Dračice.

Dračice.
Přišla do dědiny v Tatrách stryga šedá, oči měla jako ze skla, v tváři byla odulá a bledá. Ruce, nohy, vyschlé byly jako spáry, nad olovo těžší krpce, z rubu visely jí samé cáry. V chatkách bila děti, ženy, v krčmách muže, nemohlali nalezť lůžko, ulehla si v návsi do kaluže. Bez optání vešla v stáje, statek brala, i ty koně od popluží při orání lidem vypřáhala. Časemli se vytratila, hned tu zpátky na hřeben si líně sedla a škubala shnilé došky s chatky. 344 Chytili ji, vedli k právu, vzali kata, aby byla upálena rozkacená, děsná obluda ta. Ale jak ji upáliti? biřic vece, ta od sloupu uteče nám ba i ze železné prchne klece. Třeba tedy zchytraleji jíti na to, neboť žena poběsilá ohně rodnou sestrou – pálenka to. Chceteli tu divou strygu z krku míti, čistým zdrojem vody živé musíte ji vespol vyhladiti. Potom bude štěstím zářiť oblok chýší, a zpěv stánek vyhledá si v statných ňáder vyzdobené skrýši. 345