Cigáne, zahrej Rákoce!
Snad zdroj těch zvuků znáš?
Jaj, otcem vašich Rákoců
byl druhdy Radván náš!
Věz, kdo ty zvuky prvě hrál,
byl chudý psanec Čech!
hrej, český žal a český vzdor
sálá mi z tónů těch.
Kdo také zvuky v husle skryl,
ten nebyl bratrovrah –
to zlato mohl dobyť jen,
kdo v české srdce sáh’.
V tu píseň vašich kuruců
ukryl se český vzdor,
to vření prsou klokotné
i mečů rozhovor.
Každičký tón, toť růží skvost,
v nichž ukryt rudý bol,
on jako slunko jásá se,
když zlatí turně hol.
V ten pomník třikrát stoletý
jest český smutek vryt,
v ty zvuky v těžkých krůpějích
krvácel rodný cit.
V nich bystrosť očí sokolích
a hrdin tuhá dřeň,
z nich plá do končin světa všech
svobody pochodeň
V nich českých myslí vlnění
a svatých vášní proud,
v nich práva mužné volání
i příští pomsty soud.
V nich české vlasti pašije,
v nich české země stráž,
v nich naše kletba ukryta,
v nich každý ohlas náš.
V nich šumí jako dalný Balt
pradálným věků vzkaz:
Čech oživne a vyzve pak
vše křivdy na zápas!
No, hrej jen dále, cigáne,
já všecka nedoslech’
ta trápení, ta vraždění,
jež v píseň ukryl Čech!
Hrej, až z posvátných tonů těch
utkáš mi zlatou zář,
jež temnou dál mi oslní
i bledou moji tvář,
až věštec bude z básníka
a z nových zvěstí těch
na zlatý stolec národů
vystoupí zase Čech!