Pochod Rákoce.

Pochod Rákoce.
Cigáne, zahrej Rákoce! Snad zdroj těch zvuků znáš? Jaj, otcem vašich Rákoců byl druhdy Radván náš! Věz, kdo ty zvuky prvě hrál, byl chudý psanec Čech! hrej, český žal a český vzdor sálá mi z tónů těch. Kdo také zvuky v husle skryl, ten nebyl bratrovrah – to zlato mohl dobyť jen, kdo v české srdce sáh’. V tu píseň vašich kuruců ukryl se český vzdor, to vření prsou klokotné i mečů rozhovor. Každičký tón, toť růží skvost, v nichž ukryt rudý bol, on jako slunko jásá sese, když zlatí turně hol. 297 V ten pomník třikrát stoletý jest český smutek vryt, v ty zvuky v těžkých krůpějích krvácel rodný cit. V nich bystrosť očí sokolích a hrdin tuhá dřeň, z nich plá do končin světa všech svobody pochodeň V nich českých myslí vlnění a svatých vášní proudproud, v nich práva mužné volání i příští pomsty soud. V nich české vlasti pašije, v nich české země stráž, v nich naše kletba ukryta, v nich každý ohlas náš. V nich šumí jako dalný Balt pradálným věků vzkaz: Čech oživne a vyzve pak vše křivdy na zápas! No, hrej jen dále, cigáne, já všecka nedoslech’ ta trápení, ta vraždění, jež v píseň ukryl Čech! 298 Hrej, až z posvátných tonů těch utákáš mi zlatou zář, jež temnou dál mi oslní i bledou moji tvář, až věštec bude z básníka a z nových zvěstí těch na zlatý stolec národů vystoupí zase Čech! 299