Pochod Rákoce.
Cigáne, zahrej Rákoce!
Snad zdroj těch zvuků znáš?
Jaj, otcem vašich Rákoců
byl druhdy Radván náš!
Věz, kdo ty zvuky prvě hrál,
byl chudý psanec Čech!
hrej, český žal a český vzdor
sálá mi z tónů těch.
Kdo také zvuky v husle skryl,
ten nebyl bratrovrah –
to zlato mohl dobyť jen,
kdo v české srdce sáh’.
V tu píseň vašich kuruců
ukryl se český vzdor,
to vření prsou klokotné
i mečů rozhovor.
Každičký tón, toť růží skvost,
v nichž ukryt rudý bol,
on jako slunko jásá sese,
když zlatí turně hol.
297
V ten pomník třikrát stoletý
jest český smutek vryt,
v ty zvuky v těžkých krůpějích
krvácel rodný cit.
V nich bystrosť očí sokolích
a hrdin tuhá dřeň,
z nich plá do končin světa všech
svobody pochodeň
V nich českých myslí vlnění
a svatých vášní proudproud,
v nich práva mužné volání
i příští pomsty soud.
V nich české vlasti pašije,
v nich české země stráž,
v nich naše kletba ukryta,
v nich každý ohlas náš.
V nich šumí jako dalný Balt
pradálným věků vzkaz:
Čech oživne a vyzve pak
vše křivdy na zápas!
No, hrej jen dále, cigáne,
já všecka nedoslech’
ta trápení, ta vraždění,
jež v píseň ukryl Čech!
298
Hrej, až z posvátných tonů těch
utákáš mi zlatou zář,
jež temnou dál mi oslní
i bledou moji tvář,
až věštec bude z básníka
a z nových zvěstí těch
na zlatý stolec národů
vystoupí zase Čech!
299