Jaro.

Jaro.
Dalo nebe sličné zemi na záručno kvítí, vzkázalo jí: Svěřenice, chcešli za mne jíti? Chcešli jíti, uchystej se, chci ti dary snésti. A zem kvítím šeptla: Přijdi, zdroji mého štěstí! A rozkazem nebe ruče obláčkové vstali, zlatem řízy obroubené níž se kolébaly: „Zemi, krásná oddanice, v dar ti perly nesem, na šáteček květovaný dolů ti je třesem! Přiozdob se, milučičká, krásno bude všecko, dnes tvůj milý oděje se v belasí oplecko; za obraňku vezme zlatý opas Oriona, řetízky jsou ryzé zlato, z diamantu spona! 255 Kuřátek dal kytku svěží za širáček v stužku, by potěšil očka tvoje, srděnko i dušku; již přichystal vozík zlatý, by ho dolů nosil, by tě, letná holubice, na svůj chlebík prosil.“ Čile země zdobila se – do havraních vlasů hejno vábných stužek vzala pestrou na okrasu, cifrovanou šněrovačku, z kmentu košiličku, a štěstí ji nadýchalo jemné růže k líčku. Kabaničku květovanou na raménka vzala, jahodek si hrstku plnou k pasu přivázala, květnou partou ověnčila temeno své hlavy – ústečka ji opivonil slunka líbek hravý. Měsíček jí hebké nitky na stříbrném krosnu utkal nejen na košilku, ale také do snu, 256 a ta píle drbných hvězdic! – ono množství žhounků naměřilo na sta pídí ohnivých kalounků. A za rána před zořičkou, v ptactva snivém zvuku, podalo již nebe zemi při sobáši ruku; jasné slzy od radosti slíbalo jí v oku, a slunéčko podalo jim párík prstenčoků. Jaj, cože ten slavík tamo při Dunaji tluče? No, že si ti v uzardění padli do náruče! A co zpívá prostomile ptactvo rannou chvílí? Že se oba v celování stokrát oblapili! 257