Blatno.
Jaj, to Blatno, na mou věru!
vede život panský:
hrom tam dává bez pozvání
koncert velikánský;
sám turecké bubny tluče,
a větrové hrají ruče
fagot, basu, brači –
stateční to hráči!
Na raz voda odívá se
do přihnědlých šatů,
a dýcháním vlní se jí
ňádra od záchvatu;
někdy však je vzhůru vrhá,
že bohaté perly strhá,
a těch na pobřeží
jako rosy leží.
Ale vír, ten nepolení,
poskočí a hledá,
každou travku zpoobrací,
všecky perly zvedá,
rozpustile hvízdá cosi
v dlouhé uši u rákosí,
tanče bez únavy,
skotačivec dravý.
263
Tu burňáků volajících
řada tihne dlouhá,
na první je místo nese
poděděná touha,
a když počne uvertura
a takt bleskná sklepne búra,
že až voda syčí –
všecko Brávo! křičí.
Ó, na Blatně při koncertu
krásně je, až milo,
na sta písní divuplných
v celek se tu slilo;
tu to víří, pláče, suslí
jako z fujar, harf a huslí,
povždy v tužším spěchu,
že až hrůza slechu.
A kdy všecko všudy ztichlo,
jinam kvapí hosté:
ulehne si smutné Blatno
v sítí svoje prosté,
jak by dechu postrádalo,
sotva ňádro zvedá,
v polospánku, v polosnění
zhaslou jarosť hledá.
264