střeže? kdo hlavěnku bije? srdelénko řeže? Kdože tebe skrývá, holuběnko sivá? proč z temnice tvojí zpěv se neozývá? Proč ti nepohody? nerobilas škody, vždyť jsi nezkalila za krůpějku vody!“ Jestli se neozve milučkými slovy, dám jí na vědění po tom větříkovi. Když ji nevyduchá, dál sokolík sletí přes vodnaté pouště, přes písková setí. Tam se sokolíček v kralovčíka zrobím, bílou kurtku ryzým zlatem přiozdobím. 147 Plavně letět budu na sluncovém koni, že vrahů myšlenky víc mne nedohoní. A kdy by, jak chtěly, křídla rozepjaly, přece budou vždycky stotisíc mil vzdálí. Nezůstane Nitra na dále mi kleta, i kdybych měl pro ni až na konec světa. Budu hledať milou po celičkém světu, v každé kapce rosy, v každém outlém květu. Budu já ji hledať za noci i v zoře, a kdybych měl jechať ku skleněné hoře. A nechť zlatulenkou stohlavý drak stráží, věru se s ním pustí šuhaj od Pováží. 148 Nechť on po mně z dálky buzogánem hází, po týl jej do země vrazím na tři razy. Pěkně jsem narostl, tož se bojím málo, nechť by z hlavy každé sta ohňů blkalo. Urubám mu jednu, dvě, tři – do tisíce, nebude šarkánů na Slovensku více. Eja! než se jaro do pola obkrútí, vezmu Nitru na kůň v pěkném obejmutí: „Přimiluj se, drahá, ke mně levou stranou, ať tě za košilku boskám vyšívanou. Pojdže mi sem, pojdže, než tatošík skočí, než uhořím po pás od těch sivých očí. 149 Přiviň se k hrdélci, proletíme kraje, nasypeme štěstí na břehy Dunaje! – Nasypeme štěstí na ty horské paty, na Královské hole – na celé Karpaty. – Tož, táto, tatuško, těžko vám nepadni, pokud na Slovensku tací chlapci ladní.“ 150

Škoda Jiskry!
A nám se tu na Slovensku věru dobře páčí, nechybí nám tady pranic, leda mléko ptačí; a my žijem jako svatí, vždy se o nás postarati hodní páni ráčí. Jaj, za námi v patách všudy sluha z komitátu, ostříhá nám tělo celé od širáku v patu; aj, což my jsme tací ňácí, jenže na vzdor tuhé práci nevybřednem z platu. Vicišpan nám řeže jazyk už od mnoha jara, tomu nechce pod chvostíky, ani naše para; plivá na nás každou chvíli, a za to ho urobili na konsiliára. 151 Služný – ten je ke všem přímý, jestiť chlapík hlaný, jak nůž pana polesného, broušen na dvě strany; nám do rukou ostří podá, sám má střenkystřenky, a tak bodá vždycky těžké rány. Fiškus – to chlap věru statný, úřaduje leže, nechce více dvacetníky, celé kapsy řeže, a paličkou nutí solně, bychom dali dobrovolně na dvojici spřeže. Stoličný – ten mírný ještě, péra, papír spoří, přijdeli kdo na přísahu, o svíčku ho moří, kupuje ji v krámech všudy, a ten její plamen rudý na nose mu hoří. Pisák? á, to šuhaj pěkný jako motovidlo, ani neví, kdy a kde ho nebe na zem kydlo, jestli pro kolky jde komu, sladkou vodu nese domů, ostrou jako šidlo. 152 A ten hajduk, chlap statečný, ten se jenom zdobí, když je gazda na podělku, vše si přiosobí, dobré víno i pečenku i tu ponositou ženku, a jak doma robí. Jaj, což jsme my tací ňáci na Slovensku hoši, brzo budem jmění svoje nosiť v ručném koši, a ten dáme na ofěru – ach, už dávno umřel věru, Jiskra na Šároši! 153

Rychtár.
Aj vy, pane gazdo, budete rychtárem, budete dědinku projížděti párem, projížděti párem na zemanském koči, že od krásy zhlednou i ty slepé oči. Strakaté pokryvky koníky ukryjí, a ty budou pěkně zalamovať šijí; poháňky netřeba, budou chodiť sami a hybko přebírať tenkými nožkami. Péro za kloboučkem, vážnosť v statném líci a v té ruce pravé pěknou trstenici, pěknou trstenici, vysokou a hlanou v povrch i v třetině stříbrem okovanou. 154 Ferulu rychtárskou vezme druhá ruka, a vedle kočiše vsadíte hajduka, budeť jemu svědčiť dolmánek belasý, bude po vás každý házeť očkem asi. Hlavu svoji pyšně vznesete nahoru, bude závistníkům smutno, do úmoru; a když s koče milo očima střelíte, děvčatům se z razu všechněm zalíbíte. Vše vám na potkání komplementík spraví, a vy na to jenom pokynutím hlavy; oni z povinnosti, vy jenom tak darem, oni v polobázni, vy jenom rozmarem. Srdénko děvčátek zabuchá, zaklepe a než pomyslíte, k nohám se vám střepe: 155 vy pozorně skočte, by nepřišlo k zmaru, a vezměte k sobě po bok do kočáru. Třeba jenom taky, rychtáři náš starý, kousíček právečka Slovensku v podary; hleďte, bychom záhy králi v milosť padli, však proň otčíkové životů nakladli. Za rod jeho celý rudou krev jsme lili, z věrnosti mu měkké lůžko urobili; z junáckých jsme srdcí vystavěli mury a blýskáním mečů rozháněli chmury. My po jeho straně ve dne v noci stáli, třeba nám vrahové chýšky spalovali, třeba ženy bili, děti i rod celý, pro jeho, ne pro svou žalosť jsme slzeli. 156 Nuž, pane rychtáři, penězstva nespořte, už s tím panem králem dobře pohovořte, předložte mu všecko a řekněte taky, aby záhy vzpoměl s dloužkem na Slováky. 157

Mistrovský kousek.
Jsem jenom drobotné chlapčisko, sotva jsem od země vzrosť, mám jen to slovenské názvisko a bůh zná! mám zatím dost; však půjdu do kraje, narostu v šuhaje a budu v dědinách vítaný host. Teď nemám jenom tu halenu, na líčkách po špetce krás, zorničku však nemám zkalenu, aniž mám střihaný vlas. Jaj, věru, dobře vím, leccos se naučím, než spatřím domov a rodinu zas. Až budu vyučen, s cvikem svým vrátím se do lůna hor, mistrovský kousíček urobím – a já ho urobím skor; pasť velkou k polovu jak Holi Královu pro dravě moroutný, cizácký tvor. 158 Však pro tu pastici místo mám v Trenčansku, nebo kde Spíš, zpěvanek sladičkých nasypám, nalíčím, otevru skrýš: cizota přikvapí, líčení polapí, a bude statečně chycena již. Potom ji hodíme do Váhu, jaj! bude dělati křik, až ji tam pohltí neblahu šarkán, co hrozný má dřík, že voda přetýká, když chvostem zasmýká a robí v korytě divoký ryk. Dej, bože, ať se jen přiučím, dej, bože, pevňoučký drát, kleště už někde si vypůjčím, a v práci pomůže brat. Jak bude hotovo, budem ti na novo starý náš pánbožku na cymbál hrát. 159

