K vůli svatému.

K vůli svatému.
Za dědinou domčok malý, nebílený, lysý, z podbradky mu vous svatého Petra dolů visí. Jaj, ta divná brada sivá chvěje se a na mne kývá – Svatý Petko, zlý jsi! Věru, že mi porobeno, ba, již jsem tam z pola, vidím, jak mi pěkně kývá hlavěnka tvá holá, a od čela svaté záře robí se mi k bědné zmaře před očima kola. Marně širák dolů tisknu, okrajek i dýnko, musím do vnitř, třeba židák přituhlé měl vínko; k vůli tobě Petře s vejší, jdu, že jsi ty nejmilejší „panbožkovo synko“. 350 Žádáš sice trochu mnoho, mámť já v krčmě vruby! – však ten burčák zde, toť zlato třírazové prúby a věř, bohujem se trpce, v zástavě mám tady krpce a rukávy z guby. Pročže chceš mne tady míti, tlačíš mne v ty strany, nevíš, že je arendářík „kujon prefikaný“? Však co chceš, to budem robiť, nechci já se porozlobiť s takovými pány. Ale Petře, s mojí stárkou pěkně poprav si to: nejsem bojko, ale tebe bylo by mi líto! Nespravíšli, – u všech šlaků! – zle nám nadá do sprosťáků – zcuchá vousy tyto! Řekne: Bohdejž do vás obou sedalo sto hromů! – Sprav to tedy a já tobě urobím, co mohu: dám ti něco na ofěru, jen mi k ránu nezpleť věru s pravou levou nohu... 351 Posvátno je v jizbě tvojí: „Honem víno, tetko! sem poháry, nuž ať žiješ, ty můj svatý Petko! – Už mi srdce v kráse tone, hleď, já tobě můj patrone k vůli zrobím všetko!“ 352