Vábení.

Vábení.
Přijď za noci, moje milá, v rybákovu chýš, nežli sedne slunko ze dne v horstva tajnou skrýš; v čarolesku spatříš stezku, vodu, vrchy skal, jak by kolem širým polem zlata nasypal. Přijď do loďky v rákosině na lazurný Váh, v čas ten vezdy zlaté hvězdy tančí po vlnách; měsíc svítí na rokytí i bohatou šeř, a blíž v křoví sladkoslový slavík zpívá, věř! Přijdi k ránu, duško moje, přijdi ale skor, než z těch očí slunka skočí zář na čelo hor; 284 nepřemítej, v raz přivítej – mnoho uvidíš, i pod snětí pro své děti pěnkavčinu skrýš. Přijdi, v jelších češe víla zlatoskvoucí vlas; dřík i líčka ta ženička koupe v zdroji krás; z toho věru ti naberu, sáhnu v prohlubeň, na okrasu tvého pasu dám ti zlata žmeň. Přijdi, pipišenko plachá, sám chci loďku vésť, v tmavovlasé jelše zase nechám proudem nésť; pod větveli pak jsme sjeli, jejich perel jas kadeř skryje a kol šíje utulí se zas. 285 Při lekníně zapražených spatříš vážek šest, ty na listě pevně, jistě vílu musí vést; i rusalky šplouchať z dálky spatříš s úžasem, zlaté kačky, charapačky, plouti tam i sem. Přijď, má milá holuběnko, počkám na tě, spěš! za kalúpkem s rudým vrúbkem pérečko mám též. Nechť by chvíli rozpustilý větřík vál, pusťztlum žal, vlas jak z lenu oviň v plenu, by jej necuchal. Přijdi, moje malučičká, ale přijdi v čas, pokud v paši na salaši ohník neuhas’, pokud zlatá lenka chvátá v trávu, květy, mech, 286 dokud jíva chvěním zpívá, přijď a všeho nech! Přijdi, hřích by to byl věru, abych nezjevil, jaké švárné, miločárné kvítí jsem ti svil; klinčok s růží v něm se druží, s blišťkem plesnivec, ba i kresu něco nesu, že až milá věc. Příjď, křepelko, nezdráhej se, nebuď taký bloud, zlatpenízky, ovsenísky, v zátoce má proud; přijdi tedy na ohledy, budu v loďce sám, a ret v úška ti pošušká vše, co v srdci mám. Přijď, andílku, okouzlí tě každičký ten zjev, 287 jiskra s očí v srdce skočí a zhárá ti krev; tam pod lazem kněžnou razem v zář se oděješ, a v kraj světa bude seta naše láska, spěš! – 288