Svůj k svému!
Maličký šuhájek – na rameně dráty, kam se chudák béře z jara na pochvaty? Na sto hodin projde, na sto nebo dvě stě, chlebík si hledají zmozolené pěstě. Aj, v Čechách, tam blaze, tam dobré bezpečí, tam bratrská srdce a sesterské řeči! Ale jinde, věru, země lásky sirá, tamo se nežije, tam se jenom zmírá. – Nechoď jinam věru, šarvanče můj ladný, kde tvé sladké řeči nerozumí žádný. 160 Tamo bysi zvadnul jako list z javoru, z dálky přinešený do cizího boru. Zůstaň u Vltavy, tam jsou tvoji brati, a my jedny děti – tvé, slovanská máti! 161

Jen začátek!
Jsou Maďaři „pod šablami“, dobře se jim daří, my jsme však ti staří, raby z dětí děláme si sami, až bůh do pusta nás zmaří. Rozum dáme za hrjaté, právo za číš vína, za turáček syna, jazyk za polovic – tu ho máte, vždyť náš život samá psina. – No, Parome, dolů na to, jsili Slovák starý, zahlaholi: Vari! syp jim v hrdlo pěkné živé zlato, máš ho dosti na podary. Pusť tu smečku řvoucích hromů, vzbuď jimi, kdo dřímá, nač je ruka třímá? Metej v setí, však ty víš už komu; podpal: ostatní se zdýmá! 162

Plťaři.
Dolů od tatranských hor za vorem se plaví vor polehoučku, v polotaji plave z Hronce až k Dunaji. Houpavě se nese dál, podél strží, podél skal; předivně se voda pění, zastavíli o kamení. Nestavte se o kámen, dolů pltě, dolů jen! a vy, pozor, plťaři, ať se výtoň podaří! A ty, starý baťo, hej!_ zaveslovať neváhej, nastav síly, nastav dechu, třeba klád a třeba spěchu. Tamo ku Prešpurku boč, stáhni houžve, na břeh skoč! a vy, hoši, spěchá práce, urobíme tři paláce. 163 Zrobíme je na pospěch, dosti na ně sloupů třech, při hůřeli kladku s kladkou s příčkou utužíme hladkou. Jaj, Slováci, hola hou! to paláce pro nás jsou; to palácky tříčtvrteční – buďme za ně pánům vděčni! Aj, proč to má, brate být? Maďaři tak chtějí míť, aby mohli k rozličnosti věšeť právo s poctivostí. Jaj, a proč to obé as má přijíti na provaz? Aj proč? věru bez pochyby, že se to těm v Pešti líbí. Kdyby vrah, či zbojník jen měl býť pouze pověšen, musel prý by kat své štěstí hledať nejprv v Budapešti. U nás nic by nenašel, tu – by nešel na kaštel, na raz páni změny dbalí vraždu p r á v e m jmenovali. 164 Přeměnili zlotu hnedky, všňořili ji v zlaté cetky, oblekli ji do dolmaně a šablici dali k straně. A to právo? zašlo pryč, bloudí krajem v dél a v příč, ale Maďar všude spěší, chytá, týrá je a věší. – Nu to dobré, což je víc? každá věc má rub a líc... nejdřív bačíkové naši, potom vrazi a magnáši. 165

Pomoz!
Beťár, žid a fiškal, to tři rodní brati, ti se Slovákovi umí zalíčati. Beťár krade koně, židák zboží drobné, a fiškál jak kohout zrnéčka sezobne. Mistrové to věru, ale my jen učni; tuhou naší prací jsou baráti tučni. A my schneme stále jako ty krkošky, nohy cit nemají, rozum nemá nožky. Srdce jazyk nemá, jazyk rázné slovo, jen slzy jsou těžší stokrát nad olovo. 166 O Parome starý, najdi k nám už stezku, a do každé ruky vezmi tisíc blesků. Do každého blesku aspoň tisíc smrtí... zhynem, tváli síla jarmo nerozdrtí! – 167

Možné překvapení.
A já jsem bohatý, mám jen tu gubu, má ženka velmožka o jednom rubu; v rub v pátek, v líc v svát eksvátek, různé to přeci – a v naší kolibě pěkno jak v kleci. Z krajin je zrobena, šachorem kryta, půlka je nad zemí, půlka v zem vryta. A co je nad zemí, to jako v loubí – kalina s úponkou dvérce jí vroubí. Divno, leč milo tu v světnici chudé, na dál však, bojím se, úzko že bude; kalina zbují se, květy se vrátí, úponka do vnitřku bude nám hnáti. 168 A přijdou vlašťovky s teplinkou zvěstí, země se ovine v zelené štěstí; i čáp se navrátí v šáchor a proutí – kdo ví, snad přinese něco z té pouti. Ať to jen přinese, ať to jen složí tam na tu hlavnici na skrovném loži; chud jsem, však starosti o to mne mizí, musí býť z dárečku Slováček ryzý. 169

Jako mačka ptáčka.
Nu, co robiť, svátkusvatku? chotár plný zmatku; zle Maďaři hospodaří na šuhajcích – našem ladném statku. Všecko na pochvaty, za dvorce i chaty – jak zvyk starý – za husary, živou mocí zahání ten klatý. Sotva slunko sedá, už nás služný hledá, za ně aby, za ty baby, poctivý šel Slovák za honvéda. 170 Máme pole, krovy bránit Maďarovi, on nám ale v Pešti stále zákon robí, těžší nad okovy. Nač býť tím, co mrzí! lapačky jsou brzy, tož mi v skoru prchněm v horu, tam ať hledá, životemli zhrzí. Zrobíme to báči! nežli se jim zpáčí chlapce míti, z pevných nití popruh chceme tkáti na rod stračí. Chcem opláceť dluhy, a kde vrah náš tuhý, rychle bokem k němu skokem, ale dobrý pozor na popruhy! Svážem ho po délce pěkně do kozelce, by ověsil, čím nás děsil – jestřábovské, nestříhavé pérce. 171 Palička mu ráda poví, co je vláda; chceme v kožku taktem trošku jenom půldne buchať v jeho záda. Tak to zvučně skvapá na panského chlapa – vždyť jak mačka lubí ptáčka, tak nás také lubí – rve a lapá! 172

V Budapešti líp.
My Slováci pořád sami, otupnými doubravami přes bažiny suroviny: kdy zasvitne osud jiný v osudné mračno? Či nesvitne, už nesvitne? Havran nad hlavou nám lítne a on čerňák stále kráká lačným zobcem na Slováka: Postůj! mně je lačno. Jdi mi, kliď se, ty mrchavý, Slovák nemá pro tě hlavy, ale tamo k Budapestu na vděčnou se vynes cestu: tam jsou tuční páni. Tam v damašku, v zlatě chodí brati vaši stejnorodí, tam potrava pro vás ptáky, a nás nechte nebožáky od táně jíť k táni. 173

Půjčka za oplátku.
Jonáci jsme velešvarní v té slovenské zemi boží! Maďar se svobodou marní, ale nám to neosoží. Sobě lehký zákon robí – pro Slováka zákon platu; když prosíme: „Dejte právo!“, pošle rychle deset katů. Rube Maďar zákon pěstí, obrací jej na vše strany, on má z něho křepelice, a my jenom schudlé vrány. K čemu to a k čemu ono? což neznáme staré zvyky? tak jak oni se zákonem, tak my s pány zákonníky! 174

