Mořské oko.

Mořské oko.
Stojí hory nad hlubokým stavem, v nich jen poraněný orel prodlí, jak ta pověsť letší krajů šerem, co s žulovým Mnichem nad jezerem za naši i vaši svobodu se modlí. Jako pažiť kypře zelenavá mile hladina se leskne stavu, a jen horský větřík, když se šeří, až položí znaven v doubravině hlavu. Na dně toho plesa odpočívá práva bojovníků chrabrá četa; bylť jim druhdy požár u Kostnice děsným sálaním svým osmah’ líce, jasně za to cesty do všech úhlů světa. Střehla zrada mysli jich i kroky, na Turníchturních se hadem v kotouč svila, a kde otevřena mořským okem skalná víčka, zastihla je skokem, až se zřítelnice rudě zakalila. 241 Porubáni! – A ta bolesť česká oblekla se v Mnicha poustevníka; nemá více meč ni pažléř břitký, nad zhynulé síly truchlí zbytky; však ta rakev hrdin nemá posud víka. Nejsou mrtvi, jsoutě jenom skryti, ždají toužně Slávy zavolání, a když hněvný Perun tříští horu, zbraně přiostřují v rozhovoru k zdárnějšímu bohdá pro svobodu klání. Ostří tuleje a kují hroty, o pavezy zkouší pádné meče, pějí: Kdo jste bojovníci boží, silte páže, útrapy se množí, lež se světem v zlatohlavu s žezlem vleče. V Tater úkrytě se tužte k boji sesterských dvou větví ku posile, v jeden kmen by srostly teplou krví, věhlas v čelo seď, jas pod obrví, a změnily v purpur huňku trpké chvíle. V noci pak, kdy z mraků vybaví se vyprahlé to slunce, snivá luna, z hladiny v raz stoupá četa svěží, na stráž rozstaví se na pobřeží, a za rána zas ji pojme tůna. 242 A když poslední se chystá dolů, „Ještě čas tu není!“ bolně zvolá, „ještě nejsou mysli v jedno slity, posud příkry jsou, jak Tater štíty, ach, snad zejtra!“ – A hlaď zase hola. – 243