Meč v srdci, úder hanby na tváři,
háv strhaný, a kolem smích a ryk, –
ó zdaž tak možno stoupit k oltáři
a hymny pět, když v hrdle žluč a vzlyk?
Tak, lide český! potupen jsi nyní!
Kde jsi? ty žasna hledíš v dál i v šíř, –
ty’s oběť nesl, spěchal’s ku svatyni,
a zatím vstavili tě na pranýř.
Ó lide český, žádáme tvou leb
všem ranám v odraz, k práci tvoji dlaň,
tvá prsa za štít, za hřivnu tvůj chléb,
tvou celou duši nadšenosti v daň;
tvé srdce věrné, vzdor tvůj k vytrvání,
tvůj vřelý dech, tvých pudů silný zdroj,
vše, každý zázrak, každé odříkání, –
a v jaký – v jaký voláme tě boj?
Kam naše hříchy tebe zavedou?
Tvá ctnosť má tažnou spřeží sobců být,
tvá mužnosť pídimužů nohsledou,
tvůj prapor nahotu jich pozakrýt.
My přísahy tvé svaté vyzýváme,
jen abychom je sami zapřeli,
hrot zbraně v pěsti tvé dlaň naše láme,
a žár tvůj hasí mrazné povely.
Tvé vůle ocel sžírá naše rez,
tvých citů zlato naše křehká rtuť;
my horoucně tě objímáme dnes,
a zítra rozšlapeme tvoji hruď;
z ní vyrveme, co nejdražšího chová,
a hodíme to vrahům v podnoží;
kde koruna kdys plála démantová, –
tvé skráně odsoudíme pro hloží.
A vtíráme ti před trnoucí zrak
svou trofej, jež má nadchnout vojíny:
svůj sebeláskou olízaný znak
a poblácené svoje vavříny;
tak na koni své chlouby harcující
mdlá lenosť krotí hrdinný tvůj vznět
a s božskou pýchou na své drzé líci
tě žene od tvých cílů z bitvy zpět!
Toť zápas, v nějž hlas náš tě vyzýval
kdys jménem nejsvětějších ponětí,
bys budoucnosti sobě dobýval
na čestném poli svého století.
Jsi sklamán ve svém nejvroucnějším citu,
jsi opuštěn v své tužbě nejvyšší;
co buší as tvé srdce ve svém skrytu?
Kdo pravý jeho tepot uslyší?
Zda duní srdce tvé jak puklý zvon
jen: Běda! běda! konec všemu již!?
Zdaž temnou hranou věstí zmar a skon
všem nadějím, jež v smutku pohrobíš,
všem přísahám, jež tak jsou zneuctěny,
všem zápasům, jež klamnou byly hrou,
všem obětem, jež slavně zaslíbeny,
všem čackým myšlénkám, jež ve lži mrou?
Zdaž odvrátíš se od oltářů těch,
jež lásce kmenové jsou vztýčeny,
a svátosti jich vydáš na posměch,
řka s trpným rouháním: Jste líčeny!?
Zdaž odcizíš se ohnivé své víře,
že platno v národech tvé poslání,
a na hrobech svých ideálů hýře
zda zpiješ proradou své zoufání?
Ne! nechať v srdci meč, stud na tváři,
háv strhaný a kolem smích a ryk, –
i tak se hlásíš k vlasti oltáři,
ó lide, v nejtěžší svůj okamžik;
hloub věřící než oltářů těch kněží,
než ten, kdo šarlatem je ověsil,
než modly živé, jež teď v prachu leží!
Jich úpad zděšený tě nezděsil.
Tvá vřelosť plá, – náš chlad ji nezhasí;
čím byl’s, i bez model tím zůstaneš;
čím druzí malátněji zápasí,
tím horoucněji znova zaplaneš!
Máš v srdci slunce, jímžto závan zimný
nám zhřeješ v nové jaro kvetoucí
a kletby, jež nás dusí, změníš v hymny
a zašlé pohromy v zdar budoucí.
Ty, lide věrný, s čistým srdcem svým,
ty zvedni nás a mužně veď nás dál,
ty prapor vznes a rozvlň vítězstvím
a vdechni v naši hruď svůj ideál!
Z tvé duše kanou nesmrtelná zřídla
nás obrozujícího nadšení,
z tvých ramen rostou geniova křídla,
jež národ nesou vzletem vzkříšení.
Ty’s lepší nás! ač námi oklamán,
jsi ryzí, pravdivý svým úsilím,
jež jako věčně živý oceán
své proudy vlní k břehům spanilým;
v tom moři navždy budou charé děje
vin našich pustým, kletým ostrovem...
ó shlaď jej s této země obličeje,
ó pohřbi jej své slávy příkrovem!