Léčení.
Do kolečka, chlapci ručí! rád si Slovák zahajdučí; ruce pěkně do boku, tak, a rychle do skoku – Ej, juj, do skoku! Rankou zvučnou, rankou tuhou, stleskni jednu dlaňku v druhou, špičky sraz a opatky stáhni v tříraz na zvrátky – Ej, juj, na zvrátky! Kdy Slováka zraca chytí, tak se může vystrabiti; my slovenská chudina, už jde zraca z Budína – Ej, juj, z Budína. Veselo jen chlapci na ni, sem valašky do rubání, dolů chlapci opasky, ztuha na ni po nasky – Ej, juj, po nasky! 175 Tak chcem vyzráť na tu slotu, dál hajdučiť svoji notu; hoja, chlapci, vysoko, zraco ani na oko! Ej, juj, na oko. – Už cikáni struny řeží, zraca s pláčem domů běží; tak, až se to zobrací, dobře bude, Slováci... Ej, juj, Slováci! 176

Kerešský živan.
Eh! dnes od Kereše víno dejte sem, to je mezi všemi víny zbojníkem, to zabije smutek jednou číší v ráz, až kalavná radosť skáče v srdci zas. Ten Kerešský živan, žáden nevěří, vždycky do hlavěnky horko udeří, hútkám dílo zcuchá, v srdci dusí hněv, leč kam okem střelí, zahlaholí zpěv. Nuže, kde se kryje ten Kerešský sběh, kde ten Rosa Šandor bolestí mých všech? Dnes při jeho straně věrně budu stát, nedám ho, nechť přijde celý komitát. 177

Hody.
Jaj, hody, posvícení, k čemu tedy zlotky? Rychlo, rychlo, lidé zlatí, skákať chceme, tancovati, až protlučem botky: sem kalíšek vodky! Nech, děvče, ometání, čerpáky i hrotky, nechej geletky i misky, sem na druhý konec vísky, přijdi do palotky: sem kalíšek vodky! Jaj, pěkně do kolečka, stranou nepohodky! Zrobil jsem si novou gubku, pérečko mám na kalúpku, kres v něm i milotky: sem kalíšek vodky! Dál v taktu cupy dupy, dnešek bez robotky! Lépe noha nohu stíhá, bez koleček, bez vlačiha, bez biče a otky – sem kalíšek vodky! 178 Aj, čižmy z karduánu, čile k čemu psotky! Otáčej se dál a dále, pokud to zní na cymbále s ňádrem do pohodky – sem kalíšek vodky! Ach, řídké radovánky, samé potu brodky; zlý ten Maďar stromy, keře, statek, setbu, dohan béře, pije, kouří smotky... sem kalíšek vodky! Nuž, čilo, bez rozpaku, než mi na jahodky, na tvůj ret a tvoje líčko, má sivůčká holubičko, přikluše ten krotký – – sem kalíšek vodky. 179

Slovenské husličky.
Nehrajte mi na husličky, zlatí báčíkové, mně zvuk každý jako luňák storáz srdce klove; jsouť ty písně jako z horky kolo tančící bosorky, ty mě zpěvem, brati milí, srdce ulúbily. Ty husličky, bože, bože! ty jsou zčarovány; nezvoní jak na vzkříšení, zvoní jako hrany; jak jen počne slačík hráti, dobrá vůlička se tratí, a když srdce v zvucích mešká, na raz se roztěžká. Nehrejte mi! Jak začnete, vzdýchá to a pláče, a já vidím, bědná ženka po strunách jak skáče – svadlá, chorá nouze je to, zvuk je synem ženky této, a jak mile z huslí skočí, hned mi přijde z očí. 180 Nebo ne, jen hrejte přece naše teskné žalmy, a já vezmu sekeřičku, co tatušek dal mi; jenom hrajte zvolna, dlouze, až se zjeví zas – ta nouze, hned svou sekeřici zvrtnu na tu ženku smrtnú. Ej! tu strygu pochováme, proč nám porobila – pak v husličkách ubydlí se zlatovlasá víla, ta nás bude v opak, báči, k radosti zváť místo k pláči. Jaj, ta sladká, živá krása celou Slovač zjásá! 181

Jen hezky vysoko.
Hochu, zahajduči, z prsou radosť pučí v masopustě; líce máš jak kytku, a javor po řídku v takém zrůstě. Vybeř sobě dcerku k tanci při úterku, vznes ji a skoč; při statečném vzchopu zadrž se při stropu: dobře víš, proč. Zůstaň v dobrém cviku a v slovenském zvyku, milý bratku, by vzrostlo konopí pro naše pochopy na oprátku. 182

V opak.
Kleje Maďar, šable brousí, šibenice staví srdce jeho – zřídlo jedu, z něž se bědstvo hlaví. Nepoléhá, duší jeho stálé plovou mraky, pánem je a přece věčný strach má před Slováky. Stejná práva nechce dáti duše jeho skoupá, chuďas, sám se věčným strachem na čakanu houpá. Slovačině dává kladky, hrůza kladky střeží, jeho duše však v nich dávno ukovaná leží. Jej, Slováci nad ty vrahy volní jsou, nechť v prachu!. . . Vědíť, že ty čudské hrůzy zmetkové jsou strachu. 183

Ve všem zběhlý.
Počkejte jen, zlatí páni, několikrát do jari; umí Slovák leccos robiť a ne jenom fujari. Nejen cymbál, nejen křipky, také píku, také meč – ocele však nebude-li, vezme palici a kleč. – 184

Pěkný pendulík.
Nic neumí náš černý vrah jen bojčiť, bíť a hroziť, no, Slovači milá, jen žádinký strach, my na karách a mitrhách budem ho za to voziť. Ať to už honvéd nebo pop, či pán s tím zlatým klíčem, kdo nás dřív v týrání do hlavy kop’ s tím přes kameny hopity, hop – a budem plesať bičem. – Pak z klád jim urobíme hrad a zavoláme „Vivat“!... ze hradu, pankové, v popřed i v zad, viděti bude vás ode všad sem tam se zvolna kývať. To pěkný bude pendulík, ten bude časy měřiť, jak dlouho potřebným svornosti lík, by větve srostly se v pevný dřík a svět se počal šeřiť. – 185

Utonulý rybařík.
Obloha belasí. Co že je to asi? Nocka tajně vyzná, pláň že hlubočizná. A drobné hvězdičky? To samé rybičky se stříbrnou hlavou v povrch tůně plavou. K ránu však se splaví rybák zlatohlavý: z červánkové lodi zlatý dražák hodí. „Semže, ryby!“ volá, „sem do toho kola!“ a v raz zlatou sítí všecky rybky chytí. – [189] A což ten měsíček? Také rybaříček, utonul však v pláni v nešťasném chytání. V noc se mrtvol plíží, výší se a níží, neb jak vlnky spějí, vznesou ho neb skrejí. 190

Nebeský jarčok.
Teče, teče po nebesku járek plný stříbrolesku, k němu drobné hútky letí peroutečky osvěžeti. A když lítnou, křídlem svitnou, zajdou zas a v raz přikvitnou, však ten střelec z leva boku číhá na ně u jarčoku. Jak na břehu jakás čuší, hned ji lapí v svoji duši a slov sladkých do úpletě upoutá ji v samoletě. Přiváže ji na vzdor stonu v klítku na řetízek tónů, dá jí veršů hladké prútky, učí zpívať nové hútky. – 191

Stříbrné kačice.
Na Váhu, na Váhu, u té zátočice plavou za večera stříbrné kačice. Okolo dědinky po Váhu se točí, aby uviděli Janíkovy oči. A když uviděli jejich ohník sivý, smutno dávají se v pokřik žalostivý. Ještě se obrátí každičká po oku a tratí se v řece a v zlatém homoku... Na Váhu, na Váhu šumná koupel je to, viděli jste kačky na rátoči této? Nejsou to kačice... slovenské jsou víly, co se pro Janíka žalem utopily! 192

