Dračice.
Přišla do dědiny v Tatrách
stryga šedá,
oči měla jako ze skla,
v tváři byla odulá a bledá.
Ruce, nohy, vyschlé byly
jako spáry,
nad olovo těžší krpce,
z rubu visely jí samé cáry.
V chatkách bila děti, ženy,
v krčmách muže,
nemohlali nalezť lůžko,
ulehla si v návsi do kaluže.
Bez optání vešla v stáje,
statek brala,
i ty koně od popluží
při orání lidem vypřáhala.
Časemli se vytratila,
hned tu zpátky
na hřeben si líně sedla
a škubala shnilé došky s chatky.
344
Chytili ji, vedli k právu,
vzali kata,
aby byla upálena
rozkacená, děsná obluda ta.
Ale jak ji upáliti?
biřic vece,
ta od sloupu uteče nám
ba i ze železné prchne klece.
Třeba tedy zchytraleji
jíti na to,
neboť žena poběsilá
ohně rodnou sestrou – pálenka to.
Chceteli tu divou strygu
z krku míti,
čistým zdrojem vody živé
musíte ji vespol vyhladiti.
Potom bude štěstím zářiť
oblok chýší,
a zpěv stánek vyhledá si
v statných ňáder vyzdobené skrýši.
345