Blatno.

Blatno.
Jaj, to Blatno, na mou věru! vede život panský: hrom tam dává bez pozvání koncert velikánský; sám turecké bubny tluče, a větrové hrají ruče fagot, basu, brači – stateční to hráči! Na raz voda odívá se do přihnědlých šatů, a dýcháním vlní se jí ňádra od záchvatu; někdy však je vzhůru vrhá, že bohaté perly strhá, a těch na pobřeží jako rosy leží. Ale vír, ten nepolení, poskočí a hledá, každou travku zpoobrací, všecky perly zvedá, rozpustile hvízdá cosi v dlouhé uši u rákosí, tanče bez únavy, skotačivec dravý. 263 Tu burňáků volajících řada tihne dlouhá, na první je místo nese poděděná touha, a když počne uvertura a takt bleskná sklepne búra, že až voda syčí – všecko Brávo! křičí. Ó, na Blatně při koncertu krásně je, až milo, na sta písní divuplných v celek se tu slilo; tu to víří, pláče, suslí jako z fujar, harf a huslí, povždy v tužším spěchu, že až hrůza slechu. A kdy všecko všudy ztichlo, jinam kvapí hosté: ulehne si smutné Blatno v sítí svoje prosté, jak by dechu postrádalo, sotva ňádro zvedá, v polospánku, v polosnění zhaslou jarosť hledá. 264