Rozvalina vyšehradská.
Smutno v rumech Vyšehradu, smutna i ta skála, odkud síla Mojmírova v kraje pozírala. Každá zeď jak na lenošce stará panna sedí a v dunajské zrcadélko zamyšleně hledí. Prohlíží se: samé vrásky – a v zlosti, že zvadla, vrže kámen na svůj vlastní obraz do zrcadla. V raz zrcadlo roztříští se; však když kruhy splynou, zírá zas a hází zase... vždy – a časy hynou. Ale noc když peřej vzduchu lichotivě chladí, krásný sen sní rozvalina o svém dávném mládí. Mohutné jsou hradby její, v síních skvost a všudy s štíhlých věží prapor vlaje modrobílerudý. 193 V nádvoří klen mohutánský, a kol hradu všady bílé srny probíhají rozkypřené sady, v démantech kol vodotrysků vše se čarně blýská a v liliích mají víly vonná budoviska. Úponky se liliové na javory věsí, a sta ptáčků zlatoperých drobné zpěvky plesí; rod bělostných labutiček ve stavu se koupe, a letáčků pestrých četa po růžích se houpe. V těch snů krásách rozvalina po znovu se zhlíží; však den nový od hor rudě zvedá se a blíží... Tu vše rázem na pochvaty v tajné skrýše vchází – a zeď hněvně do zrcadla zase kámen hází. 194

Pěkný párek.
Sešla se hvězda s červánkem, co budí k ránu ze sna zem. „Kamž?“ Tu červánek odpoví: „Vedem koníky Sluncovi. Musím je spřáhnouť ke koči, co za den nebe obtočí. U večer – musíť rovněž býť – k moři jdu koně vyplaviť. Přijdi jen, hvězdko, večer sem, až mi po nebi pojedem. Kamo můj bičík zavládá, statisíc perel napadá. Po skalách, pláních, po lese, kvítí je v ňádru ponese. Ptáčíci přijdou z končin všech, sezobou z kvítí perel těch. Ty se jim ale k pokonu v hrdelci změní do tónů. 195 Z hrdel je v lese, v poli kdes vypějí ptáci do nebes. Slunko však všecky v okrsku zachytí síťkou paprsku. Ozdobí bič můj – bičík dol... a tak to chodí kolem kol!“ – „Tak to?“ dí zora, zořice, hledíc červánku do líce. „Aj to chci večer také ven!“ – Teď chodí spolu den co den. 196

Co je to?
Zlatými se perutěmi slunko vznáší vzhůru a bohatě ovinulo hlavu do purpuru. Či ne slunce to? či studna pánbožkova čistá, co Slovači k občerstvení pohár síly chystá? Či to na bělasím šatě prostovlasá, zlatá hlava domorodné slávy zrubnutá od kata? Ba! a pomsty anděl v rudé zahalený pleně Maďarům ji na postrachy ukazuje denně. 197

Bimbonky.
Je to junoš Hronec sivý; předivné on věci v kraj nosívá na vlnité, vzdorů plné pleci. Ale včera, bože, bože! co vám přines’ dolů! šuhaječka s frajerečkou obejmuté spolu. Umyl on ty růžné líce chladnou vodou svojí, vynesl je, kde šumivě s Dunajem se pojí. Číže těla? Dvou pučoků z pustého polomu, že bránili otec, matka, prchli spolu z domu. A že bědou život kvetl, na dvojjedné mysli jako v jaře na obloze černavy zavisly. 198 A že štěstí doma žíti nesvitlo jim taky, do slzí se prolomily ty zavislé mraky. Řekl jeden ke druhému: K čemu naše hoře? Splavme spolu z toho světa do širého moře! Proč bysme v té pustatině jak bimbonky vadli? Pojď! – a se skal dolů k Hronci jak dvě hvězdky padli. Položte je obejmuty v růvek jedním párem, by vyrostli jak bimbonky znovu každým jarem. Až poletí ptáčík na pouť z rodného polomu, přinese jim pozdravení od rodinky z domu. A nazpět až slétne z dálky, snese ptáčík hodný pozdravení od bimbonek na ten polom rodný. 199

Ubohý rechtor.
Chudák rechtor přeubohý, samou psotu zkusí, vetché ruce, vetché nohy, ze dne ke dni bez polohy organovať musí. Dni u něho pátek samý – v pátek vždycky nouze – chléb má z ovsa jen a vikve, víno tlačí z vodní tykve na hod boží pouze. V hlavě mu to klove, piští jako houfec ptáků, v jizbě tolik dětí vříští jako zrnek v hrachovišti, jako v poli máku. Na varhany klapky dali tuhé, těsno skáčí, slabých nohou pohyb stálý hněvem buchá na pedály, a ten zpěv je k pláči 200 Sobotáles nevyzíská, koleda je holá, a že chudičká je víska, každý půlturáček stiská, že jej otře z pola. Při ofěře gróf vždy poví: „Ať ten rechtor vyčká!“ – dáli groš, dá jako psovi, že bílému grošíčkovi studem rudnou líčka. Divnoli, že zvonek věže v pláč a bol se zmáhá, že hlas jeho srdce řeže – vždyť to rechtor, co v otěže při klekání sáhá. Divnoli, že srdce zvonů smutné klepe klepy, vždyť rechtorskou bídu onu cítí i ty plny stonů vrzající cepy. 201

Pohádky.
Okolo Očovy starobné doubravy mají myšlenkami přeplněné hlavy. Dubů bleskovzdorců omešené údy věrně ukrývají pažiť rodné půdy. A na té pažiti v úplňku měsíce běloskvoucích postav líbezná směsice. Kdo jsou ty postavy? – Slovenské pověsti, stíny dávných časů a zlatého štěstí. Pod nejstarším stromem mamka Slovač věstí o dobách, kdy měla meč i žezlo v pěsti. – 202 K té zlaté mamonce v nocky pěknou chvíli drobné si pohádky na raz pospíšily. Hle, s vílami tančí rozmilá ta cháska, tam Slunkova děva, a tam Zlatovláska. Tam Dvanáct měsíčků pase Tatošíka, tam Kinkáš Martinko pro Lenku naříká. Tam Šumnýšumný Královčík Beronu kol boku s líbkem do Čárného skrývá kepenčoku. Tam koně višňáka, co jak ptáče pluje, Popelvar útulný hladko hřebelcuje. Tam spěchá děvojně větříkova máti, k bratrům zhavranělým cestu ukázati. 203 Tam přástevky líčka zastěrkami kryjí a na křižné pláčí nad Bílou lalijí. A tam Otolienka proutíkem i slovy pouště v ráje mění svému Šurinovi. Tamo Mehulenka zpívá převesele synkovi s žíravým slunéčkem na čele. A tam krmí paní hrdličky a ptence – sama dřív hrdličkou s gombičkou v hlavěnce. A tam osm paryb Kovlad k voji točí; by přivezl ženu na zlatitém koči. Jen ta Světská krása posud skrytá v stráni; strygoni ji střeží, vlci a šarkani. 204 Však tamo v šiřici Nebojsa je taky: s Valibukem tepou vrahy vlkodlaky. Aj! už šarkanové, s ohni kolem pasu, zrubáni jsou četou mladých zemětřasů. Jen statně, junáci, statně na té trati, ať se také domů Světská krása vrátí! 205

