Horehronští chlapci.

Horehronští chlapci.
Horehronští chlapci pod pírečkem všeci a kabaňku vlečno na statečné pleci. Na bílé kabaňce rudé klikyháky – a nožka se vine v krpce pod návlaky. S širáčku lítají stužky na vše strany, ej, každičký junák na urdě hovaný! Horehronští chlapci sladké řeči mají, jak by medné kapky květů na pokraji. Horehronští chlapci bílá mají čela, z lící jak by krása plamenem blčela. 294 Na konili jedou, každý čilo juchá, že radostí všemu srdce v ňádru buchá. Koukají za nimi ženičky i děvy, jako když se v nebi zlatá zora zjeví. Z myšlenky jim nechce vzrůst driečně útlý, až z nich každá pláňkou v širém poli zbutlí. Horehronští chlapci – statnější jich není ani buk, narostlý v lesích na Zvoleni. Horehronští chlapci – toť jsou živá krása, při pohledu na ně slunéčko se jásá. Ej, proč by nebyli? vždyť se, že až milo, na tom Horehroní nebi zapáčilo. 295 Proč by ústa jejich slaďounká nebyla, když je mamučička písněmi kojila? Proč by z očka jejich ohně nešlehaly? Vždyť jim je sokoli v pobratimství dali! A proč by neměli taká čela bílá? Vždyť na ně v kolísce dala ručky víla! A mamka tak dlouho v bělloktí je chová, až narostou srdcím křídla sokolová. A pučky myšlenek, z tonu sladké tísně rozvijí se v plnosť žalující písně A písně v hrdinnosť zmohou se ku konci! Stateční to chlapci – naši Horehronci! 296