Věrný horal.

Věrný horal.
Třebas já byl hrad veliký, mamka malá chatka, přece bude moje milá, milučičká matka; ona lipkou plnokvětou, já té lipky snítka: už mne od ní neodloučí ani vrahů plitka. A nechť já jsem na Tokaji síla hroznorodá a mamonka po deštíku na kolejce voda, nesmí mně ji zlatulenkou ani pánbůh s neba udeřiti v sivou hlávku údrobečkem chleba. Třebas tatík vrbný proutek nebo rákos v řece a já hlaný dub na šporci – on mi taťkem přece; a kdyby mu krutí vrazi hlavu chtěli bráti, dám jim svoji, nemožno-li jejich hrudí skláti! 78 Nechť já slunko na blankytě, on jen uhlík v peci, přec mu, chceli, v podnož dáme skvost horoucích plecí. Nechť já sokol s ostruhami, tatík vrabík bosý, nesmí pérce zcuchati mu ani perla rosy. Třebas já byl jako měsíc bez laty a chyby a můj bratr malučičkým penízečkem z ryby: přec s duškami srostlí budem jak cimbuří týnce, jak podvojná jaderčata v jedné škořepince. – Nechať rájem celá země od pomoří k moři a Slovensko kaménečkem, co se v Hronci noří: nechci ráje, nevyměním jednu za ně hrudku, kde můj otčík mozolivě vystavěl si budku. Nedám za svět za daleký naše chudé pláně, i kdyby mně za to dali ty zvoleňské báně. Nechci já jich, nechci zámků, 79 dvorů, luk ni polí, milejší mi volný hlalol s Tater pyšných holí. Nechci, nechť by do jizbičky do truhlic i suna zlata skvost mně nanosila dužotělná Runa, nechť by i ta zemná paní na písčitá lada všecky všudy dary snesla, co má od Kovlada. Nic za Slovač nevyměním, a já půjdu k seči, za nejmenší, nejskrovnější slůvko její řeči... kdyby nebe líškalo se: „Králem buď, kde koli!“ přece nechci, přece budu, synem rodných holí! 80