Báča Dunaj.
Co ten starý báča Dunaj hútá as a šepce, když z Prešpurka k Budapešti dolů spěchá křepce? Zlobí ho, že rodnou mamku opouští tak ranně, že nemůže celý život jíť po její straně. Jaj, kdož může krásu Nitry někdy zapomněti? Ani Dunaj! – nechalť u ní milé svoje děti. Nechal jinošíka Váha, oba synky Hronce, a při Váhu malou Nitru s krásou po mamonce. Nechal u ní k potěšení v žalobě i chmurce tu Kysúcu i Revúcu, Oravu i Turce. 206 A z těch jeden na druhého k tatíčkovi spěje, aby všecko vypravoval, jak se doma děje. Jak se děje? Zle se děje; hůře každou chvíli; ti, co mamka pohostila, domčok podpálili. Ti, jimž dala číších medu, pohár jedu dali, a jaj! běda! bělovlasou mamonku nám rvali! Zamračil se báča Dunaj: „Cože? uhlídáme! Však my jednou od Černého moře přijecháme! A pak věru nebudeme v domovině bědiť! Slovák slávu a vrah černý hanbu musí dědiť!“ 207

Štastný ubožák.
Těžko sirotě blouditi světem, nevlídnou zimou, palčivým letem. Těžko jí chodiť metelí divou, mlhavým jitrem, nocí deštivou. A já sirota, bídu mám v klíně, sotva se vyspím na podstolině, od cizích lidí žebrám pomoci, nešťasten vždycky, jen ne za noci. Ach, dratárkovi po léta mnohá od samé chůze zkrvená noha; samou lítostí zkrvené nitro... kdo ví, zda srdci zasvitne jitro! 208 Tatíček dobrý u dřevorubu život si podťal při starém dubu; dub v pádu vzdechnul, a nešťastlivý tatíček vespod, ale neživý. Když ho pohřbili, nouze nastala, do kruté služby mamka mne dala; dostal jsem hábí, dostal jsem chleba, aj čeho bylo ještě potřeba? Tam pod Kriváněm chýšečka stála, kněžka zimová nám ji zavála; mohutnou plecí vrhla se na ni v křepotu děsném s lednatých strání. A v oné chýšce bože, přebože, poblíž kozubku chudobné lože, 209 a na tom loži mamonka chorá – chorou zabila búrlica skorá. A já parobek na jiné táni věděl jsem málo – netušil ani – a když jsem přišel, můj bože s nebe! padnul jsem na sníh, ale bez sebe. Nebyl jsem šťasten. – Mráz byl – a tuhý, chodil jsem kolem, den i den druhý; chodil jsem stále, bil se do čela, mě zimná paní přikryť nechtěla. Tu já jsem hrabal, i sněhy tály – až jsem ho našel, ten domčok malý; však nebyl domčok, jen rumu kupka; – ach máti, máti, to tvá chalúpka! 210 Hrabal jsem v rumu děsnou záchvatí: kdeže jsi, kdeže, mamonko, máti? hrabal jsem rukou – a konec díla mrtvola zlaté rodičky byla. V ubrousek bílý, bídně zedraný, dal jsem mamonku do lícné strany, a mrtvol vetchý vzal do náruče a do dědinky pospíchal ruče. Na cestě, bože! sotvy jsem tušil, jak mozek žhavý v čelo mi bušil; stokrát jsem k máti v slzách se shýbal, a zas ty slzy z čela jí líbal. Tam na hřbitově vedle tatíčka tiše zpočívá moje matička; 211 ach, křížek nemá ten růvek dvojí, avšak můj život u hlav jim stojí. U hlav jim život, radosť u nohou, a k srdci dal jsem slzu tak mnohou, že celý hřbitov, čas když zavítá, chudobičkami mile obkvítá. Věru, za jara kolem těch rovů uvadlé kvítí pučívá znovu; svit se u věncích po keřích svíjí a libě dýše květ robinií. Není na hroby svíce vetkána, zlatem však na nich pálá děvana; loubí kustovnic podál se klene a kol se modrá kyprosť brlenebrljene. – 212 Zbyla jen torba, – šlo to do světa, ale po štěstí na vždy už veta; pryč jsem utíkal, dráty na pleci... ale bolesti nelze uteci. Jenom u večer, při odpočinku, když dlouho myslím, zaslechnu: „Synku! nesmuť nám! slyšíš? Chor jsi a bledý, my přišli tajno sem na besedy.“ A vím, že vedle tajně zasednou, těší mne, šepcí, až hvězdy blednou. Tenkrát mi šťastně, bědnému tvoru, ach, já bych umřel bez těch hovorů! – Ach přijdi, přijdi, oblaku šerý, já se již těším na ty večery; 213 já se již těším na tu rozpravu, až složím k slámě těžkostnou hlavu. Hoj, tam dědinka, dobří tam lidé!... někde v koutečku místo mi zbyde. Přijdou mi zase, noc bude z mála; mamonka hvězdkou známku již dala. Vida, tam, vida, jak se ligoce! to již mi kývá mamka po oce;... dobrá mamonko, taťku pečlivý, vždyť já jsem přec jen člověk šťastlivý! 214

Přijdou chvíle a pak časy.
Přikvačila k Peštbudínu zimničná choroba, přišla tam, když k sněmování dobu našla doba. Páni právě zasedali, a tu ona tady, ihned pánům chvatem řečí drkotaly brady: „Mívali jsme velkou bídu, nyní hojnosť mámemáme, pomáhal nám Slovák zdatně: nuže, co mu dáme? Což mu dáme? pěkné věci: sloupy, kladky, pouta, nepůjdeli Maďarovi volně do chomouta. V háji naší národnosti musí být jen klečí, nebudeli máti klnouť Maďarovou řečí.“ – 215 Choří páni, pozor dejte na zlolajná ústa, pohrdlému Slovákovi srdce v prsou vzrůstá. Živý oheň pravdy boží zmáhá se mu v oku, a šablenka z hněvu roste při ztepilém boku. Roste jedna, tisíc za ní – kmitnou v rukou chasy – přijdou, páni, chvíle rudé – pak – zelené časy. – 216

Dárek dřevorubců.
Narodil se šťávnickému pánu šumný synek vděk, zrobíme mu kolíbičku z tisu, natrháme čučorietek mísu, by jak ptačík v léta každém ránu rostl o přetěk. Lubovníček do kolébky dáme, dobré mysli květ, pod hlavičku, aby kynul v zdraví, poduštičky krásné z vonné trávy, z milotek a lipnic uděláme, co neviděl svět. Klučíky mu dáme v malé ručky, by měl pěkný hlas a se neulekli křestní hosté, však až mladý panko povyroste, tučné chytíme mu pozabúčky – křepeličky zas. Nu a pak, až jako růže zkvitne, cedilo chcem dáť, cedilečko pěkně cifrovany, jak se patří na takové pány, a když lenka – milenka mu svitnesvitne, půjdem gajdy hráť. 217 A budeli Slovák opravdový, dáme starý dar, vsadíme mu na dvorečku lípu, přineseme z boroviče pípu, z tisovského tisu pohár nový a koroptví pár. A budeli Slovák, každou chvíli hotov každý z nás v gruních macka loviť, a jak vdačně! Maďarli, chcem prosiť usedačně: „Dobře bysi zrobil, bože milý, aby razem zhas’!“ – 218

Čárná lilie.
Hoj! jaké to kvítko na zapáčích zkvétá, že se jím jasnota po holech rozlétá? Oj, povím vám, povím: pod bukem se kryje v zeleňoučké trávě bělostná lilie. Nebyla lilie, šumná dívka byla, v chudobné kolibě mamonka ji kryla. Eja, dítě záhy panenkou se stalo, a to bílé čelo jen se ligotalo! A jak lítávala! jako zlatá lenka – a zlaté zpěvánky jí zas z hrdélenka. 219 Její sivá očka ohněm se jásala, její hladká líčka růžemi zkvítala. Vlásků přebohatosť nockou se zbarvila, malá ústka jak by z červánečků pila. A přišli Turčíni; chytli kolem pásu, v sedlo na parypu dali živou krásu. Prchali, letěli, jak ta káň divoká, nedbali slziček jásavého oka. A mamka želela, lomila rukama: Ach bože, přebože! čím zde budu sama? Budu, já ubohá, jak u vod vrbice, když pro samé stáří nezapučí více. 220 A budu nešťastna jak ta jabloň planá, plnička trpkosti z večera do rána. A budu já, budu jak krčina šerá bez větví a vláhy z rána do večera. Už mi ji odvezli nepřátelé lití; ach bože, kéž můžem dítě dopáčiti! A že nemůžeme, pomoz mi ty, nebe, však je dcerkou tvojí, čelo má od tebe! Pomozte, hvězdičky, než se prs rozskočí: sestřičkou vám ona podle sivých očí! Pomozte, pivoně, na blízku i v dáli, družičkou vám, na rtech jste jí vykvétaly. 221 Pomoz ty, růžičko jemně purpurová, vždyť tvé milé barvy v jemném líčku chová! Pomoz, černá noci, máš ty síly dosti; vždyť jsi ji dařila vlásků bohatostí! Pomoziž, červánku, bratrem jsi ji býval, zlatým ji pohárem ústka napájíval! Pomoz, ty má lenko, světlonoška malá, ty s ní, ona s tebou v jaře lítávala! Nebo ty mi pomoz, zlatý ptáčku venku, mělť jsi hnízdo v jejím zpěvném srdélenku! Pomoz ty, lilie, vyvolenko její, vysvoboď od Turků, co jí unášejí!“ *** 222 Letěli Turčíni jako ti krkavci, jako vlnobitím unášení plavci. Ulétali dolů, kde se Dunaj míhá, kde se bílý hrádek z černé skály zdvíhá. „Nespěšte, neleťte, Turci, s takou pílí, povolte, poshovte, oddechnouti chvíli. Nechte zpočinouti v té zelené trávce... bědno mému čelu, bědno mojí hlávce! Nechte zpočinouti v stínu toho buku, než srdečko zhyne od žalu a tluku. Nechte uvinouti dva maličké věnce, jeden Janíčkovi, druhý mamolence.“ 223 Než první uvila, v slzách se ulila, než druhý uvila, už živa nebyla. Zahřešili Turci, pod bukem nechali, jak ti vlci šeří k domovu spěchali. Noc však černotemná za nimi již lítá, cestu jim nadchází, koňům uzdu chytá: „Počkejte, počkejte, ne v takovém chvatu, počkejte chvílečku na svoji odplatu! Nebe rozhněvané na srdce vám sáhlo, a já budu spláceť, čím mi děvče spráhlo. Tím, co s sebou vedu, krev z očí zakypí, vlci již se těší na vaše parypy. 224 Káňata se těší na ta srdce vaše, počkejte, Turčíni, ne pořád tak plaše!“ Sletla s toho nebe k Turkům živá střela: „Hoj, já bych si ráda s vámi popojela!“ A vyšlehlo rázem z pozahory zoře: „Vypíchnu vám oči za dívčino hoře!“ *** Blízko na hranicích zvěsť slyšeti novou: zabiti jsou Turci střelou Paromovou Dvé sveřepných Turků střele v oběť lehlo a ranné sluníčko oči jim vyžehlo. A ti noční vlci uhlodali těla, co za živa domů bez kořisti jela. 225 Ale tam pod bouček ta spanilá zora na líčko dívčiny zavítala s hora. Ve zlatém obláčku s dušicí odlétla a z ňáder dívčiny lilie vykvetla. A z každého oka vzletla zlatá lenka a zpěvnými ptáčky vzkázky z hrdelénka. A když jaro přijde, v čas lilie zkvétá, že se tím jasnota po holech rozlétá. 226

Báťův dar.
Sobáš slavil mladý gazda, přišlo hostí mnoho set: mladí, staří ze všech končin, a na dvorci hlučno hned. Krčmář přines’ darem víno, kutou valašku dal brat. Žid pálenky plné beče, huslař přišel husle hrát. Rychtář přines’ rejstřík k daním, pekař pěkný pletenec, na oštěpky, homolečky, dřevorubce novou klec. Vinař hrozno, lekvár teta, rektor pěkný obrázek a pan farář modlitbičku za šťasný a dllouhý věk. Ženy daly zlaté sponky, po gombíku malá sběř, rybák velké, hladké pstruhy, myslivec dal černou zvěř. 227 Valach jehně malované, koňar hříbě, pastuch sýr, množství darů není páru, o tom půjde věčný chýr. A co přines’ starý báťa, co uchystal na sobáš? „Píseň!“ Hola, pěkná? „Pěkná!“ Zpívej tehdy, báťo náš! A on zpíval samé zlato, samé zvonky, samý květ, šumot křídel sokolových, když se s Tater nesou v let. – Pěnkavice vedle v sadě ba i stromů letorosť pěly s ním vždy víc a více a k posledu každý host. A při zpěvu každý maně koloval a hajdučil, kdo neuměl, porozuměl, dupkal, až se naučil. Dávno konec veselení! Prázdny mísy, beče, sud, jenom báti malá píseň zní v těch krajích doposud. 228 Z nevěsty už skrslá babka, ženich o berle i svat, a kol kolem drobná bída dětí, vnuků, pravnoučat. A ty dary? Kdež jsou dary! Děti pohrdaly vším, jen ta píseň báti zbyla věčným rodu dědictvím. 229

Sestry.
Byly sestry na Slovensku, byla Slávka i Slobodka, Panbožík jim tatuškou byl, mamonkou snad Bohorodka. Pěkné byly ty blíženky, jak kdyby je malovali; slunéčko jim zory zžehlo, červánky jim líčka daly. Ústka kvetla píseňkami, očka jejich jen se smála a srdénka třepetavá levandulí obkvétala. Přišli vrazi, neznabozi, odpůl s koněm srostlí v těle, krutosť kalila jim šípy, mor třepotal křídly v čele. Rozstřeli se v širé dálky – havranové nelítovní – pochytali slunko v holách, vyšípali blaho rovní. 230 Pokalili zrakem járky, strhli kápku z každé chaty, a těm lipkám, chranitelkám rozervali kypré šaty. Zaplašili skřekem hněvu ty ubohé krásné roby – a Slavuše a Slobodka v dálku zašly do poroby. Postavili vrazi krutí kol Slovenska šibenice, by ty krásné blíženice zpět nemohly nikdy více. A z blkotných žárů očí zloby vrahů stále náhlí, aby jimi těm sestřicím všecky pěšinky zatáhly. Nechť i na příšeře pomsty vražda po těch sestrách kluše, nestihnou jich zpět se vrátí i Slobodka i Slavuše. Zpět se vrátí – a pak běda těm, kdo křivdou stíhali je: čím dojemněj žalosť zpívázpívá, tím strašněji pomsta vyje! 231

Plťaři. Plťaři.
Potkal se den sivozraký s černobrvou nocí, optal se jí: „Kamo šerá?“ „„Pusť mne, chvátám mocí.“„ „Já silnější, nepustím tě, cestu zalehnu ti, pokud ty mně nevyzradíš, co tě v dálku nutí.“ „Ejá, chvátám v místa ona, chudáci kde z hory šumné vlny Hronce hladí širokými vory. A kdybych je nedostihla, dál se let můj pustí, z večera mi voda řekla, že chce dneškem vzrůsti. A včera mně řeklo mračno, že se náhle strhne a že z pltí z nenadání dřevorubce svrhne. 232 A včera mně při soumraku řekla ženka vodní, že na šumné ony chlapce čeká již den po dni. A včera mně šelestilo podle břehu sítí, že jich těla zkrvácená do náručí chytí. A to jdu je varovati – na ty hvězdy s vejši, rozstru čilo k neprohlednu kepeň nejčernější. A junáci, ubožáci dříve musí staviť, než se počne rozezlený Hronec zkázou hlaviť. Ať si bouře plťě vezme po nevlídné vodě... jen když oni ubožáci budou na svobodě! Vždyť já s nimi sedávala v jeseni i v jaru, když mně smutné k potěšení hráli na fujaru. 233 Ráda jsem si odpočala při vatře těch bratů, když se bílý mráz ukrýval do mých černých šatů. Vždyť jsem s nimi sedla tajně na ty jejich vory a dětinné poslouchala s bohem rozhovory. Oj, pohádek pestré hejno vyprávěli milo, a mně s těmi pohádkami pěkně se přisnilo Chráním já tu Slovač milou, ty z ní činíš robu, sypeš nouzi do kabelky, v jarmu ženeš k hrobu. Nedbáš o ni, jdeš jen kolem jako velcí páni, slunka agrafou si bleskneš v hrdém usmívání. Však, kdybys jí bádal v srdci jak má touha, velo, v raz by se ti od těch skvostů více nezachtělo.- 234 Jaj, kdybysi, dne jásavý, déle s lidem pobyl, a čil v hlavách hútek píli, nový svět bys zrobil. Dal bys mu v raz k přípitnému číši plnou světla, že by z každých ňáder rázem krásná růže zkvětla. Množstvím růží těch bys ovil novou září čelo, že by se i slunko tvoje nad tím zastydělo. Ale tvoje žhavé oko málo oně bedlí, a tož bědstvo s sebou vedou, jak je dřív už vedli.“ – Zastyděl se den jásavýjásavý, slzy stály v oku; „Nuže, ruku dej mi, nocko, chci jíť s tebou v skoku! Ty měň v píseň jejich práci, v skvosť já slzy bolu: pak se o ty ňáder růže rozdělíme spolu!“ – – – 235

Milosrdní páni.
Domů spěchal gazda, v hlavě trochu, spěchal od Prešpurka, do haleny s větrem déšť se vzpíral, střelná honila ho búrka. Velkou chuďas platil poselštinu, s prázdným domů klusá, i zahřešil na budínské pány, na soudce i na fiškusa. Zvěděli to – chytli ubožáka – do koby ho dali, a že se mu ruce, nohy třásly, k špalku mu je ukovali. A syn prosil: „Mějte srdce, páni, šetřte šedé hlavy, vysmahne vám, vetché má už kosti!“ Odvětili: „To se spraví!“ A že byl tak suchý, vetchý báča, děli jsou mu: „Chlape, abys nevysmahnul, zde buď u zdi, s té na lebku voda kape.“ 236 A syn prosil: „Mějte srdce, páni, vždyť mu plesnivina růsti bude na temeni hlavy!“ Řekli: „Věru, to je jiná!“ A že byl tak plesniv vetchý báča, Řekliřekli: „Tož nyníčko, aby uschnul, synovi již k vůli, pověsme ho na sluníčko!“ – 237

Pěkní koně.
Pěkní koně na výhoně, štíhlích nožek koně jaří, zem ohonem postýlají, živým ohněm oči září, uši stříhou, naslouchají, zpět házejí lesklou hřívu; švarní koně, bujní koně, jak tátoši – ku podivu. Kdo je pase? paní krásná, hvězdu na bílém má čele, a nad padlý sníh bělejší řízu na ztepilém těle, a má proutek zlatočárný, když s ním jemně zašuchoce, zařehce on, komoň každý, a plameny blčí v oce. Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na ryzáku? Šváb pojede rozkacený s hejnem havran a kršjáků. Hoj, pojede na loupeže, za ním šeré feny pusty a kam vjede, zášť nasype krvežíznivými ústy. 238 Pěkní koně na výhoně; kdo se strako tebe chopí? Aj kdož? Maďar hrdopyšný, až svědomí v krvi stopí. Okovaný silou těla, opásaný šavlí křivou, na zpěvácích, ubožácích, páchať bude zpupnosť divou. Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na tom sivém? Slovák, aby Nitru bránil v onom boji krutodivém. Meč posvátný Svatopluka do zhmožděné vezme dlaně a svobodné máti Nitře lavřín splete kolem skráně. Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na tom vranci? Mor, co nad bojištěm lítá k boje divokému tanci, a pohrozí Maďarovi dechem zmaru, černou smrtí a ty Šváby živou střelou jedovatých očí zdrtí. Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na bělouši? „Já pojedu, slávská matka v čele těch, co křivdu zkouší; 239 říza má se v krunýř změní, hvězda čela v blesky živé, zlatý proutek v pádnou ocel na ty pluky závistivé.“ Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na té plavce? Kdo pojede? aj, neznáte Radihostě Turohlavce? Sokol vzlétne ze Šišáku a tur rykem boju svládne a svinutím meče blesku sto životů ve hrob padne. Pěkní koně na výhoně; kdo tě spoutá, Tatraníku? Perun, co má z ohně oko, z hromu mlat a z blesku dýku. A jak hněvno zahlaholí, a jak z oka šlehnou záře, bude padať vražda s hněvem na vyzáblé hrůzou tváře. Pěkní koně na výhoně; kdo pojede na té brůně? Ladná Vesna, nesoucí se za slunéčka zlaté tůně; nač pohledne, v květ se zvedne, z krve bratrů růže zkvitnou, a na hroby co ozdoby hvězdná zář a věčnosť svitnou. 240

Mořské oko.
Stojí hory nad hlubokým stavem, v nich jen poraněný orel prodlí, jak ta pověsť letší krajů šerem, co s žulovým Mnichem nad jezerem za naši i vaši svobodu se modlí. Jako pažiť kypře zelenavá mile hladina se leskne stavu, a jen horský větřík, když se šeří, až položí znaven v doubravině hlavu. Na dně toho plesa odpočívá práva bojovníků chrabrá četa; bylť jim druhdy požár u Kostnice děsným sálaním svým osmah’ líce, jasně za to cesty do všech úhlů světa. Střehla zrada mysli jich i kroky, na Turníchturních se hadem v kotouč svila, a kde otevřena mořským okem skalná víčka, zastihla je skokem, až se zřítelnice rudě zakalila. 241 Porubáni! – A ta bolesť česká oblekla se v Mnicha poustevníka; nemá více meč ni pažléř břitký, nad zhynulé síly truchlí zbytky; však ta rakev hrdin nemá posud víka. Nejsou mrtvi, jsoutě jenom skryti, ždají toužně Slávy zavolání, a když hněvný Perun tříští horu, zbraně přiostřují v rozhovoru k zdárnějšímu bohdá pro svobodu klání. Ostří tuleje a kují hroty, o pavezy zkouší pádné meče, pějí: Kdo jste bojovníci boží, silte páže, útrapy se množí, lež se světem v zlatohlavu s žezlem vleče. V Tater úkrytě se tužte k boji sesterských dvou větví ku posile, v jeden kmen by srostly teplou krví, věhlas v čelo seď, jas pod obrví, a změnily v purpur huňku trpké chvíle. V noci pak, kdy z mraků vybaví se vyprahlé to slunce, snivá luna, z hladiny v raz stoupá četa svěží, na stráž rozstaví se na pobřeží, a za rána zas ji pojme tůna. 242 A když poslední se chystá dolů, „Ještě čas tu není!“ bolně zvolá, „ještě nejsou mysli v jedno slity, posud příkry jsou, jak Tater štíty, ach, snad zejtra!“ – A hlaď zase hola. – 243

Připoj se!
Větru závěj libý od horek se nese, bříza vlasy tříbí, javor vzhůru pne se, i ta sosna tiše temnou hlavou kníše na toho hřivňáka, sivku sivušáka, letnoucího s výše. Níž, v kyprém úbočí zlatá kráska vzrůstá, zperlené má oči, vůněplná ústa, líbezně do kola na ptáčíka volá: Pipi, ptáčík, pipi! pojďže, slzky vypí, abych ráda bola! [247] A ptačátko hodné rosné perly vsáká jako samorodné toho Tokajáka. Kráska tíže prosta od radosti vzrostá, pěkně se obléká – vždyť na jaro čeká útulného hosta. A jaro nelení; už skáče na luhu do zory zjevení u vil bělokruhu; objímá jich bočky, hopkuje v zátočky, nožkou svojí bosou, a zvonečky s rosou jsou jich vinné ročky. Hojže, čilo v strání, veselé to bryky!... z klinčoku k zdrávkání mají pohaříky; nálistničky, rožky pro ty bílé božky v dlaňky měsíc klade, a co sebou vláde, v tanci plete nožky. 248 „No, ty!“ drozd dí s hora, „pročže mlčíš v jaru? Jdi, urob z javora s dirkami fujaru, pustiž se do hraní v tónů přebírání; či chceš méně býti než ten národ kvítí a my ptáci v stráni?“ 249

Ruch.
Ozývá se jaro z hrdla kukulenky, růže outlé pučky v kypré skládá plenky, sojka pérce tříbí, pinka hnízdo vije, a v kment odívá se nevinná lilije. Sta myšlenek vonných chová jabloň v hlavě, i javor, co bloudí tamo po výšavě; včelka zlatopasá z květu na květ brnčí, a k jarčoku tihne šuhaj mladosrnčí. Hlasy mladušíka potřásají snětí, a ty jeho oči v širé dálky letí; hlavu vzhůru nese, vzpíná štíhlé nohy, jak by se chtěl napit s modravé oblohy. Světlonožka lítá v rozpučelém keři, slouchá, jak si cvrčík cimbalík tepeří; klen i tis horečkám pohádky své bájí, a srdce myšlenky na písně odkájí. 250

Veselí.
Všecko zveseleno na poli i táni, příroda si sedla zase k vyšívání Slunečko jí svíjí rudozlaté nitě, jimi kypré luhy zdobí rozmanitě. Neunavně věru pílí její paže, v mezích chudobičky, v lukách blíštěk váže. Všecko veselí se nad těmi koberci, a radostí třepe skřivan svými perci. Pinka z buku hvízdá, pěnice ji notí, a čáp Brávo! klepá od komína s chotí. Od hor do hor čilo, veselo je všude, i milčo v srdečku skočnou sobě hude. 251

Mladosť.
Nehaňte mi radosť moji a má léta hravá, pokud se mnou milučičké mládí polétává a v ložisku spává. Moje mladosť má jak lenka pod krovkami...víte?... u ramének křidélenka – což je nevidíte? zlaté jsou a hbité. Když je vzepne, v radosť moji vždy mne sebou zvedne k hvězdkám nebes o půlnoci, k lučním kvítkům ve dne – v kyprosť se mnou sedne. Vijem kvítí do věnečku s myšlenkami spolu, stračí nožky u ambrožky, černýš u koukolu, povázenku dolů. Od radosti srdce skáče – nevěříte ani; divno-li, když jako ze sna dá se do zpívání na poli i stráni. 252

Jonák chocholoušek.
Eja, chocholoušek, malučičký ptáček!... kdože mu opeřil ten jeho širáček? Kdože mu dal taký mentek cifrovaný a vínkem zalíval zpěváneček ranný? Aj, to vy nevíte, že to vesna byla? hedbávnou mu ručkou křidélka hladila, a v májové noci oblak rudoplavý zlatý zpěv mu snášel do srdce i hlavy. Eja, chocholoušek zpěvně k nebi měří, a ten jižní vánek provívá mu peří. 253

Růže v srdci.
Zdobí vesna partou hlavu, v klíně květy nese, rozmile je ručkou hází po luhu i lese. Hřivňák z buku ozývá se, doubravě to hlásá, a zpěváčík na kalině volá: Jaj, to krása! Ba, už sletěli se kolem ptáčíkové chvatní, a ten drozdík zveselený hvízdá na ostatní. A ten motýl, na šiřici pestré cifrování, z růže na bodlák se nese z kyprých luhů k stráni. Mladých lidí hlavulenka zase plna ptáčků, plna květů, plna zvonků, plna polétáčků. V srdénku jim růže květou, už se k sobě skloní: co as řeknou, až jim na rtech láskou pozavoní. 254

Jaro.
Dalo nebe sličné zemi na záručno kvítí, vzkázalo jí: Svěřenice, chcešli za mne jíti? Chcešli jíti, uchystej se, chci ti dary snésti. A zem kvítím šeptla: Přijdi, zdroji mého štěstí! A rozkazem nebe ruče obláčkové vstali, zlatem řízy obroubené níž se kolébaly: „Zemi, krásná oddanice, v dar ti perly nesem, na šáteček květovaný dolů ti je třesem! Přiozdob se, milučičká, krásno bude všecko, dnes tvůj milý oděje se v belasí oplecko; za obraňku vezme zlatý opas Oriona, řetízky jsou ryzé zlato, z diamantu spona! 255 Kuřátek dal kytku svěží za širáček v stužku, by potěšil očka tvoje, srděnko i dušku; již přichystal vozík zlatý, by ho dolů nosil, by tě, letná holubice, na svůj chlebík prosil.“ Čile země zdobila se – do havraních vlasů hejno vábných stužek vzala pestrou na okrasu, cifrovanou šněrovačku, z kmentu košiličku, a štěstí ji nadýchalo jemné růže k líčku. Kabaničku květovanou na raménka vzala, jahodek si hrstku plnou k pasu přivázala, květnou partou ověnčila temeno své hlavy – ústečka ji opivonil slunka líbek hravý. Měsíček jí hebké nitky na stříbrném krosnu utkal nejen na košilku, ale také do snu, 256 a ta píle drbných hvězdic! – ono množství žhounků naměřilo na sta pídí ohnivých kalounků. A za rána před zořičkou, v ptactva snivém zvuku, podalo již nebe zemi při sobáši ruku; jasné slzy od radosti slíbalo jí v oku, a slunéčko podalo jim párík prstenčoků. Jaj, cože ten slavík tamo při Dunaji tluče? No, že si ti v uzardění padli do náruče! A co zpívá prostomile ptactvo rannou chvílí? Že se oba v celování stokrát oblapili! 257

Přástky.
Už mořena políbila dolinečku v líce, a po tratích vybujila mrazova sestřice; ubožačka ta nahačka: věru, chladno je jí!... nechte chlapce již, na kápce, dívky, nepřeďte jí! Zžete svíci, spravte kozub, aby neprochladlo děvčátko, co na přeslici tenké svíjí přádlo, až pospolu v polokolu všecky pěkně sednou, hned gazdyně od kuchyně podá kaši mednou. Však až v sněhy pláně naše skryjí se, i hole, přijde šuhaj ze salaše a parobek z pole; 258 za přeslici k vaší líci nakloní se ústy... až po práci vše se zvrací, sprovodí vás v pusty. Aj, proč se tu báti které, když je frajer u ní? nezabloudí v horce šeré, v bařině a v gruni v náruč vzíti můž ji v síti šuhajek, než kročí: za to v klestu jemu v cestu svitnou její oči. 259